Veni, vidi, vici 01-Veni

Byl den jako každý jiný. U snídaně jsem listovala novinami, když v tom mě do očí uhodil inzerát s názvem „Akatsuki hledají nového člena“. Nemůžu tomu uvěřit. TI Akatsuki mají volné místo?! Blbost. Takové štěstí mít nemůžu. Celý život se k nim chci přidat a najedou, mají volné místo. Ale ne! Co to má znamenat? Co myslí tím „jen muže“? Taková diskriminace. Ale já to tak snadno nevzdám. Nahodím sukni, výstřih a bude z nich jen banda slintajících primitivů. Vytáhla jsem zmíněné věci ze skříně, nazula se do podpatků a na krk si připla přívěsek, který mi spadal až do výstřihu. Jen tak pro jistotu, kdyby nevěděli kam koukat. Chvíli jsem váhala nad výběrem dolní části oděvu. Mám si vzít minisukni, ve které vypadám ještě ženštěji, nebo kraťásky, ve kterých vynikne zadek? To je dilema. Zkoušela jsem si na střídačku oboje, ale nakonec vyhrála přeci jen ta minisukně. Tak a teď se nalíčit. Hm, decentně nebo jako děvka? Jako decentní děvka. Jo, to je dobrý. Fajn, takže už jsem připravená.

Zazvonila jsem, nasadila svůdný úsměv a sexy pózu. Dveře se otevřely a v nich se objevil černovlasý ninja. Zamrkala jsem.
„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě. Olízla jsem si rty a znovu se svůdně usmála. Podle čelenky a očí jsem došla k závěru, že to musí být Uchiha.
„Co potřebujete?“ zeptal se trochu znervózněle.
„Slyšela jsem, že sháníte nového člena,“ naklonila jsem hlavu na stranu a namotala si pramen vlasů na prst. Uchiha nervózně polkl. V duchu jsem vítězoslavně vykřikla. Tohohle zvládnu levou zadní. Ani se ho nebudu muset dotknout.
„Ale.. ale my bereme.. jenom chlapy,“ vykoktal nejistě a pohledem přejel po mém přívěsku a nakonec i k mému výstřihu. Nejsem zrovna krásná, ale co se postavy týče, myslím, že se mám čím chlubit.
„Snad byste mohl udělat výjimku,“ přistoupila jsem blíž a provedla psí pohled.
„Ehm.. samozřejmě.“
Já věděla, že je snadná kořist.
„Počkejte tady,“ řekl poté, co mne zavedl do předsíně. Zmizel ve druhých dveřích a zase je za sebou zavřel. Krátce potom se z pokoje začal ozývat šum hlasů. Neodolala jsem a opatrně přistoupila blíže. Pořád jsem však nedokázala rozeznat slova, tak jsem tedy přiložila ucho ke dveřím.
„Ale já přece vím, že nebereme ženský,“ křičel mě už známý hlas Uchihy.
„Tak proč jsi jí rovnou nevykopl?“ řval jiný.
„Řekni si jí to sám,“ doporučil Uchiha.
„Taky, že jo,“ zaslechla jsem. Někdo se zvedal a dusal ke dveřím. Rychle jsem se vzdálila a otočila se ke dveřím zády. Překontrolovala jsem v zrcadle jak vypadám a nasadila svůj osvědčený úsměv a pózu. Ze dveří vyšel zrzek s obličejem prošpikovaným piercingem.
Pomalu jsem se otočila a dávala si pozor, aby se mi hrudník pěkně zhoupl. Nevinnýma očima jsem na něj koukla a malinko jsem pootevřela ústa
Zrzkovi spadla čelist až.. dolů.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem co nejnevinněji a skousla si spodní ret.
“Chm.. já,“ začal ten zrzek.
„Přijmete mě?“ otázala jsem se.
„No jasně,“ souhlasil ihned.
„A co přijímací testy?“ ozvalo se z pokoje a pak vykoukla blonďatá hlava. „Ty v***,“ dodal dotyčný, když mě spatřil. Stydlivě jsem se usmála a sklopila pohled k zemi.
„Žádný dělat nemusí,“ prohlásil zrzek přede mnou. „Nechcete jít dál?“
Přikývla jsem. „Děkuji,“ a vydala se za ním.
„Tak to tedy ne!“ uslyšela jsem a na chvíli mi zatrnulo. A právě tehdy vešel ON. Dokonalá tvář orámovaná červenými vlasy. Tvářil se tak chladně a nepřístupně. Ale to mě neodradila.
„Vždyť to není chlap,“ připomněl nově příchozí.
„Vážně? Neřekl bych, že je to ženská,“ opáčil blonďáček.
„No, ty máš co říkat,“ ušklíbl se šedovlasý. Divím se, že se vůbec zmohl na smysluplnou větu. I když o té smysluplnosti by se dalopolemizovat. Když mě zahlédl, vypadalo to, jako by se jeho IQ snížilo z nuly na mínus sto.
„Nemůžeme ji přijmout,“ ozval se opět červenovlasý. Maskovaný ninja pomalu přikývl na souhlas. Toho si hned zpracuju. Opřela jsem se o stůl a ,nechtěně' shodila propisku na zem. V hraném vyděšení jsem vykulila oči.
