Slasti a strasti dospívající dívky 001 - Sestřička 2/3

Po obědě naše kroky vedly do nedalekého obchodního centra. Neznala jsem přesně představu toho, co zde hledáme, protože jsem opravdu netušila, co by si Hanabi chtěla na sebe obléct. Její styl byl poněkud uvolněnější a celkově se naše představy o stylu oblékání velmi lišily. Proto jsem se snažila z Hanabi dostat nějaké informace. Jakou má představu, jenže ona mi nic nechtěla říct. Prý na to přijde čas, až dojdeme do obchodu. A proto když jsme došli před obchod, byla jsem opravdu nedočkavá, protože mě to opravdu zajímalo,co vlastně jdeme vybírat.
„No tak Hanabi, řekneš mi konečně, jakou máš představu?“ byla jsem už vážně nedočkavá.
„Chtěla bych nějakou kratší džínovou sukni a nějaký hezký top.“
„Ty chceš sukni, vždyť jsem Tě v žádné nikdy neviděla?“ byla jsem opravdu překvapená. Hanabi vždy preferovala kalhoty, sukně jí připadaly značně nepraktické a měla ze mne vždy kvůli nim trochu legraci. Jenže jak to vypadá, tak chce být trochu více jako dívka, takže asi poněkud změnila názor a může za to Kiba, kterému se chce líbit.
„Chtěla bych zkusit něco nového. Takže já se v obchodě podívám po nějakém topu a ty omrkni sukně a kdybys objevila něco zajímavého, tak mě zavolej,“ mrkne na mě.
„Rozumím,“ a teatrálně kývu hlavou na souhlas.
Hanabi se rozběhla k tričkům, aby objevila něco, v čem by mohla tento večer vypadat úžasně. Já jsem to vzala na druhou stranu, abych se tam podívala po sukních. Obcházela jsem pomalu stojany s oblečením a zkoumavě prohlížela všechny vystavené kousky, ale stále mě nic nezaujalo. Až tu najednou mi padla úžasná sukně do oka, tedy pokud se to dá sukní nazvat sukní, ten pruh látky o délce 25 centimetrů? Nemyslela jsem si, že by se jí něco takového mohlo líbit, ale zajímal mě její názor a taky jsem chtěla vědět, jestli jí ta „sukně“ taky tak pobaví.
„Hanabi, pojď se na něco podívat,“ přivolala jsem svou sestru.
„To je ono,“ zvolala moje sestra.
Nechápavě jsem se na ni dívala a nemohla jsem uvěřit svým uším.
„Ty si ze mě děláš legraci?“ tupě jsem na ní zírala.
„Nedělám, je to přesně to, co jsem hledala,“ oznámila mi a už mě táhla ke kabinkám.
Já se ještě trochu vzpamatovávala ze svého šoku, který mi má sestra způsobila výběrem sukně, ale když vyšla z kabinky, nemohla jsem uvěřit svým očím. Ten titěrný kus džínové látky vypadal na těle mé sestry opravdu dost dobře. Nezbylo nám nic jiného, než se vydat k pokladně, abychom tento „kus“ oblečení mohly zaplatit a vydat se na lov do dalšího obchodu, kde bychom mohly získat k této sukni ještě nějaký top. U pokladny jsme zaplatily a Hanabi si už pyšně nesla nový úlovek v papírové taštičce se jménem obchodu. Další naše kroky vedly do dalšího nejmenovaného renomované značky. Tentokrát jsem se obě vydaly rovnou k topům.
„Co říkáš na tento?“ ukazuji sestře tmavě fialový top s velkým stříbrným srdcem na prsou.
„Pěkný, ale není to, co bych si přesně představovala. Chce to něco víc… Já přesně nevím, jak to říct. Toto je moc romantické. Já bych chtěla něco, co by bylo skloubením sportovního stylu s troškou romantiky,“ přišla se svou vizí.
Je to opravdu těžké zadání. Moje sestra musí mít vždy něco extra. Proházela jsem kolem stojanů a regálu. Když tu najednou mi padlo do oka jedno tílko, které by mohlo splňovat kritéria. Bílé s růžovým motivem ibišku na prsou, jsem prostě blázen do tohoto vzoru. No, a aby nebylo tak romantické, má na sobě ještě síťovanou vrstvu, která mu dodává punc sportovnosti. Hned jsem k němu doběhla, aby mi ho náhodou někdo nevyhoukl.
„A co tohle?“ ptám se.
