Dlouhá cesta za štěstím: 13. Vzpomínka na Kakashiho

„Sešli jsme se zde, abychom uctili památku jednoho výjimečného shinobi. Jeho jméno je Kakashi Hatake a byl také znám jako Kopírovací ninja Kakashi. Já ale nejsem ta, která by na něj měla vzpomínat. Znala jsem ho spíš pracovně, jako shinobiho. O tom, jaký byl ve skutečnosi nám poví Sakura Haruno, jeho žačka a jedna z mála, kteří mu byly drazí,“ Tsunade mluvila k zástupu ninjů oděných v černém. Většině z nich stékali po tvářích slzy a mísili se s deštěm, který ode dne, kdy Kakashi odešel nepřestal. I nebe pro výjimečného shinobiho truchlilo.
K mluvnickému pultíku se postavila drobná růžovovláska s tvářemi opuchlými od pláče.
„Přátelé,“ oslovila se smutným, slavnostním hlasem. „Kakashi byl výjimečný shinobi, ale i výjimečný člověk. Byl neuvěřitelně laskavý, čestný a ochotný, i když se tak na první pohled se svou maskovanou tváří věčně skrytou za knihou nezdál. Vzpomínám na den, kdy jsem ho potkala. I když jsem si to tenkrát neuvědomila, už první setkání s ním mě změnilo. Naruto, Sasuke a já jsme byly první tým, který nechal projít. Často jsem přemýšlela, proč to tak je a nikdy jsem na to nepřišla. Je to jedno z tajemství, které si odnesl do hrobu.
Jako jedna z mála jsem měla tu čest poznat Kakashiho jako člověka. Byla jsem s ním ve chvílích jeho největšího triumfu a vídala jsem ho ve chvílích, kdy šlo do tuhého stejně jako v krásných okamžicích pohody. Nikdy neztrácel hlavu. Vždy pohotový a připraven pomoc, vše řešil s jistou dávkou humoru.
Byl stále opuštěný. O jeho rodičích nevím zhola nic a nejsem ta, která by vám měla vyprávět o jeho temné, osamělé cestě životem.
Jeho smrt je o to horší, že odešel zrovna když stál na prahu cesty, která vedla ke štěstí. V těchto temných dnech Kakashi konečně našel družku, kterou miloval a na kterou tak dlouho čekal. Už se nedožije chvil, kdy jeho nenarozený syn začne chodit a mluvit, vyptávat se a hledat otce. A jeho matka Anko mu bude muset říct, že jeho otec zemřel hrdinskou smrtí rukou přítele. Doufám, že to řekne s hrdostí, protože Kakashi si to zaslouží.“
„Úžasný ninja, ale hlavně skvělý přítel. V nejhorších chvílích mi často podal pomocnou ruku a učil mě, že vzdát se není cesta. Já… mám pocit, že jsem ho ani za ty roky nestihla poznat dost dobře na to, abych jeho osobnost dokázala vyložit několika lichotivými slovy. Vím, že jsem vlastně nic neřekla, ale ho já nosím ve vzpomínkách a nedokáži říct slovy, jak ráda jsem ho měla a jak mi bude scházet. Kdyby tu teď byl, řekl by mi, že život jde dál, lidé odcházejí, vracejí se a umírají. Proto vás prosím, vzpomínejte na Kakashiho jako na výjimečného ninju s dobrým srdcem a to nikoli v slzách, ale s úsměvem na tváři, “ Sakura dokončila větu a vrátila se zpět mezi pozůstalé ke svým přátelům. Výraz na její tváři měl k úsměvu daleko. Cestou nenápadně otírala slzy. Naruto se na ní povzbudivě usmál a objal jí kolem ramen.
Pohřeb skončil a deštivý den se pomalu přehoupl v ponurý večer a ten v temnou noc. Nebe občas rozčísl blesk a ozářil spící Konohu jasným bílým světlem. Osvítil i most klenoucí se nad řekou hluboko v lese, daleko od Konohy. Na můstku seděla Sakura. Déšť jí máčel vlasy. Netečně hleděla do proudu a vzpomínala.
Vzpomínala na Kakashiho. Vždycky věděl co říct a když si nebyl jistý, radši si k ní sedl a otevřel si svou knížku. Vydržel tak sedět celé hodiny a jen vědomí, že je tady s ní, jí dodávalo pocit bezpečí. Byl to on, který jí učil, že vzdát se není cesta a když něco nedokázala, neudělal to za ní, ale popostrčil jí správným směrem a nechal jí, ať na zbytek přijde sama. Tím jí učil samostatnosti, ale i vytrvalosti, když se i po mnoha hodinách musela piplat s nějakou úlohou. Bylo to tak dobře a Sakura se pokaždé, když jí něco nešlo, připomněla jeho slova: Co můžeš udělat dnes neodkládej na zítřek, protože zítra se ti bude chtít ještě míň.