„Jejda,“ ladným pohybem jsem si rukou zakryla ústa, abych zvýšila efektivitu. „Moc se omlouvám,“ vyhrkla jsem omluvně. Propiska ležela přímo před maskovaným. Lépe spadnout nemohla. Předklonila jsem se a uchopila ji do prstů. Jak jsem se zvedala, obrátila jsem se k němu zády a položila propisku na stůl. Periferním viděním jsem zachytila strnulé pohledy i těch ostatních. O chvíli později jsem zaslechla hlasité polknutí.
„I když.. myslím, že můžeme udělat výjimku,“ řekl maskovaný. Výborně, teď už jen JEHO. Zamířila jsem k němu. Sexy chůzi jsem dovedla k dokonalosti. Boky, boky a zadek!
Jeho oči na mě nepřestávaly hledět s chladnou lhostejností.
„Díky za podporu, Kakuzu,“ řekl kousavě.
Letmo jsem přejela prsty po jeho tváři. Byla stejně chladná jako jeho slova. Nasadila jsem osvědčený psí pohled. „A nemohl byste přimhouřit oči?“ zaprosila jsem a olízla si rty.
„Nemohl,“ vrazila do místnosti modrovlasá žena. Áha, chápu. Tohle je ten důvod, proč přijímají jenom chlapy. Asi má něco s panem Dokonalým. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč s ním moje triky ani nehnou.
„Ale no tak,“ zapředla jsem a ukazováčkem mu objela bradu. Ostatní na nás závistivě zhlíželi. Slova se ujal modrej.
„Já asi taky nesouhlasím,“ řekl s úchylným výrazem.
Tak toho se ani nedotknu, otřásla jsem se v duchu. Navenek jsem se mile usmála a zamrkala.
„Ale my ji tady chceme!“ vyhrkl blonďák.
„Správně. My jsme se rozhodli, že tu zůstane,“ přidal se maskovaný.
„A když je i Kakuzu pro, tak není o čem diskutovat. Ta holka tu zůstane,“ zamával šedovlasý vítězoslavně rukou.
Červenovlasý a šmoulinka vypadali pořád odmítavě. Bylo zřejmé, že mě tu většina z nich chce, tak jsem tedy rozhodla uchýlit se k jedinému řešení, které mi zaručovalo vítězství.
„Tak co zkusit demokratické hlasování?“ navrhla jsem.
„Jasně,“ souhlasili všichni.
„Tak, kdo mě tady chcete?“ zeptala jsem se a mírně se předklonila. Začali zvedat ruce.
„Peine,“ okřikla šmoulinka zrzka. Jeden hlas mě nezabije. Stejně mám pořád dost hlasů pro. Za chvíli do místnosti vešlo dalších pět zrzků prošpikovaných piercingy a nějakej anorektik na kryplkáře.
„Co to je?“ podivila jsem se a na chvíli vypadla ze své sexy role.
„Já jsem Pein. Ten, který nastolí mír,“ odpověděl anorektik vážným hlasem.
„A kdo je potom tenhle?“ ukázala jsem na zrzka 1.
„Tohle je mé druhé já,“ odpověděl anorektik a poté ukázal na ostatní zrzky. „A tohle je mých dalších 5 já.“
„Proč máš tolik těl?“ divila jsem se dál.
„Kvůli demokracii v naší organizaci.“
Všichni se tvářili načuřeně. Vypadalo to, že z toho také nemají radost stejně jako já. Jen šmoulinka a Pan Božský se potěšeně usmívali.
„Tak tedy znovu. Kdo je pro?“ vrátila jsem se k tématu.
Opět se zvedly tytéž ruce jako předtím. Rychle jsem si to přepočítala. Takže.. 14 hlasů pro.. už jsem se chtěla začít radovat, když v tom se ozvala šmoulinka.
„Peine! Jestli okamžitě nesundáte ty ruce, tak si mě nepřej!“ zasyčela na anorektika.
„Večer mu nedá,“ slyšela jsem šeptat blonďáka šedovlasému vedle sebe.
„Aspoň se jednou nestrhá. Oběhat těch sedm za jednu noc,“ šeptl mu šedovlasý nazpět.
Vyprskla jsem smíchy.
„Co je na tom vtipného?“ obořila se na mě šmoulinka.
„Jen to, že se musíš uchylovat k takovým praktikám, aby skákal, jak ty pískneš,“ ušklíbla jsem se.
„Ta holka tady nezůstane,“ zavrčela na Peina. Všech sedm poslušně dalo ruce dolů. Šmoulinka se ke mně otočila s vítězoslavným úsměvem.
„Je mi líto,“ řekla potěšeným tónem, „ale výjimku neuděláme. Sbohem,“ a s úsměvem typické mrchy mi zamávala. Dřív než jsem se stihla vzpamatovat, mě pan Dokonalý vystrčil ze dveří a zabouchl za mnou. Uvnitř domu se strhl povyk. Doléhal ke mně zvuk tříštění a ničení.
„Sasori, jak jsi jen mohl? Copak sis nevšiml, jaká je to kočka?“ řval někdo.
Takže se jmenuje Sasori, jak dokonalé jméno. Jestli si myslí, že se vzdám tak snadno, tak mě dost podceňují.
„Vy jste si dovolili, říct, že tu nezůstane?“ ozvalo se z domu a země se mi zachvěla pod nohama.