„Tak to je dost dobrý.“ pochválí můj výběr sestra a tím pošimrá mé ego, ale v tu chvíli vidím, že ve své ruce svírá ještě další úlovek, ale ještě než stačím něco říct, tak už mě táhne ke kabinkám, aby si to pěkně vyzkoušela, a vypadá to, že mým výběrem je opět nadšená. Jen já stále nevím, proč si vybrala ještě jedno tričko. Jenže ona mi po chvíli vysvětlí, že když je v nakupovací náladě, tak se to musí využít a když si sebou vybrané tričko zkouší, tak musím uznat, že jí také sluší, jako vše, co si dnes zkoušela. Jestli to tak půjde dál, tak na svou sestru začnu žárlit, že vypadá lépe než já. Když už si myslím, že jsme si nakupovací povinnosti, kvůli jejímu rande už splnily, tak mě překvapí další větou.
„Počkej, ještě nejdeme ke kase. Chci se tu ještě na něco podívat.“
„Já myslela, že už máš vše, co si chtěla?“ zeptám se trochu překvapeně.
„To sice ano, ale ještě je to něco důležitého,“ a táhne mě přes celý obchod až úplně na konec. Já poněkud nechápu její záměr, ale souvislosti mi začnou docházet, když se naše kroky zastaví u spodního prádla.
„Vidím, že myslíš na všechno. Jen mám pocit, že si na toto trošku mladá. Je to sice tvoje první rande, ale nezapomínej, že je ti třináct let a na některé věci máš opravdu ještě dost času,“ upozorním ji.
„Jenže my tu nejsme kvůli mně. Ale kvůli tobě,“ při těchto slovech se na mě potměšile usmívá.
„Jak kvůli mně?“ nechápu.
„Ty sis přece dnes ještě nic nekoupila. No a já myslím, že toto je ideální. Krásné prádlo totiž dělá krásnou ženu,“ přichází s opravdu odzbrojujícím tvrzením.
„Toto už jsem někde slyšela,“ zarazím se.
„Já jsem to totiž četla v tom tvém časopise, který…“ zastydí se, protože teď se téměř přiznala, že byla v mém nočním stolku, kde jsem ten časopis měla uložený.
„Ty si mi lezla do věcí?“ nevycházím z údivu.
„Omlouvám se, ale něco na tom článku bylo, takže by sis z toho měla vzít příklad.“
„Možná má pravdu,“ pomyslím si v duchu. „Měla bych si něco koupit.“
„Tahle soupravička je moc hezká a navíc ti to půjde pěkně k vlasům a k očím.“ Hanabi mi ukazuje světle modrou soupravičku, která vypadá opravdu velmi mile.
„Když já vážně nevím,“ stále si připadám nejistá.
„Nebuď labuť a jdi do toho,“ povzbuzuje mě sestra.
Nakonec se nechám přesvědčit a musím uznat, že moje sestra má dobrý vkus a nejen to, i její odhad velikosti je skvělý. Model mi totiž padne jako ulitý, takže je jisté, že s námi taky poputuje ke kase.
Když už jsem si myslela, že naše nákupy jsou u konce, tak Hanabi najednou pronesla.
„Nechceš udělat dobrý skutek a zachránit jednomu člověku život?“
„Co tím máš na mysli?“ opět nějak nechápu.
„To, že bys mě mohla pozvat na hranolky, protože já právě umírám hlady,“ mile se na mě usmívá.
Já se na ní taky usmála a kývla na souhlas. A už jsme si to s Hanabi namířily k nejbližšímu občerstvení, kde si Hanabi dala dvojitou porci. Nechápu, jak to dělá. Jíst jako ona, tak se za měsíc do ničeho nevejdu. Usmívajíce, jsem pozorovala svou sestru a to, jak v jejím krku mizí jedna hranolka za druhou, když v tom mě vyrušil zvuk píp-píp.
„Kdo ti píše?“ ptá se zvědavě Hanabi.
„Naruto.“
„Jo to pako.“
„Hanabi.“ trošku jsem zvážněla.
„Sorry, dělala jsem si srandu,“ začala mě ujišťovat.
„Máš jediný štěstí, jinak bych…“ začínám trošku vyhrožovat.
„No a co chtěl?“ přerušuje tok mých výhrůžek.
„Jen se ujišťoval, jestli naše schůzka v pět platí.“
„Aha. A ukážeš mu, co sis dnes koupila. Já myslím, že by se mu to líbilo,“ mrkne na mě.
„Nejsi na tyhle řeči ještě malá,“ snažím se jí nějakou smysluplnou narážkou umlčet.
„Ale ty už si na některé věci velká, nemám pravdu?“ šibalsky na mě mrkne.
„No comment!“ ukončím debatu a do pusy si nacpu několik jejich hranolek.
Hanabi se jen usmívá a hřeje jí pocit, že měla zase jednou navrch.