Dlouhá cesta za štěstím: 14. V sídle Akatsuki

Týdny letěli jako voda. Na první pohled se Sakura vůbec nezměnila a stále se usmívala. Ale to jen, když byla s přáteli. Kdykoli byla sama, usměvavá maska sklouzla a bylo vidět, jak těžkým obdobím si Sakura prochází. Dávala přednost samotě. Sama trénovala, proházela se, většinou chodila sama i na mise. Sasuke jí moc chyběl, ale najevo to nedávala a často topila smutek v tréninku.
Trénink na ní byl znám a každý musel uznat, že je lepší a lepší a podstatě jedna z nejsilnějších ninjů vůbec. Začalo se jí říkat Třešňový květ z Konohy. Sebesilnější nepřátelé se přitom třásli a spojenci Konohy byli moc rádi, že jí mají na své straně.
Sasuke se pod dohledem Itachiho také lepšil. Brzy přešli od ninjího stravování k technikám sharinganu, ohnivému stylu a mnoha dalším věcem. Pod záštitou Akatsuki Sasuke splnil několik misí, vždy si ale dal pozor, aby neodhalili jeho totožnost a aby mise neublížila Konoze. Z Itachim navázali velice pevný vztah. Chvilku trvalo, než se vyléčili rány z minulosti, ale pak byli oba moc šťastní, že mají druhého po boku.
Sasukemu ale ke štěstí pořád scházela jedna věc, lépe řečeno osoba. Pověsti o Třešňovém květu z Konohy se donesli až k němu a on stále tajně doufal, že Sakuru na některé misi potká.
Bohužel se tak nestalo, i když po měsíci bez Sakury se Sasuke tajně v noci vrátil do Konohy. Stavil se pro album fotek, které dostal od svých přátel a chtěl se podívat na Sakuru i když věděl, že jakmile ji spatří, nevydrží to a prozradí se, aby alespoň na chvíli mohl být s ní. Doma jí ale nenašel a vzápětí z informačních svitků, které nechala na stole, zjistil, že je na misi v Zemi Čaje.
Jednoho dne si Tsunade zavolala Sakuru do své kanceláře.
„Sakuro, potřebuji, abys okamžitě vyrazila na misi do Mlžné. Mizukage potřebuje tvou pomoc, čím dřív, tím líp. Víc nevím, ale Mizukage je moje přítelkyně, takže jí důvěřuji. Vyraz co nejdřív a leť jako vítr! Jdi!“ zvolala Tsunade.
„Hai, Tsunade-sama!“ vykřikla Sakura a zmizela v oblaku kouře.
Za deset minut z se z Konohy vznesl modrý jeřáb Arkuno a na hřbetě mu seděla Sakura.
„Za jak dlouho doletíš do Mlžné?“ ptala se Arkuna Sakura.
„Budou to tak dva dny cesty i s tím, že si přes noc musíme trošku odpočinout,“ řekl Arkuno. Sakura si skousla ret. Přece jen jí to připadalo docela dost, ale uspíšit se to nedalo a ona věděla, že po dvanácti hodinách musí Arkuna odvolat, aby obnovila zásoby chakry.
Po dvanácti hodinách se Sakura s Arkunem dostala dál, než čekala. Byli jen asi šest hodin od Mlžné, ale zato byly oba velice vyčerpaní. Sotva se Arkuno dotkl země, Sakura sklouzla z jeho hřbetu a jeřáb zmizel.
Sakura zůstala sedět na zemi a ztěžka oddechovala. Po vstala a dopotácela se k nejbližšímu jezírku, aby si opláchla obličej a trošku se vzpamatovala. Když si ošplouchla tváře, trošku jí to pomohlo. Krátce se zahleděla na odraz své tváře ve vodě. Užuž se chtěla odvrátit, když se náhle odraz změnil. Sakura zalapala po dechu a vyvalila oči. Z vodní hladiny na ní hleděl Sasuke Uchiha.
V tu samou chvíli Sasuke vyjeveně hleděl na hladinu vody v malém umyvadle. Zrovna si oplachoval obličej, když se povrch zavlnil a objevila se tvář Sakury na pozadí s hvězdným nebem a korunami mohutných stromů. V její tváři se zračilo stejné překvapení jak v té jeho.
„Sakuro,“ zašeptal a dotkl se její tváře. Způsobil tím ale jen to, že se její odraz rozvlnil. Přitom cítil, jak mu po tváři pomalu teče slza a jako by její odraz odpověděl, slzy po její tváři stekla také.
„Sasuke,“ špitla Sakura a ve stejné chvíli jí vytryskla slza. Slza jim oběma ve stejné chvíli stekla z tváře a stejně dopadla na hladinu. Pak odraz zmizel.
Sakura, která v jezírku viděla znovu jen svou tvář staženou smutkem. Přitáhla si kolena pod bradu a usedavě se rozplakala, dokud vyčerpáním neusunula.
Sasuke omámeně hleděl na vodu v umyvadle.