Jak tak Sakura vzpomínala, znovu se rozplakala. Slzy na jejích tvářích se mísili s dešťovou vodou. Takhle tam seděla asi deset minut a vzpomínala na Kakashiho. Pak si vzpomněla na jiná slova, slova, která jí řekl Naruto, když den po Kakashiho pohřbu stála u Kakashiho hrobu.
„Sakuro, neuzavírej se do sebe. Jak jsi sama řekla: Život jde dál, lidé odcházejí, vracejí se a umírají. Netruchli zbytečně dlouho a vzpomínej na Kakashiho nikoli se slzami v očích, ale s úsměvem na tváři. A co se týče Sasukeho…chápu, že nová rána, kterou ti život s jeho ochodem zasadil se nezhojí za den a teď je to ještě horší něž před tím, protože ti tvé city oplácel. Máš právo se vyplakat, ale vodopády slz být nemusí. A konec konců… ten idiot už dvakrát opustil jednu z nejhezčích a asi nejskvělejší holku kterou znám. On za to nestojí,“ vysvětloval. Ruce měl přitom položené na jejích ramenou a vážně se jí díval do očí. Jeho pohled nevydržela a sklopila oči.
„Dobře, Naruto,“ špitla a vykroutila se z jeho sevření.
Rázným pohybem si otřela slzy a vstala. Dlouze se zadívala na deštivém nebe. Jako by cítilo její pohled, postupem času přestalo pršet, mraky odvál vítr a ukázali se hvězdy. Měla pocit, jako by na ní díval odněkud seshora a v tváři skryté pod maskou se mu zračil úsměv.
„Sbohem, Kakashi sensei,“ zašeptala a z oblohy zmizel poslední mrak, aby měsíc mohl ozářit nádhernou krajinu a teď už usmívající se Sakuru.
Se Sasukem se zatím děli o něco zajímavější věci. Celou cestu do sídla Akatsuki, která trvala až do rána, přemýšlel, vůbec nedával pozor a určitě by spadl, nebýt Itachiho pohotových reakcí.
Když dorazili, Itachi ukázal Sasukemu jeho pokoj a zmizel na poradu. Slíbil, že se brzy vrátí. Sasuke, kterému to bylo jedno, sebou praštil na postel a zíral do stropu. Pořád tomu nevěřil. Vždyť zabil Kakashiho! Zabil Kakashiho, zradil vesnici a své přátele a co teprve Sakuru? Znovu jí způsobil bolest a otevřel starou ránu, kterou sám tak pečlivě zhojil.
Bude Sakura ochotná ho potom všem vůbec ještě přijmout zpátky? Bude ho Konoha vůbec chtít jako ninju? Nebo se jeho jméno už teď zapsalo do knihy nukeninů a bylo vyhlášeno pátrání? Rozmrzele se překulil na druhý bok a s podobnými myšlenkami usnul.
„Sasuke!“ šeptal kdosi naléhavě a znovu s ním zatřásl.
„Sakuro,“ zabručel napůl spící Sasuke, popadl osobu stojící nad ním za límec a dal jí pusu. S očima napůl zalepenýma spánkem toho někoho pohladil po vlasech.
„Odkdy nosíš culík, Sakuro?“ zamumlal.
„Culík nosím od té doby, co mám dlouhé vlasy, ale Sakura nejsem,“ řekla osoba. Rozhodně to neznělo jako Sakura, byl to mužský hlas, docela příjemný s nádechem smíchu a tak nějak známý. Sasuke zprudka otevřel oči a nad sebou spatřil Itachiho.
„Aaa, Itachi!“ zaječel, vyskočil z postele a popadl kunai. Itachi ho s pobaveným úsměvem sledoval.
„Tohle schovej,“ poručil a ukázal na zbraň v Sasukeho ruce. Když se k tomu Sasuke neměl, vytrhl mu kunai z ochablé ruky a zabodl ho do zdi. Ostrý kovový zvuk, který nástroj vydal Sasukeho probral.
„KdetojsempročtujsemkdesestuvzalkdejeSakurapročnejsemKonoze?“ vychrlil Sasuke jedním dechem.
„Cože?“ užasl Itachi. Sasuke mu své otázky zopakoval trošku pomaleji.
