Dědička ohně- 12. díl - Proč...

„Hotaru- chan, vyrážíme!“ volala TenTen, vběhla do vozu a počala s Hotaru pro jistotu třást, aby se pořádně probudila.
„TenTen! Vypadám snad jako hadrová panenka, abys se mnou takto třásla?“ zanadávala jí rozespale Hotaru. Přesto však odkopla ze sebe deku a vstala.
Do vozu vstoupil i Gai a nadšeným hlasem zvolal: „Nástup a cvičit!“
Kdyby pohled zabíjel, tak by Hotaru měla nyní na svědomí smrt svého senseie. Ten si toho buď nevšiml, nebo to ignoroval. Tak či tak, úsměv mu z úst nezmizel, dokonce ukázal svůj zářivý chrup. Hotaru si povzdechla a společně s TenTen a Gaiem vyšla z vozu, ve kterém přespávala. Náhle před ní přeběhla skupinka pěti malých dětí. Jedno z nich se zastavilo a zvolalo: „To je ta holka, co zmlátila Makota.“
Ostatní děti se také zastavily a dívaly se zkoumavým pohledem na Hotaru. Té to přestalo být příjemné a odkráčela, jak nejrychleji mohla, k ohništi, kde Sakura opékala ryby k snídani. Hotaru zamumlala směrem k ní ranní pozdrav a posadila se blízko k ohni. O chvilku později k ní přisedl Naruto a zvolal: „Tak teď se musím přiznat, že ta rána byla pěkná.“
„Gomen, Naruto....“ Zamumlala Hotaru smutně a podívala se na Naruta tím nejomluvenějším pohledem, jaký uměla.
„V pohodě.“ Odpověděl jí Naruto.
Sakura se na ně mile podívala a podala jim snídani. Hotaru se do ní hladově zakousla a hned zavýskla nadšením: „Tak tomu říkám vynikající! Tebe někdy zavleču k nám domů, abys udělala večeři.“
Sakuře se zasvítilo radostí v očích a poděkovala.

