Po pěti letech: Mise v zemi Železa II 10 - Jak to všechno začalo...

Naruto vejde do domu a začne hledat svoje věci. Rychle přes sebe hodí roztrhaný plášť a srovná si katany. Na stole bylo několik slušně vypadajících kunaií, které si zasunul do připravených tajných kapes, které měl v rukávech. Poté ho něco napadlo; sedl si ke stolu a rychle sepsal zprávu z této mise - vše, co se dozvěděl od Temného Lorda. Netrvalo mu to ani hodinu, rychle vstal a vyšel ven.
„Kam jdete, Uzumaki-san?“ volá Miky a rychle k němu přibíhá.
„Musím jít zachránit Hinatu.“
Otočí se na ninju, stojícího nedaleko, a kývnutím ruky ho zavolá.
„Ta zbraň, co máš na zádech, je moje.“
Ninja neřekne ani slovo, sundá ji ze zad a rostřesenýma rukama podá Narutovi. Ten si ji rychle upevní a otočí se na Miki. Mezitím přijdou ostatní z vesničanů i bojovníci, kteří se podíleli na popravě Temného Lorda.
„Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělala.“ lehce se ukloní a chce vyjít, když ho zastaví něčí ruka.
„Uzumaki-san, teď nemůžete jít.“
Naruto se mírně podrážděně otočí a podíva na Balroga. Vesničani spozorují Narutův pohled a okamžitě ustoupí stranou. Balrog se však ani nehne.
„Proč ne? Musím jít. Ona čeká.“
Balrog se trochu zamračí.
„Nyní je cesta do Ledových síní uzavřená a nikdo do nich nemůže vejít.“
Naruto chytí muže za zápěstí.
„Co tím myslíš? Mluv.“
Miki okamžitě přiskočí k bojovníkům a chytí Naruta za ruku.
„Prosím, uklidni se. My všichni ti chceme pomoc, ale...“
Naruto se na ni podíva, pomalu povolí stisk a pustí muže.
„Ale co?“
„Do ledových síní se dá dostat až za tři měsíce. Nyní je cesta zavalená sněhem. Musíš počkat na jaro, kdy sníh roztaje.“
Miki skoro nestačil dech, jak se snažila mluvit rychle.
„To si děláte srandu, ne?“ Naruto nevěřil vlastním uším. „Za tři měsíce může být dávno mrtvá...“ začne křičet a rozčileně si sedne na kámen nedaleko místa. kde se bavili.
„Co mám dělat?“ zaběduje spíše pro sebe a skloní hlavu.
Najednou se z davu ozve hlas.
„Je tu jedna cesta, kterou bys mohl jít.“
Naruto okamžitě vyskočí a okamžitě pozná muže, který seděl nedaleko od nich u svého domu.
„Ty jsi ten prodavač ze Země železa.“
Sedící muž kývne hlavou a zasměje se.
„Koukám, že se ti nedaří moc dobře...“ a zdvihne ruku, ve které svíral dva meče. Naruto se na ně podívá a radostně vyjekne.
„To jsou Hinatiny katany. Kdes je vzal?“ natáhne se pro ně a láskyplně je zastrčí na druhou stranu svého pásku.
„Miki mi je včera večer přinesla, když všichni spali.“
Naruto se otočí na Miki a radostně se usměje.
„Děkuju.“ Miki se ukloní a Naruto rychle pokračuje v debatě s mužem.
„Tak jaká cesta tam vede? Rychle, musím se vydat na cestu."
Stařec zvedne ruku a Naruta zadrží.
„Zadrž, příteli. Cesta, o které ti chci říct, je kratší, ale určitě nebezpečnější. Prosím, posaď se a vyslechni si můj příběh, než se vydáš na cestu. Určitě ti bude k užitku.“
Naruto chvíli váhá, ale když se podíva do moudrých šedých očí, přisedne si a pokyne rukou, aby pokračoval. Muž se opře a spustí.
„Nejprve bych se ti měl představit; jmenuji se Drudkh, jsem stařešina a zároveň kovář této vesnice. Sedmdesatpět zim jsem už viděl a i když má paměť je již sešlá věkem, tak tu noc, noc plnou ohně a smrti nikdy nezapomenu.“
Stařec zavře oči a začne vyprávět.