„Jsi v doupěti Akatsuki, jsi tu protože se k nám přidáš, já tady žiji, Sakura je v Konoze a ty tam nejsi, protože jsi zabil Kakashiho,“ vysvětlil Itachi stručně. Jako blesk zasáhli Sasukeho vzpomínky z předešlého dne. Zdrceně se posadil na postel a složil hlavu do dlaní. Itachi mu položil ruku na rameno.
„Chceš si o tom promluvit?“ nabídl smířenlivě a posadil se k němu na postel. „Alespoň mě to vždy pomůže.“
„A čím mám začít, když už si hraješ na hodného staršího bratříčka?“ zeptal se jen tak ze zvyku, ale vůbec ne tak nepřátelsky jako dřív.
„Třeba tou holkou,“ navrhl Itachi.
„Sakura…“ vzdechl Sasuke. „Itachi, chápeš co je to láska? Já jí miluji. Hrozně moc. Ona mi dala tu úžasnou možnost být s ní a já… připadám si jako bych jí využil, zradil a pak jí ublížil a odkopl jako rozbitou hračku, jako něco, co mě přestalo bavit. Znova kvůli mně trpí a ještě jsem zabil někoho jí tolik blízkého, jejího dobrého přítele a člověka, který jí tolik naučil. Zabil jsem Kakashiho a to jen kvůli Orochimarovi. Já nechápu proč. Prostě jsem tam najednou stál a držel čepel u Kakashiho krku a po chvíli jsem mu ten krk probodl.“ Krátce se odmlčel, aby setřel slzy.
„Nechápu to. Pořád já. Osud se ke mně staví zády a stále mě nutí dělat věci, které dělat nechci. Něco mi prostě nedovolí žít v klidu a tak jak chci! Itachi pověz, je tohle život?“ Itachi věděl jaké to je. Objal svého bratra kolem ramen.
„Ano, je to život a k nám Uchihům jako by se vždycky choval o něco hůř než k ostatním. Já sám jsem byl na rozkaz hokageho donucen vyvraždit nás klan, abych tě zachránil,“ šeptl Itachi. Sasuke se zájmem zvedl hlavu.
„Tak takhle to bylo?“ zeptal se. Itachi kývl.
„Pověz mi o tom,“ žadonil Sasuke a Itachi mu to převyprávěl. Povídali si ještě dlouho o všem možném: o Konoze, o Sakuře, o Narutovi, o Kakashim, znovu o Sakuře, o Orochimarovi, zkouškách Sanninů a zase o Sakuře a tak to pokračovalo až do noci.
Pozdě v noci odcházel Itachi ze Sasukeho pokoje se širokým úsměvem. Měl svého bratra moc rád a ještě radši si s ním povídal. Věděl, že dnes položil základ pevného bratrského vztahu. Když se ukládal ke spánku, měl příjemný pocit, že se konečně vydal na správnou cestu a i navzdory Kisamemu hlasitému chrápání za chvíli spal.
Sasuke se spokojeně natáhl na postel. Byl vážně rád, že Itachiho poznal i z jiné stránky a pochopil, proč musel jeho klan zemřít a že to tak bylo dobře. Když se Itachimu vypovídal, cítil jak z něj padá neviděná tíha a cítil se mnohem líp.
Je prima mít bratra, pomyslel si, než mu klesli víčka a odebral se do říše snů.
Druhé ráno ho probudilo ťukání na dveře. Sasuke se vymotal z peřiny a jen v kalhotách se vydal ke dveřím. Za nimi stála jakási modrovlasá kunoichy, o které matně tušil, že se jmenuje Konan. Ve tváři mírně zrudla, když očima sklouzla z jeho tváře na holý hrudník, pak se mu ale znovu zadívala do očí. Podala mu plášť Akatsuki.
„Oblékni si to. Za chvilku pro tebe někdo přijde a odvede tě na poradu, aby ses neztratil,“ vysvětlila. Sasuke od ní převzal oblečení.
„Díky. A mimochodem, já jsem Sasuke Uchiha,“ představil se a napřáhl k ní pravou ruku.
„Konan, není zač,“ usmála se na něj modrovlasá dívka. Přátelsky na něj mávla a odběhla.
Sasuke si oblékl plášť a pro jistotu si sundal čelenku Konohy a schoval jí. Přece jen doufal, že se do Konohy vrátí.
Asi za deset minut se objevil podivný muž s čelenkou ze skryté mlžné, který měl modrou kůži a ve tváři žraločí rysy. Sasuke v něm matně poznával Itachiho společníka, se kterým se setkal před čtyřmi lety ve městě Tanzaku.
