Nositel dědictví – část 6. Hrozba

V té chvíli nevnímal realitu a vzpomínky. Místo Kagome, která vyšla první ze dveří, viděl svoji matku. Ovšem byla celá zakrvácená a něco na něho mluvila.
„Mami,“ zašeptal Seiya. Natahoval k ní ruce, ve tváři měl prosebný výraz, který se nedal snést.
Kagome byla v šoku, tohle nikdy nezažila. Seiya měl tak bolestný pohled. Volal svoji matku, jenže ona jí nebyla.
„Maminko, vezmi mě za bratrem a otcem. Chybí mi.“ Objal ji, i když jeho představa matky byla celá krvavá. Jeho city se nedaly vydržet a tak plakal a plakal.
Yashamaru si to vyložil jinak a hned ho od Kagome odtrhl. „Ty zmetku, na ni sahat nebudeš!“
V tom zmatení smyslů si to Seiya vyložil, jako by ho znovu oddělili od matky a křičel, zároveň natahoval ruku ke své domnělé matce. „Néé, maminko, zůstaň se mnou.“ Yashamaru mu věnoval jednu ránu, která Seiyu probrala. Seiya měl náhle divoký vražedný pohled. Nechápal, kde se nachází.
„Kde to jsem?“ zajímal se Seiya a stále jeho slzy kanuly na jeho šedé oblečení. Poslední rodinné memento.
„V Gaarově domě,“ ozvala se majitelka.
„Mari-sama?“ zkusil to.
„Ano, ale teď už pojď, Gaara ti napsal další vzkaz.“ Tím vlastně zachránila celou situaci. Ani jeden z nich se pak nepodivil, co tady Seiya dělal. Kagome nemohla zapomenout na jeho pohled a hlas, který volal jeho matku. Byla v šoku, nečekala, že Seiya bude, tak citlivý. Náhle o něm chtěla vědět vše.

„Je to pravda, že mi psal Gaara?“ zeptal se.
„Ne, to bylo jen, abych měla důvod tě od nich odvést.“ Takováto byla pravda.
„Nerad působím problémy, ale měl bych odejít a na vše zapomenout. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“ To bylo poprvé, co přiznal cizímu člověku a vlastně prvnímu, že ho ta pomsta vyčerpává a ničí, až se bál, že z něj za chvíli nic nezbude.
„Mohu ti něco ukázat?“
„Jistě,“ souhlasil a Mari ho zavedla do ložnice, kde ve speciální schránce spočívalo největší tajemství kazekageho.
„Tady najdeš odpověď na své otázky. Vem si to, Gaara by s tím jistě souhlasil.“ Podávala mu zabalenou pokladnici.
„Děkuji, jdu do Keijiho pokoje.“ Nemohl si pomoci, ale nechtěl ten pokoj nazývat svůj.
„Je to tvůj pokoj.“ Ohradila se Mari.

Zavřel se do něho, roztáhl závěsy a pustil do jeho pokoje denní světlo. Rozbalil plátno, které už něco pamatovalo. Nebylo potřeba klíče. Otevřel ji a jeho oči se překvapením otevřely. Byly tam dopisy pro kazekageho od jeho otce!
„Otče!“ neměl už slzy, které by mohl prolévat. Jen se díval na otcův úhledný rukopis, který vždy obdivoval.

Kaname, Yashamaru a Kagome se rozhodli, že spolu někam večer vyrazí. Ren nemohl, musel se hlásit u Bakiho.
„Půjdeme do Karibiku?“ nadhodila Kagome. Netušila, že tím dala do pohybu události, které již nešly zastavit.
Nevšimli si, že je někdo sleduje, ale bylo tomu tak. Měl již vyhlédnutého obětního beránka a on byl přímo ideální…

Mari jako každou středu trávila čas s Kazemi. Psaním jejich nového románu a Mari začínala mít v hlavě nápad, o který se hned musela podělit.
„Co tomu říkáš?“
„Je to skvělé! Hrdina postavený svému strachu a lásku má na dosah, jenže se do toho vloží zdánlivě mrtvý příbuzný!“ Kazemi se to líbilo.
„Je to jen takový nápad.“
„Kimm, by to ocenila. Věř mi a nechala si se inspirovat Seiyou?“ Kazemi uhodila hřebík na hlavičku.
Mari se začervenala a kývla. Věděla, že on přišel za pět minut dvanáct.
„Tak se dáme do toho, ne?“

Po přečtení všech dopisů se Seiya musel jít něčeho napít. Jinak by se asi složil. Proč mu nikdo neřekl, že jeho otec a Gaara byly přátelé?
Protože to si nemusel vědět, ozvalo se jeho svědomí.
To vím, ale jak je možné, že tak mladý kluk se mohl přátelit s mým otcem?
Ty to nevíš? Tak to velice rychle zapomínáš! Vysmíval se druhý.
Co si mám pamatovat? Odpověď nedostal. Náhle vycítil, že dům prázdný… ne úplně. Proč náhle cítím přítomnost dědy? Vrtalo mu v hlavě. Něco mu říkalo, aby byl opatrný…

Opět se vydal do svého pokoje. Až příliš pozdě si uvědomil hrozícího nebezpečí. Pod okrajem dveří se šířil kouř. Otevřel je a minulost ho opět dohonila.
Byl opět malým chlapcem, kterého vedl děda pryč z tohoto pekla. Viděl jak jeho matka a otec leží mrtví celý zakrvavení.
„Co se jim stalo?“ ptal, ale odpověď nedostal. Naopak děda ještě zvýšil tempo svých kroků. Seiya se musel soustředit na to, aby mu stačil a ne na kladení otázek.

Sbalil dopisy, luk a vyskočil z okna. Podíval se na dům a zkoprněl hrůzou. Byl v plamenech. Asi ho šálil sluch, ale z domu slyšel hlas Kagome. Polil ho ledový pot. Ona je v domě!

Kagome, Kaname spolu s Yashamarem si užívali večírku. Tancovali, popíjeli a laškovali. Možná proto si nevšimly, že Yashamaru tady není, někam se poděl…
„Kde je Yashamaru?“ ptala se Kaname.
„Nevím, ale asi sbalil nějakou kost.“ Řekla Kagome.
„Máš pravdu.“ Souhlasila. To netušili, že bude brzy obviněn z pokusu o vraždu…

Předtím se totiž seznámil se staříkem, který se představil jako Seshoumaru. Povídali si a šli se projít.
„Připomínáš mi mého vnuka.“ Řekl stařík.
„Vážně?“ podivil se.
„Ano, ani nevíš jak.“
„Tak to jsem rád, já jsem svého dědy nepoznal.“ Řekl Yashamaru. Pak si na nic nevzpomíná jen na to jak Seiya prosí o život…

Seiya se vrhl do hořícího domu, kde marně hledal Kagome a nenašel nikoho. Trámy začaly praskat, jak byly ohořelé. „Kagome!“ řval, jako šílený.
„Ale, ale kohopak to hledáš?“
„Kdo jsi?“ zajímal se Seiya.
„Nepoznáváš mě?“ měl pocit, jako by mu rval srdce z těla. Byl to on!
„Vidím, že ano. To je mi líto, že zahyne tak nadějný potomek Sakaiů, ale byls jako tvůj otec. Měkký a slabý. V tobě jako v něm rostlo zlo. A zlo se musí vymítit. Jediný já jsem byl toho ušetřen!“ smál se jako blázen.
„Zabiju tě!“ vrhl na něho svůj šíp, který jak čekal, minul cíl.
„Nikam tě nepustím. Zemři!“ a jako na povel spadly všechny trámy a přímo na Seiyu!