„Sakuro,“ zašeptal znovu, i když věděl, že Sakura je na míle daleko. Ponořil ruku do vody. Po tváři mu stékali slzy.
Prudce srazil umyvadlo ze stolu a po celém pokoji se rozlítly porcelánové střepy.
„Proč nemůžeme být spolu?“ zařval zoufale a převrhl stolek, na kterém umyvadlo stálo. Slzy se mu dál kouleli po tvářích a zdrceně se posadil na postel, když se do pokoje vřítil Itachi.
„Sasuke? Děje se něco?“ ptal se poplašeně. Jediným pohledem přelétl celou místnost a zastavil se u Sasukeho na posteli.
„Sasuke?“ zeptal se tiše, přistoupil k němu a opatrně mu položil ruku na rameno.
„Já… Itachi, nemůžu bez ní žít. Ona mi schází jako kyslík! Je to špatné, Itachi?“ zeptal se Sasuke a pohlédl na svého bratra uslzenýma očima. Itachi ho po chvilce váhání pevně objal.
„Není to špatné, Sasuke,“ zašeptal a pustil ho.
„A teď mi pověz, co se stalo,“ vybízel Itachi, když se jeho bratr uklidnil. Sasuke mu všechno v kostce pověděl a pak s pomocí Itachiho uklidil pokoj a nechal se unést do snů o růžovovlasé dívce.
Sakura se probudila a chtěla se protáhnout, když zjistila jednu nepříjemnost. Byla svázaná.
„Ale je docela hezká, že senpai?“ vypískl kdosi.
„Ano, je velice hezká. A teď jí vezmi, musíme do doupěte. Pein jí bude chtít vidět,“ odpověděl někdo. Sakura cítila, jak jí někdo zdvihl a přehodil si jí přes rameno. Pak se vzduch kolem její tváře rozvířil a bylo jasné, že ten někdo se dal do pohybu. Otevřela oči a spatřila černý plášť s obláčky.
„Akatsuki,“ špitla tiše. Ten, který jí nesl to ale zaslechl.
„Senpai, je vzhůru,“ zakřičel.
„Tak jí omrač, nesmí vědět, kudy do doupěte,“ zakřičel na něj ten, komu její nosič říkal senpai. Někdo jí položil do trávy a praštil jí do hlavy. Poslední, cop spatřila, byla tvář nejasně se rýsující se proti slunci.
Jako by se probudila do nejhorší noční můry. Sakura zjistila, že se ocitla ve tmě, kde neviděla ani na špičku vlastního nosu. Zkusmo pohnula rukama. Místo tvrdých lan, které jí svazovala včera, jí na zápěstí studili okovy.
Po chvilce se jí povedlo dostat ruce přes hlavu tak, že je místo za zády měla na břiše. V duchu děkovala hodinám procvičování obratnosti, bez kterých by tohle nedokázala. Pozvedla si ruce ke tváři a koncentrovala do nich chakru. Mihotavě zablikala a vytvořila malou kuličku. V jejím světle spatřila jen prázdnou, špinavou podzemní kobku. Kobku, ve které nic nebylo.
Světlo se jí ale povedlo udržet jen pár vteřin. Jako by z ní něco táhlo chakru a ona nedokázala vzdorovat.
„Ach,“ vzdechla, když z ní neznámá síla vytáhla poslední ždibíček energie a ona se znovu bezvládně sesula na podlahu kobky.
„Sasuke! Sasuke!“ volal Itachi a vběhl do pokoje. Sasuke se poplašeně posadil na posteli a protíral si oči.
„Co se děje, Itachi? Zrovna jsem měl tak krásný sen,“ zamručel Sasuke a znovu si lehl, aby mohl pokračovat ve spánku. Itachi z něj ale hrubě stáhl deku.
„Vstávej! Tomuhle neuvěříš!“ zakřičel. Sasuke se znovu posadil.
„Hm?“ zabručel.
„Deidara a Tobi se právě vrátili z mise z Deštné se zajatcem. Je to velice hezká ružovovlasá dívka známá jako Třešňový květ z Konohy!“ vysvětloval Itachi rychle. Sasuke vyskočil z postele.
„Sakura? Kde je? Co je sní? Kde se tu vzala? Je v pořádku? Je zraněná?“ Sasuke se nakonec málem zalkl tím vším, na co se chtěl zeptat.
„Nevím!“ zvolal. „Ale Pein chce, abychom teď hned přišli dolů do zasedačky.“ Sasuke popadl plášť Akatsuki, přetáhl si ho přes hlavu a s Itachim v patách se vyřítil z pokoje.
„Vstávat, krasotinko. Pein tě chce vidět.“ Sakura se neochotně převalila na studené podlaze a s nadějí, že to byl zlý sen, se posadila. Sen to ale nebyl. Před ní stál muž s bílými vlasy v plášti Akatsuki. V ruce držel svíčku a důkladně si jí prohlížel.
„Páni, Deidara nekecal. Vážně si moc hezká,“ zašeptal a olízl si rty. Pak jí hrubě popadl za paži a vystrčil jí z kobky.
