manga_preview
Boruto TBV 07

Three colors of darkness 02

Rázně kráčela po chladné chodbě, jejíž zdi byly vymalovány šedě. Kolem ní procházeli ninjové a kunoichi ve zvířecích maskách. Byli to jen lidé, kteří dělali to, co se jim nařídí. Ne… To nebyli lidé. Oni byli stroje. A teď se měla stát jednou z nich.
Konečně došla ke dveřím, které byly až na konci chodby. Zaklepala a vyčkala na vyzvání. Jakmile se ozvalo ´dále´, vstoupila.
„Ataka Yami?“ zeptal se muž, sedící za stolem.
Přikývla a její oči sjely na jeho ruce. Na prstech měl prsteny, které byly určitě drahé.
„Přeješ si tedy být ANBU?“ ptal se dál.
Znovu následovalo přikývnutí.
„V tom případě tady Ataka Yami zemřela. Odteď jsi Hass.“
Další pouhé bezvýznamné přikývnutí.
„Mort tě tu provede. Můžeš jít.“
Pouhé mávnutí rukou. Jako by ten muž odháněl dotěrnou mouchu.
Ataka potichu za sebou zavřela dveře a otočila se na muže, který na ni čekal.
„Hass?“ zeptal se.
Další přikývnutí.
Ataka se už cítila jako robot, který nic jiného neumí.
Ten muž vypadal mladě, ale dokud měl masku, Ataka nevěděla, kdo to je.
„Itachi?!“ vydechla překvapením, když si tu masku sundal.
„Vidím, že jsi nezapomněla,“ ušklíbl se. „Nejspíš budeme mít spolu i mise. Jsi na hodně vysoké úrovni.“
Itachi se rozešel a Ataka ho následovala.
Cestou však nepromluvili ani slovo.
Itachi jí ukázal její pokoj, jídelnu a tréninková cvičiště.
„Mise dostáváme formou obálky nebo klasickým zavoláním k šéfovi,“ oznámil jí, když byl na odchodu.
Přikývla.
Už se jí to zdálo jako automatický pohyb.
Sedla si na postel a zírala na stěnu. Jako kdyby neměla nic jiného na práci.
A taky že neměla.

„Říká se, že je nejlepší.“
„A měla už misi?“
„Ne.“
„Tak vidíš, to nemůžeš vědět, jestli je nebo není nejlepší.“

Ataka prošla kolem šeptajícího hloučku shinobi. Nereagovala na jejich řeči, i když byly o ní.
Rychlou, ráznou chůzí došla do pokoje. Na stole spatřila žlutou obálku.
Srdce jí vynechalo.
První mise.
S roztřesenými prsty pomalu obálku rozlepovala.
Pomalu četla úkol mise a srdce jí vynechalo podruhé.
Tu misi by měla provést ještě dnes. Právě ta všem ukáže, jak moc silná je.
Když si balila potřebné věci, duše ji od tohoto činu zrazovala.
Mysl však říkala něco jiného.
Jedno její Já ji od toho odrazovalo, to druhé ji ujišťovalo, že vlastně na tom nezáleží.
Že nezáleží na zabití.
Samozřejmě, měla z tohoto činu strach, ale… tady si to nemohla dovolit. Byla ANBU, elitní jednotka.
„Prober se!“
Zatřepala hlavou, jako by chtěla, aby ty myšlenky zmizely.
Vzala si katanu, pár kunaiů a shurikenů.
Ještě si stáhla vlasy do ohonu a uvázala si masku.
Byla připravena vyrazit.
Najednou jí hlavou mihla vzpomínka.
Byla zvláštní. Sice souvisela s Itachim, ale nebyla úplná.
Malý černovlasý kluk přišel k modrooké dívence.
„Proč jsi pořád tady,“ zeptal se.
„Čekám na někoho důležitého,“ usmála se holčička.

A dál vzpomínka nepokračovala. Co se dělo dál již nevěděla.
Zavřela a otevřela oči, zhluboka se nadechla a vykročila vstříc nebezpečí.