„Byl jsem v tvém věku, když jsem uprostřed noci zahlédl nedaleko v horách modrou záři a jako každý zvědavý mladík jsem se vydal na průzkum bez toho, abych se někomu zmínil o tom, co jsem zjistil a kam jdu. Rychle jsem proběhl les a během deseti minut jsem byl na úpatí hory. Bleskově jsem jí vyběhl a už z dáli sem cítil tlak chakry, kterou jsem nikdy nezažil. I když sem byl nezkušený shinobi, bylo mi hned jasné, že ten, kdo ma takovou sílu, není obyčejný ninja. Proto jsem opatrně vykoukl přez sraáz hory do údolí, kde se modrá záře objevovala nejvíc.“
Stařec se zarazí, popotáhne z dýmky, kterou měl v pravé ruce, jako by přemýšlel, jak pokračovat. Pomalu vyfoukne dým a pokračuje.
„Přímo uprostřed mýtiny bylo pět kamenů, asi deset stop vysokých a rozestavěných do pravidelného kruhu. Jak sem později zjistil, modrá záře vycházela z portálu, který se objevil uprostřed kamenů. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, tak jsem bláhově slezl ze srázu a šel blíž, ukrytý ve stínu lesa.
Když jsem byl na dvacet metrů od portálu, ucítil jsem prudký vzestup chakry, která z něj vycházela. Bylo to tak silné, že se mi podlomila kolena a stěží sem stihl doběhnout za nedaleký strom, kde jsem se zhroutil a schoval. Po deseti minutách mě však zvědavost přemohla a vykoukl jsem. To, co jsem vidělj se mi do konce života vrylo do paměti.“
Naruto si zvědavě prohlížel starce, který mu připadal každou minutou smutnější a jeho hlas byl čím dál tiší, jako by vzpomínal na nejhorší zážitky svého života.
„Portál se zbarvil do krvavě rudé barvy,“ pokračoval Drudkh, „a začal pulzovat. Spolu s tím se zatáhla obloha a začaly šlehat blesky. Pomalu se spustil déšť, jako by vítal samotnou smrt. V tom se ozval hrom, vyšlehl blesk a před portálem se objevilo pět postav v temně černém oblečení. Několik vteřin stáli u portálu a nasávali vzduch, jako by hledali nebo něco zaměřovali, pláště jim ve větru vlály a déšť jim dopadal na temné tváře. Strachy jsem ani nedýchal, ale pohled jsem od bojovníků nemohl odvratit.“
Drudkh se podíval přímo na Naruta a lehce se usál.
„Až ty jsi mi po dlouhe době ukázal, co to znamená být opravdový shinobi.“
Naruto na něj udiveně pohlédl.
„Ano, protože síla, kterou máš ty, je hodně podobná té, co jsem cítil tu noc.“
Naruto nevěřil vlastním uším, ale než stačil něco říct Drudkh pokračoval.
„V tom se jedna z postav prudce hnula a zareagovala na zvuk, který se ozval těsně za mnou. Zvedla ruku a řekla temným hlasem: „Muerte aprieto onda!“ Z ruky mu vyšlehla černá chakra a narazila do keře za mnou. Keř vybuchl za ohlušující detonace a samotná tlaková vlna, vzniklá výbuchem, mě odhodila několik metrů daleko. Naštěstí jsem dopadl mezi stromy, takže jsem zůstal nespozorován. Rychle jsem se schoval za kámen a pokračoval ve sledování. Dokonce jsem slyšel i část jejich rozhovoru."