„Ty jsi Kisame, správně?“ zeptal se Sasuke a zvedl se z postele, na které do té chvíle seděl. Kisame ukázal špičaté žraločí zuby v širokánském úsměvu.
„Správně. A ty Sasuke, ne?“ Sasuke kývl a Kisame ho vyzval:
„Pojď za mnou.“
Sasuke poslušně kráčel za ninjou s modrou kůží a vnímal jen potenciální nebezpečí, které mohl představovat jeho meč. Velice pečlivě ho sledoval a z toho důvodu úplně zapomněl dávat pozor na cestu. Díky tomu se náhle ocitl ve veliké, jednoduše zařízené místnosti plné jeho nepřátel, sedících u jediného dlouhé stolu. Jakýsi zrzoun s pearcingy se hrbil s Konan, usazenou nalevo od něj, nad několika mapami. Orochimaru po zrzkově pravici znuděně civěl do zdi. Pohledný blonďák vedle něj se zaujatě hádal s podivným skřetem v oranžové masce, která měla jen jeden otvor pro oko. Většinu hluku v místnosti měli na svědomí oni. Na židli vedle maskovaného ninji dosedl Kisame. Vedle Kisameho seděl muž, kterému byly z tváře vidět jen pár nepřirozeně zelených očí a vedle zelonoočka byl rozvalený bělovlasý muž, který měl ruce sepjaté v modlitbě a pohyboval rty, z nichž nevyšla žádná slova. O židli měl opřenou tříčepelovou kosu. Napravo od něj seděl Itachi, který jediný kromě Kisameho si Sasukeho všiml. Přátelsky se na něj usmál a naznačil mu, ať se jde posadit na volnou židli mezi něj a Konan. Sasuke se vedle něj posadil a Itrachi mu představil jednotlivé členy.
„Takže,“ začal, „ta žena vedle tebe se jmenuje Konan.“
„Ano, tu znám. Ráno mi přinesla obleční,“ vysvětlil Sasuke. Itachi kývl a pokračoval:
„Ten vedle ní je Pein. Většinou mu ale říkáme šéfe. Orochimara ti představovat nemusím. Napravo od Orochimara sedí Deidara a ten maskovaný, se kterým se Deidara hádá je Tobi. Kisameho znáš, ten zelenooký je Kakuzu ten co se modlí je Hidan.“ Zrovna v tu chvíli si ale Pein hlasitě odkašlal a vstal. Itachi, stejně jako ostatní, ztichl, jen Deista a Tobi se dál zaujatě hádali.
„ Umění je výbuch!“ ječel Deidara a mával rukama kolem sebe.
„A není! Výbuch ničí umění!“ vřískal Tobi.
„Jak může takový skrček jako ty mít třeba jen tušení co je to umění!“ na to Deidara.
„Protože jsem Madara!“ zařval Tobi. Všichni u stolu na něj vyvalili oči. Chvíli bylo ticho a pak se Deidara uchechtl.
„A já jsem První hokage,“ řekl s nádechem ironie v hlase. Kolem stolu zazněl úlevný smích. Když utichl, Pein promluvil:
„Takže to nebudu prodlužovat. Akatsuki mají nového člena, Tobiho. Včera zdárně dokončil zkoušky.“ Trhnul hlavou k Tobimu a pak pokračoval.
„Druhý nováček je Sasuke Uchiha a jelikož nám tohle všechno trošku zamíchalo s týmy, trošku je předěláme. Takže Orochimaru se vrátí do svého doupěte a dál bude pokračovat v té věci, kterou má udělat. Kisame půjde s ním a bude mu pomáhat místo jeho pomocníka Kabuta, zabitého bitvou s Konohou. Hidan a Kakuzu mají misi ve Vodopádové, Deidara a Tobi jdou do Deštné, Konan a já si bereme Mlžnou. Vy čtyři, víte co máte dělat?“ Kakuzu, Hidan, Deidara a Tobi opustili místnost. Následoval je Orochimaru s Kisamem.
„Itachi, ty budeš trénovat Sasukeho. V některých Uchiha věcech má vážně… mezery,“ zavelel Pein. Itachi kývl a vstal. Sasuke ho rychle následoval.
„Kam jdeme?“ vyzvídal Sasuke.
„Nejdřív s nasnídáš a pak začne trénink,“ vysvětlil Itachi a dál si to mašíroval chodbami.
Když došli do jídelny, Itachi se posadila odněkud vytáhl tác plný různého jídla.
„Takže Sasuke, jak víš, stravování je pro ninju velice důležité a ne každá potravina je prospěšná. Tak schválně, zkus tady z toho všeho vybrat správnou snídani,“ vysvětlil Itachi a tím začal výcvik.