Ticho. Tma. Šumění listů v korunách stromů. A tlukot srdce.
Tohle všechno Ataka vnímala.
Už jen kousek ji dělil od cíle. Jen kousek. Zbýval jen kilometr. Kilometr od jejich tábora.
Do té doby se musela uklidnit. Nemohla misi provést v tomto stavu.
V dálce již spatřila oheň. Tábořišti byla čím dál tím blíž.
Pár metrů před ním potichu seskočila z větve na zem a potichu se proplížila do křoví.
Slyšela praskání hořících větví, cítila žár ohně.
Kočičíma očima si zmapovala situaci.
Všichni ještě seděli u ohně. Mohlo by jim být asi kolem patnácti let. Hlasitě se bavili, vypadalo to, jako by žádné nebezpečí nečekali.
Pomalu, téměř neslyšně vytáhla katanu z pouzdra. Jako kočka se plížila blíže k ohni, čekala na správnou chvíli.
Náhle však ztuhla.
„Co to dělám?!“
Jedno její Já se vzpíralo. Nechtělo, aby udělala tento čin.
Avšak to druhé ji v tom podporovalo.
Rozjímala, v té nehybné a nepohodlné pozici vydržela sotva pár minut, ale se jí zdálo, jako kdyby to byla hodina.
Rozhodla se. Udělá to. Musí. Jinak ztratí svou pověst. A hrdost.
Najednou, prostě zčistajasna, se její výraz změnil. V jejích očích již nebyl strach, obličej již nebyl stažený děsem z budoucího činu. Nyní tvář byla kamenná, oči ztratily strach, získaly tvrdost.
Donutila své tělo k pohybu.
Už byla blízko.
Přikrčená se rozeběhla a katanu zabodla do zad tomu, co seděl před ní.
Využila momentu překvapení a proťala hrdlo druhému, tomu, který seděl napravo od toho prvního.
Zbývající dva se zvedli k útěku.
Nedala jim šanci. Postavila se jim do cesty a namířila na ně katanou.
Ti dva byli jak vytesáni z kamene.
„ANBU?“ vydechl jeden z nich.
„Proč?“ zeptal se ustrašeně druhý.
Ataka však neodpověděla.
Rozmáchla se vrazila jednomu katanu do srdce.
Zachroptěl, jeho oči byly rozšířené děsem. To bylo to poslední, co jeho druh viděl.
Byl konec.
Udělala to, co udělat měla. Zbývala už jen jedna věc.
Otřela si katanu o mokrou trávu a zastrčila ji zpět do pouzdra.
Prošla tábořištěm. Tím tábořištěm smrti.
Něco hledala.
A našla.
Ta věc, malý fialový svitek, to bylo to, co jim zpečetilo osud.
Zvedla svitek ze země a dala si ho do brašny.
Rozhlédla se.
Byli tak mladí, ale hloupí.
Vodním jutsu uhasila oheň a vydala se zpět.

Byla vyčerpaná.
Po tom, co večer odevzdala s hlášením i svitek, neměla čas na odpočinek.
Musela trénovat. Ale ne sama.
„Slyšel jsem o tvé včerejší misi. Zvládla jsi to jako málokdo.“
Pokrčila rameny.
„Co se děje? Jsi nějaká jiná.“
„Každého vražda změní.“
Ta slova vyslovila chladně, až Itachiho zamrazilo v zátylku. Takhle nikdy nemluvila.
„Jak vidíš, já jsem zatím normální.“
Zaregistroval, že její pohled byl upřený někam za něj.
Otočil se tím směrem a spatřil posla se dvěma žlutými obálkami v ruce.
Rozhodným krokem se vydal pro obálky a nechal tam Ataku stát na místě.
Když posel zmizel, došel znova k Atace a předal jí obálku.
„Vypadá to, že máme společnou misi,“ ušklíbla se.
„Jo… Ale tohle je rozkaz od Radních. To bude nějaká hnusná nepříjemná mise,“ dodal, již pro sebe, Itachi.
„Tak půjdeme, ne?“
Kývl hlavou.

Stáli před Radními, očekávali sdělení mise.
„Tahle mise pro vás dva bude poslední. Díky tomu, že se klan Uchiha a klan Yami spolčili proti Konoze, tak je musíte vyvraždit. Je vám však jasné, že po tomhle odejdete z Konohy?“
Přikývli.
„Den na splnění mise si vyberte sami, musíte to však udělat společně. Můžete jít,“ propustil je Radní.
Celou cestu zpátky Ataka i Itachi mlčeli.
„Proč já? Tohle není úkol pro mně,“ pomyslela si Ataka.
„Zmlkni už! To musíš pořád fňukat?“ ozvalo se její druhé Já.
„Copak ty by ses takhle necítila? Zabít svojí rodinu…“
„No a? Slyšela jsi přece, že se chtějí s Uchihy spolčit proti Konoze, nebo snad ne?“
„To ano, ale…“
„No tak vidíš! Zmlkni ano? Jestli se na to necítíš, nech se klidně zabít, mně je to jedno.“