„Pitomče. Řekla jsem, ať nepoužíváte tyhle techniky na druhé straně astrální roviny.“ řekla jedna z postav, sundala si kapuci a přistoupila k bojovníkovi, který vystřelil techniku. Skoro jsem upadl, když jsem zjistil, že je to žena.
„Ale má paní...“ namítl muž a sundal si také kapuci. Přitom se podíval na keř, po kterém zůstal jen desetimetrový kráter.
„Žádný ale. Nesmíme na sebe upozorňovat. Jestli ten výbuch někoho přivolá, tak se boji nevyhneme a od kdy používáme naše techniky na zvířata?“ žena zvedne ruku a rozhněvaně ukáže na divočáka, spáleného na uhel. Muž překvapeně přimhouří oči a chce opět něco namítnout, když je přeruší další z pětice bojovníku.
„Nechte toho. Lezete mi na nervy a to jsme tady jenom pět minut.“
Žena se otočí a dotčeně se podívá na muže.
„Ale Lorde Goru, proč jste sebou musel brát i tyhle dva pobočníky. Jsou uplně k ničemu. My tři s Hellmastrem bychom na to stačili.“
Lord Goru jenom zakroutí hlavou a podívá se na Hellmastra.
„Casko... Frozna a Vorunaha tady máme pro infiltraci nepařátel, sama to moc dobře víš. Tak nedělej problémy.“ odpoví místo Gora Hellmastr.
Žena jen nakrčí nos a chce dál pokračovat v hádce, když je zaujme zvuk za nimi.
„Co jste zač? Jste na posvátné půdě.“ vykřikne muž, stojící ve stínu stromu.
„Já vám říkala, ať neděláte bordel. Už jsou tady.“ řekne potichu žena a podívá se na Hellmastra. Ten kývne a rozhlédne se.
„Je jich tady asi padesát. Samí muži, lehce ozbrojení. Jejich chakrový systém je na minimální úrovni. Nemají šanci nám ublížit.“
Caska kývne a podíva se na Gora.
„Pane?“
Muž se otočí a sedne si na nedaleký kámen, pod kterým jsem byl schovaný. V tu chvili se mi málem zastavilo srdce hrůzou, protože tok chakry, který vyzařoval ze sedícího muže, mě málem zabil.
„To není možné. To nemůže být člověk...“ bylo první, co mě napadlo, ale dělalo mi starosti, kdo jsou ti muži, schovaní v lese. V tom vylétl z lesa kunai a zabodl se těsně vedle nohy jednoho z pobočníků.
„To je poslední varování, okamžitě odejděte, jinak vás vesnice Skrytá ve sněhu zničí.“
V duchu jsem začal po vyslechnutí jmena panikařit, protože to byla má vesnice. Kompletně celá bojová síla přišla chránit posvátné místo. Muž sedící na kameni si podepřel bradu pěsti a vyřknul ortel: „Zabijte je všechny!“
Najednou se z lesa vyřítili všichni bojovníci, kteří doteď byli schovaní a se zbraněmi v rukou se vrhli na nepřitele.
„Nechte mi je.“ řekla Caska a postavila se do bojové pozice. Usmála se a začala se nepředstavitelně rychle točit, až se zvedl prudký vítr; v tom zmizela, objevila se mezi mými přateli a holýma rukama je začala masakrovat. Nemusela používat ani zbraně nebo techniky, prostě je tloukla holýma rukama a při každém úderu zapraskaly kosti a vyvalily se vnitřnosti. Nemohl sem se dívat na ten masakr, proto jsem se schoulil do klubíčka a zakryl jsem si uši rukamaj abych neslyšel sténání mých přatel. Po necelých deseti minutách bylo po všem. Vykoukl jsem zpoza kamene a nevěřil vlastním očím. Žena stála uprostřed hromady zohavených těl s úsměvem na tváři.
„Jaká jsem byla, můj pane?“ řekla a přistoupila ke Gorovi. Ten se znuděně podíval na masakr.
„Jeden tady pořad zbývá.“
Caska se překvapeně rozhlédne.
„Kde?“ vykřikne.
V tom mě bleskově chytne ruka v okované rukavici za krk a zvedne mě do vzduchu.
„Ty sis myslel, že o tobě nevím? Hlupáku. Cítil jsem tvou přítomnost od samotného začátku.“
To mě tak překvapilo, že sem nestihl ani vykřiknout. Nemůžu slovy popsat, jak strašný byl pohled do očí Gora, ale vydržel jsem ho pouze několik vteřin, pak jsem omdlel.

Naruto se podívá na starce, který se lehce držel za krk, jako by stále cítil stisk Temného Lorda.

„Nemám ponětí, proč mě nezabili, ale když jsem se probral, bylo ráno. První věc, kterou sem zaregistroval, byl silný zápach kouře a krve všude kolem. Rychle jsem vstal a vyběhl do vesnice. Už z dáli byly vidět plameny. Když jsem doběhl zpátky domů, uviděl jsem jedním slovem masakr. Ženy, děti, starci - všichnni pobití jako zvěř. Jejich těla byla zohavená a rozházená všude kolem. Některá byla dokonce nabodaná na kůly a vyvržená. Při pohledu na to jsem už obsah svého žaludku neudržel. Od té doby jsem přísahal pomstu a obnovení své vesnice.“
Stařec se odmlčel a utřel si slzy, které mu vytryskly z očí
„Jak vidíš, nakonec se mi povedlo oživit mou vesnici, ale pomsta proti Temným lordum se nedá uskutečnit. Tedy alespoň mnou. Ale ty jsi výjimečný, Naruto Uzumaki.“
Stařec se postaví a položí ruku na rameno Naruta.
„Jsi naše světlo v temnotě a proto naše vesnice udělá cokoliv abys uspěl ve své misi.“
Naruto se usměje a taky vstane. V tom se všichni vesničane skloní a pokleknou před Narutem. Toho to tak překvapí, že začne koktat.
„A-le... ale... po-čkejte, to přeháníte, nic zvlaštního sem neudělal.“ začne nemotorně mluvit Naruto.
Kyuubi se jenom šíleně zachechtá.
„Vypadá to, že máme spojence, Naruto.“
Naruto v duchu kývne a uklidní se.
„Prosím, vstaňte. Ani nevíte, jak sem rád za vaši důvěru.“
Stařec kývne a všichni rychle vyskočí na nohy.
„Pojď do hlavní budovy. Promluvíme si o cestě, kterou jsem ti navrhl, vysvětlím ti, kudy máš jít; a měl by ses i najíst a pořádně vyzbrojit.“
Naruto kývne a společně s celou vesnicí odejde do hlavní budovy, ktera se tyčila nad všemi domy ve vesnici. Sednou si společně k velkému stolu a začnou s Drudkhem probírat cestu.

Muerte aprieto onda - smrtící tlaková vlna