Slasti a strasti dospívající dívky 001 - Sestřička 3/3

Když dorazíme domů, tak pomalu vrazím do táty, který právě stojí ve dveřích, protože já opravdu spěchám, jsem trošku v časovém presu.
"Nevím, jak to táta dělá, ale vždy se postaví někam, kde zavazí, má na to asi nějaký speciální talent,“ zamyslím se, ale po chvíli se musím vrátit k důležitějším věcem, které musím udělat a to, že se musím nějak zkulturnit. Takže teď si rychle rozmyslet, co si musím vzít na sebe a ještě trošku upravit make-up, abych mohla vyrazit.
Stojím před zrcadlem v předsíni a pomalu dolaďuji poslední detaily na svém vzhledu. V tom uslyším bouchnout dveře. To bude asi má sestra, která má pro mě poslední milá slova na cestu.
„Hustýýý!“
Toto její slovo mi málem vyrazilo dech. Slovo hustý zní sice dost neurvale, ale v jejím podání to znamená vyjádření neskonalého obdivu.
„Ta bunda je naprosto mega,“ pokračuje dále Hanabi a já nestačím vycházet z údivu. Toto jsem opravdu nečekala, ale na druhou stranu mi to opravdu lichotí, protože mám pocit, že jsem zvolila opravdu pěkný obleček. Bohužel toto její pominutí smyslů je jen krátkodobé, po chvíli mě uzemní další větou.
„Není toho oblečení škoda?“
„Proč?“ nechápavě na ní zírám.
„Ty si myslíš, že takový pako jako je Naruto, to dokáže ocenit?“
„Naruto není žádný pako, abys věděla.“ snažím se jí vysvětlit. Jenže mé tvrzení jí nechává ledově klidnou a z jejího pohledu je patrné, že si stejně myslí svoje. Usoudím, že bude asi nejlepší válečnou půdu opustit. Když tu najednou se na chodbě zjeví náš otec a padne další otázka.
"Ty jezdíš na naftu?"
"Prosím?" absolutně nechápu jeho otázku.
"No já jen, že máš přes celá záda napsáno diesel?" usmívá se na mě.
Zášklebím se na něj a raději si myslím svoje, protože na toto se opravdu nedá nic říct. Jenže oni dva se na mě snad s Hanabi domluvili, protože otázky na mou hlavu se nepřestávají líhnout.
„No a máš to, co jsme dnes spolu koupily?“ táže se mě Hanabi zvědavě.
„Já už raději půjdu. Tak ahoj,“ řeknu na závěr, abych se vyhnula odpovědi na tuto intimní otázku.
„Jasně, ahoj. Jo a vracet se už nemusíš.“ uslyším poslední milá slova, která má sestřička pronesla, ještě než jsem stihla za sebou zavřít dveře.
Mám jí opravdu ráda, ale v tuto chvíli jsem šťastná, že jsem pryč. Už se nemůžu dočkat toho človíčka, který mi vždy zvedne náladu. Máme sraz v parku, takže už je pár kroků a budu tam.
„Ahoj lásko,“ vítá mě s otevřenou náručí, kterou mu v tu ránu zaplním svou maličkostí. Musím si vychutnat jeho blízkost a ten pocit, že je mi momentálně všechno ukradené.
„Tak kam půjdeme?“ ptá se mě nadšeně.
„Nevadilo by ti, kdybychom si zde sedli na lavičku a jen tak tu byli? Upřímně, mě se dnes vůbec nikam nechce chodit. Jsem absolutně mrtvá,“ zdůvodním svůj úmysl.
„Jasně, proč ne.“ Souhlasí a společně zamíříme k nejbližší lavičce. Tam se k němu přitisknu, protože tak mám aspoň pocit, že mě už nic neohrozí a já jsem v bezpečí.
„Jaký si měla den?“ ptá se.
Jelikož jsem po dnešku plná zážitků s Hanabi, tak prostě nevydržím a začnu vyprávět. Ještě, že on je tak chápavý. Celou dobu vzorně poslouchá a přitom mě hladí po vlasech.
„Vidím, že si měla celkem náročný den,“ usměje se na mě a chce mě políbit. A zrovna v ten nejméně vhodný okamžik udělá můj mobil píp-píp.
„Ty se ani nepodíváš, kdo ti píše?“ ptá se.
„Ne!“ má odpověď je značně radikální, což ho trochu zarazí.
Ale při mé další větě: „Kde jsme to přestali?“ se už opět usmívá.
Jenže můj mobil se snad zbláznil, opět dělá píp-píp. Teď už to nevydržím a vytáhnu mobil, abych se podívala, kdo to v tuto chvíli otravuje.
2 zprávy od Hanabi, taky od koho jiného, že?
Přečtu si první. „Zavolej, je to nutný.“
Trošku mě to vyděsí a tak si rychle přečtu i text druhé. „Zavolej, je to otázka života a smrti“.
Jsem vyděšená ještě víc, když si uvědomím, že v tomto okamžiku, by měla být někde venku s Kibou a Akamaru. Asi to je něco velmi vážného.
„Promiň, musím zavolat Hanabi. Je to nutný,“ řeknu svému milému a už vytáčím číslo.
„Zvedni to, zvedni to,“ opakuji nervózně.
„Prosím,“ ozve se hlas na druhé straně.
„Co se děje? Něco s Kibou?“ vyštěknu na ni.
„Ne, proč?“
„Jak to, proč. Nemáš s ním být teď venku?“ divím se.
„Jo tak. On psal, že se to o hodinu odkládá. Musí ještě vykoupat Akamaru, to čuně se někde vyválelo a příšerně smrdí,“ vysvětluje.
„Ty si mě vyděsila,“ snažím se, oddechnout si.
„Počkej. Ještě tu něco moc důležitého je,“ opět mě znepokojí.
„Co? Tak už to řekni,“ naléhám na ni.
„No…Hin…víš…no…já…já.“
„Nezkoušej mou trpělivost,“ už se opravdu neudržím a zvyšuji hlas.
„Můžu si půjčit tvůj make-up?“ její otázka mi vyrazila dech.
„Cože, to je ta otázka života a smrti?“ nechápu.
„Ne, tak úplně,“ pokračuje.
„Můžu si půjčit i pudr?“
Zírám s otevřenou pusou a jediná odpověď, na kterou se zmůžu je jo.
„Jednou mě tímto zabije,“ pomyslím si, když skončím hovor a vysíleně se opřu Narutovi o rameno.
Ten se na mě podívá a praví: „Někdy si říkám, že nemít sourozence má i jisté výhody.“