Atačino druhé Já opět vyhrálo nad jejími city. Tohle je pravý ANBU. Chladnokrevný a bez citů.
Než se rozešli, řekli si, že misi splní přesně za týden, při úplňku.
A ten týden utekl jako voda.
V ten osudný den Itachi i Ataka vzpomínali.
Obávali se večera. A čas utíkal jako zběsilý.
Když nastal čas, Ataka nechala ANBU masku v pokoji.
Když stála venku, pocítila strach.
Ne nebyl to jen strach. V tom strachu cítila i lítost. Lítost nad všemi těmi nevinnými, kteří dnes měli padnout.
„Itachi?“
Zastavila ho v půli cesty.
Uchiha se jí podíval do očí. Nechápal to, viděl v nich strach.
Zato Ataka v jeho očích viděla odevzdání. Vypadalo to, že se smířil s tím, co musí udělat.
„Já…“
Slova se jí zadrhávala, stálo jí velké úsilí mluvit.
Když však zachytila Itachiho chladný pohled, nadechla se a dokončila to, co chtěla říct.
„Já to nedokážu.“
Pár minut ticha přerušovalo jen cvrlikání cvrčků někde v trávě.
„Dalo se to očekávat. Na tohle nemáš,“ promluvil pak.
Ataka sklopila oči a zašeptala: „Já vím.“
V dalších pár minutách si Ataka rozmýšlela, co řekne.
„Itachi, mohl bys… mohl bys je, prosím, zabít ty?“
Souhlas znamenalo jen jeho přikývnutí, které Ataka jen stěží zaregistrovala.
„Díky,“ zašeptala vděčně. „Budu čekat u Brány.“
Na víc Uchiha nečekal a zmizel.
Ataka si povzdechla a přitiskla k sobě tašku, která obsahovala to nejcennější, co si tajně z domova odnesla.
Neobsahovala však šperky. Obsahovala vzpomínky. Ataka si odnesla vše, na co mohla vzpomínat v pěkném.
Takhle chvíli stála a když si uvědomila, že musí jít k Bráně, neváhala ani vteřinu a se slzami v očích se rozeběhla do tmy, kam za ní po několika minutách přišel Itachi.
A spolu se vydali pryč z Konohy. Mířili někam, kde jim slunce na cestu svítit nebude.

Poznámky: 

Tak... A je tu druhý, delší díl. Velmi děkuju kritice himiTsume a Rice za betu, která sice byla na poslední chvíli, ale byla. Děkuji vám. Ten první byl opravdu takový... No, jak by někdo řekl, rozjezdový.
Upřímné komentáře potěší...

4.77778
Průměr: 4.8 (9 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, So, 2009-11-28 12:57 | Ninja už: 5500 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Opet nemas zac Sayi. ^^
Vida, a ze je tahle verze lepsi nez ta puvodni? x) Moc se mi to libilo... Tesim se na treti cast! (chjo, jako bych to furt neopakovala ze...?! xP xD)

Obrázek uživatele Amael
Vložil Amael, Pá, 2009-11-27 23:11 | Ninja už: 5457 dní, Příspěvků: 819 | Autor je: Prostý občan

je to nádhera,úžasně napsané, kawaii Smiling

Obrázek uživatele Haruka Kasumi
Vložil Haruka Kasumi, Pá, 2009-11-27 23:09 | Ninja už: 5372 dní, Příspěvků: 401 | Autor je: Prostý občan

čím dál zajímavější Laughing out loud

Můj deviantART
Teidu

95% teenagerů by brečelo, kdyby vidělo Miley Cyrus na vrcholku mrakodrapu, kde by se chystala skočit. Zkopíruj a vlož si to do podpisu, pokud patříš k těm 5%, kteří by si přinesli popcorn a řvali by skoč, skoč!!!

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Pá, 2009-11-27 22:32 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Ahh co se týče toho co jsem říkal u prvního dílu, tak to až na malé vyjímky zmizelo.
Máš zvláštní způsob budování napětí, krátké věty hlavně krátké odstavce, občas opakování motivu. Hlavně na začátku, to s tím strojem bylo působivé.
Bude to podle mě dobrá série, ale bůh ví, na spisovatele čeká velké množství nástrah.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.