Po chutné snídani vyrazili. Hotaru se postavila do čela karavany. Gai k ní přidělil Kakashiho. Odůvodnil to tím, že Hotaru by měla dobře poznat slabiny jeho rivala.
„Seisei, nedělejte si naděje, štafetu od Vás nepřevezmu.“ Okomentovala Hotaru snahu svého senseie. Poté se otočila na Kakashiho a zeptala se: „Jak to vypadá s Montarem?“
„Uvrhl jsem ho do genjutsu. Myslím, že to nějakou dobu vydrží.“ Odpověděl jí Kakashi, zahleděný do své knížky. Hotaru se spokojeně zatvářila a do odpoledne s ním nepromluvila.
Odpoledne karavana dorazila k menší vesničce. Vedoucí karavany nařídil přestávku na jídlo. Karavana návrh potěšeně přijala. Hotaru využila tuto přestávku ke zkontrolování Montara.
Byl svázán v jednom z vozů, ve kterém se vezly zásoby pití a zbraní. Množství zbraní Hotaru udivilo.
„Vypadá to, jako by se připravovali na válku.“ Přemýšlela Hotaru nahlas. Zaujala ji hlavně jedna z katan, co ležela nedbale na hromadě v koutě. Měla rudou pochvu, rukojeť byla ovázaná stejně zabarveným sageem. Hotaru si ji vzala do ruky a pozorně si ji prohlížela. Na té kataně bylo cosi, co ji zaujalo. Vytáhla katanu z pochvy a podívala se na čepel. A užasla. Na čepel byly od rukojeti do poloviny čepele vyryty plameny.
„Nechal nám to tady jeden snědý muž, jako vděk za záchranu jeho života.“ Ozvalo se náhle za ní. Hotaru se polekaně otočila. U vchodu do vozu stál Makoto.
„Jak dlouho tu stojíš?“ zeptala se ho.
„Od té chvíle, co sis té katany všimla. Zřejmě jsi sem přišla zkontrolovat toho zajatce, viď?“ odpověděl Makoto a kývl směrem k Montarovi. Hotaru přikývla. Dala katanu zpátky do pochvy a položila ji zpět na své původní místo a zaměřila se zpátky na Montara. Pokojně oddychoval. Hotaru až zčervenala při pomyšlení na to, co kdysi dávno dělala pro to, aby ho při takových chvílích probudila. Po chvilce jí však do srdce bodl osten reality. Už to není ten Montaro, kterého milovala. Je to nukenin, a tak tedy dřív nebo později ho musí uvrhnout do vězení nebo usmrtit.
„Asi ho znáš líp, než jsi přiznala tomu svému senseiovi, že?“ pronesl Makoto.
„Co je ti do toho?“ zeptala se potichu Hotaru. Otočila se k Montarovi zády a vyběhla ven. Nechala za sebou Makota, vůz a jejího blízkého v něm....
„Proč? Proč ses musel objevit ve chvíli, kdy jsem chtěla zapomenout na celý zkažený život v Hoshigakure? Proč ksakru?! Copak mé city k tobě už nejsou dávno pohřbené?“ nadávala v duchu Hotaru.
„BAKA!“ zaječela z plných plic Hotaru. Bohužel si neuvědomila, že stojí všem na očích.
„To bylo na Naruta?“ zeptala se Sakura udiveně.
Hotaru zavrtěla hlavou a řekla jí, ať to neřeší. Sakura se však nenechala jen tak odbýt a pořád na ni dorážela, až Hotaru povolila a řekla jí, ať počká, až vyrazí.
Opravdu. Ani ne o deset minut později se karavana opět vydala na cestu. Sakura se s Hotaru přesunuly dozadu a Hotaru jí začala vyprávět o svém trápení. Sakura ji trpělivě naslouchala, nepřerušovala ji a přitom byla připravená ji přinejhorším obejmout.
Po dokončení příběhu se Hotaru proti své vůli rozvzlykala.
„Asi vypadám dost blbě, když tu bulím jak malá holka, že?“ vydala ze sebe Hotaru mezi vzlyky a pokusila se o úsměv.
„Každý má své slabé chvilky, Hotaru- chan.“ Pronesla Sakura a pevně Hotaru objala. Hotaru chvíli překvapeně jen tak stála v jejím objetí, ale pak objetí oplatila.
„Lepší?“ zeptala se Sakura.
„O dost. Díky, Sakura- chan.“ Odpověděla jí vděčně Hotaru a pustila svou kamarádku.
Až do večera si povídaly. Hotaru si Sakuru velmi oblíbila. V Konoze se ji dařilo dobře, hlavně díky novým přátelům.....

Několik kilometrů od karavany
Skupinka devíti lidí ve světle hnědých pláštích s potiskem černé květiny stála okolo kulatého balvanu. Na jeho středu seděla nahá dívka s tmavě modrými vlasy. Byla ověšená poupaty květů, které jakoby čekaly, až jim někdo dá rozkaz k rozvinutí.
K balvanu přistoupila jedna z postav a pokorným hlasem promluvila: „Hanako- sama...Montaro uspěl. Dostal se mezi ně.“
Dívka se ďábelsky usmála. Plán vycházel přesně tak, jak chtěla. Jestli to tak bude pokračovat, tak bude se bude moct chopit síly Dědiců ohně.
K balvanu přistoupila další postava a promluvila: „Chunninské zkoušky se mají uskutečnit za dva týdny. A Jun je jedním z kandidátů.“
Hanako se vítězoslavně zasmála a zvolala: „Brzy poskytneme mladé Hotaru důvod k uvolnění své síly. Ach, jak já se těším! Hahaha!“
Hanačini podřízení sebou lehce škubli. Nesnášeli tento smích. Dokazoval, že Hanako hodlá obětovat cokoliv, aby dosáhla svého cíle.....