Dokud hoří svíce...

Pomalu svěsil ruce. A chtělo se mu řvát a chtělo se mu utéct pryč. Daleko; kam ho nohy ponesou. Ale nemohl. Neměl na to sílu. Krev v žilách přestala vřít a dech se zvolna uklidnil. Padl na kolena a jeho slzy se smísily s krví na studené zemi. Studené stejně jako jeho srdce. Jak jinak by to mohl udělat? Jak by je mohl zabít, kdyby je miloval?
Musel se zatvrdit, musel zapřít sám sebe, vzdát se své duše. Stalo se to ve chvíli, kdy ostrá čepel ukončila život jeho nejlepšího přítele. Šlo to snadno. Ani nevykřikl. Jen na vteřinu zahlédl výčitku v jeho očích. Pak se mrtvé tělo tiše skácelo do orosené trávy, skutálelo se ze svahu a odplulo po hladině černé řeky. Černé jako havraní křídla.
Teď však bylo všechno jinak. Když znovu překročil práh rodného domu, zatočila se mu hlava. Pak už viděl jen jako ve snu svého otce. Svou matku. Blýskání oceli. Ale i když ho krutá realita míjela, věděl, že dělá, co musí. Jinak to nešlo. Jinak by zemřelo mnohem víc lidí. Začala by válka.
Lítost se znovu proměnila v nenávist. Hořkou nenávist k té krvi na zemi, k rodu, ze kterého vzešel. Setřel slzy z unavených, zšedlých tváří a pomalu vstal. Nezbývá než to dokončit. Vyšel na verandu a nadechl se nočního vzduchu. Všude bylo ticho. Na počátku bývá vždycky ticho. Tohle byl začátek nové etapy jeho bídného života.
Mrštně jako kočka vyskočil na střechu. V měsíčním světle se na chvíli zaleskla jeho smrtonosná katana. Pak zmizel ve stínech čtvrti, která se nevědomky stala dějištěm masakru.

Pomalu svěsil ruce. A chtělo se mu řvát a chtělo se mu utéct pryč. Daleko; kam ho nohy ponesou. Ale nemohl. Stál uprostřed prázdné ulice. Jen on a jeho malý bratříček. Poslední dva z nenáviděného klanu. Nenáviděl sebe, ale může nenávidět i jeho? Malé, nevinné dítě, které neví nic o životě, zradě, válce, ani o smrti? Dítě, které klečí na zemi a usedavě pláče? Stejně jako on v tom tichém domě před pár hodinami... To nejde. To nemůže. To nedokáže!
Jak rád by k němu přiskočil a pevně ho objal. Chtěl by ho uklidnit a konejšit a říct mu, že všechno bude v pořádku. Jak rád by mu předal aspoň jiskřičku naděje! Ale nemohl.
Zavřel oči a najednou si vzpomněl, jaké to bylo, když se v jejich čtvrti konal karneval. Všude zněla hudba, veselý hovor a smích. Noční ulice ozářily lampiony a tisíce svíček.
Dnes je ale všechno jinak. Není slov, není hudby, není sil. A den se pomalu chýlí ke konci...
Mrštně jako kočka vyskočil na střechu. Shlédl na ulici, aby ještě jednou viděl posledního člena své rodiny. Nespatřil však nic. Měsíc zakryly mraky. Ale kdo ví... Třeba se jednou znovu setkají a přestanou se nenávidět. A půjdou spolu zapálit svíčku na hrob svých rodičů. A všechno zase bude v pořádku. Protože světlo nezmizí, dokud nezanikne svět, dokud svíce hoří...