Bělovlasý vedl Sakuru chodbami podzemního sídla. U jedněch dveří se náhle zastavil, strčil jí dovnitř a následoval jí. Dveře následně zavřel a zamkl.
Sakura, která se sotva držela na nohách, čelila pohledům devíti mužů a jedné ženy. Všichni na sobě měli pláště Akatsuki a zvědavě si jí prohlíželi.
„Sakuro,“ zašeptal někdo tak tiše, že to zrovna slyšela. Presto byl ten hlas až bolestivě známý.
Očima našla toho, kdo vyslovil její jméno. Bledý ve tváři a navlečený v plášti Akatsuki, po boku svého bratra tam stál…
„Sasuke,“ špitla Sakura a vyděšeně mu pohlédla do očí. Zračilo se mu v nich překvapení. Udělal krok směrem k ní, ale Itachi ho chytil za rukáv a zavrtěl hlavou. Zároveň Sasukemu něco pošeptal. Sasukeho oči se rozšířili hrůzou, ale ustoupil zpátky a dál Sakuru sledoval.
„Ahoj neteřinko,“ pozdravil jí kdosi a vesele na ní zamával.
„Orochimaru,“ zašeptala nenávistně.
„Správně,“ ušklíbl se hadí král tvrdě.
„Tak dost!“ zarazil ho zrzavý muž s pearcingy a o krok předstoupil.
„Víš, kdo jsem?“ zeptal se Sakuru tiše a pozvedl její tvář tak, aby jí viděl do tváře.
„Ne,“ vydechla.
„Mé jméno je Pein. Velím Akatsuki. A víš, proč tu seš?“ Sakura znovu zavrtěla hlavou.
„Jsi to proto, abys mi řekla informace o Konoze, hokage, Devítiocasém Jinchuuriki a vlastně o čemkoli, co by se mohlo hodit,“ vysvětloval Pein medovým hlasem.
„Nic ti neřeknu,“ zasyčela Sakura a plivla mu do tváře. Peina to nechalo chladným.
„Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém,“ zašeptal a prudce jí odstrčil. Sakura dopadla na zem. Sasuke sebou škubl, ale Itachi ho držel pevně.
„Itachi, použij na ní Mangekyou sharingan,“ rozkázal Pein. Sasuke upřel na Itachiho žádostivý pohled. Itachi zaváhal.
„Ne,“ řekl tiše.
„Cože?“ zeptal se Pein nevěřícně.
„Ne,“ zopakoval Itachi hlasitěji.
„Takže ne, Itachi. Jak myslíš,“ sykl Pein a pokynul Kakuzovi. Kakuzu podal Peinovi dlouhý bič.
„Uvidíme, jestli zazpíváš, až s tebou skončím!“ zakřičel Pein a švihl bičem. Rána dopadla na Sakuřina záda. Dívka zaječela. Bič rozerval látku trička na jejích zádech a zařízl se hluboko do masa. Dopadla další rána. A další. A jedinými zvuky, které bylo slyšet, byl svistot biče a jekot, když se už Sakura neudržela.
Po dvaceti minutách Sakura stále odmítala cokoli prozradit. Látka na jejích zádech byla tou dobou rozervaná na proužky a z mnoha hlubokých, bolestivých ran tekla krev. Sasuke zoufale zápolil s Itachim, aby mohl Sakuře pomoci, ale bratr ho držel pevně.
Sakura už bolest skoro nevnímala. Nechala, ať výkřiky bolesti samostatně opouští její tělo a slzy volně proudí po tvářích. Vzdala se a teď odevzdaně čekala na konec nebo alespoň na bezvědomí, které z důsledku ztráty krve muselo přijít. A přišlo. Další rána, výkřik a pak jen tma, sametová tma jako noc beze hvězd.
Když Sakura byla v bezvědomí, Pein, celý rudý od její krve, znovu pozvedl bič. To už ale jinému členovi Akatsuki došla trpělivost. Pein cítil jak ho kolem zápěstí chytila drobná ručka a kdosi zašeptal. Zároveň se kolem něj vznášela příjemná vůně ženského parfému.
„Už dost, Peine,“ šeptla Konan. Pein ji znechuceně odstrčil, mrskl s bičem o zem a zavelel:
„Postarejte se, ať ta mrňavá mrcha nechcípne. Ještě jsem s ní neskončil.“ Vyběhl z místnosti a následoval ho i zbytek Akatsuki, znechucený minulou podívanou. Zůstal jen Sasuke a Itachi.
Sasuke se okamžitě, jak se zavřeli dveře, vrhl k Sakuře. Odhrnul jí zakrvácené vlasy z čela a pohladil jí po mramorově bledé tváři.
„Měl jsem za tebe nastavit vlastní záda,“ zašeptal a pak jí jemně zvedl do svého náručí. Itachiho ani nepřekvapilo, že místo ke kobkám se vydal do svého pokoje. Nezbylo mu, že se vydat za ním a doufat, že jim nikdo nezkříží cestu.