Fight with snow 7

Přimrzla jsem na místě.
Sníh, který mě udeřil do teplého oblečení a pokožky začal břednout a sklouzávat po zádech, což způsobilo chvění po celé délce páteře.
Vlasy na zátylku tvrdly stejně rychle, jak ve mně stoupal vztek. Ať tu kouli hodil kdokoli, je po něm!
Totálně. Úplně. Mrtvej.
„Sakra!“
Smrtící úsměv mi přejel po rtech.
Takže to byl Kiba, jo? Otočila jsem se, ruka mi instinktivně vylétla do vzduchu. Nahromadila jsem do pěsti chakru, připravená jí prásknout do země, když se přede mnou objevila jakási žlutá šmouha.
Chakra pěst okamžitě opustila, dráhu střely jsem však již nemohla zastavit, má pěst se střetla s Narutovou hrudí a ten s hlasitým žuchnutím spadl do navátého sněhu.
„Uch,“ vzdychl blonďák.
Rychle jsem vedle něho poklekla, z rukou mi sálala zelená chakra, začala jsem mu ohledávat hruď, jestli nemá nějaké zranění.
„Omlouvám se, Naruto.“
„Sakuro,“ zamumlal. Jeho hlas byl o oktávu nižší, jakoby mluvilo malé dítě. Lezlo mi to na nervy, dokud jsem nezaslechla zbytek věty.
„Čeká se od tebe, že s těmi sněhovými koulemi budeš bojovat. Házíš je po lidech a tým, co stále stojí, vyhrál. Proto se tomu říká koulovaná, Sakuro-chan.“
No, připadala jsem si dost trapně. Vnímala jsem jemný růžový odstín, jež mi zbarvil tváře, z rázu jsem se cítila neskutečně hloupě.
„Oh,“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.
Pomohla jsem mu ze sněhu, načež jsem si uvědomila, že ostatní shinobi naší generace sledují, jak pomáhám Narutovi z oblečení oprášit sníh.
Naruto se zeširoka usmál.
„Hele lidi, vadilo by vám, kdybychom se přidali?“
Kiba váhavě postával, bál se, že bych ho mohla zranit. Ale vztek mě opustil s příchodem ohromujícího trapasu. Dokonce se zdálo, že i Neji měl ponětí, co je to koulovaná.
TenTen předstoupila dopředu, podívala se mi do očí a zatočila kunaiem na prstě.
„Jasně,“ zatrylkovala. Poté si položila ruku na bradu, zatímco tou druhou stále točila kunaiem.
„Hm, teď bychom mohli mít trochu problém při rozhodování, kdo bude s kým.“
„No tak, TenTen! Není to tak těžké! Začni ty, já si vyberu po tobě,“ zasmál se Kiba.
„Kromě toho, nezáleží na tom, koho si vybereš. Můj tým vám to natře.“
Nejimu vylétlo obočí vzhůru. V rychlosti jsem se podívala, kdo je u TenTen v týmu. Byl tam Neji, samozřejmě, Shikamaru a Chouji.
Shino nebyl nikde k vidění. Zřejmě mu koulovaná nepřišla jako klidná činnost.
Rychle jsem očima přelétla Kibův tým, skládal se z něho, Hinaty, Ino a Leea.
TenTen se jemně usmála. Pevně uchopila kunai a hodila ho mezi obě družstva. Bystře jsem usoudila, že to má označovat prostředek bitevního pole.
„Dobře,“ uculila se TenTen. „Volím si…. Sakuru.“
Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepřekvapilo. Byla jsem si jistá, že si vybere Naruta. Usmála jsem se a postavila se vedle ní, nevšímala jsem si Kibova vítězného zavýsknutí ze skutečnosti, že získal Naruta. Pospíchali jsme každý na příslušnou stranu svého týmu a schovali se za sněhovou stěnu, která už tam byla vybudovaná.
První sněhová kulička to všechno začala. Nebyla jsem si jistá, kdo ji hodil, ale škrábla mě po straně na hlavě. Zaječela jsem a kvapem se jala ubalit další kouli, abych ji mohla hodit přímo do nebezpečné smrtící zóny.
Příliš jsem se bavila na to, abych se starala, který tým vyhraje.
Rychle jsem sehnula hlavu, jakmile kolem mě proletěla další sněhová hrouda. Ještěže tu nebyl Kankuro, to bychom byli opravdu v maléru.
Zatajila jsem dech. Kankuro přece používá chakrová vlákna.
„Neji! TenTen! Shikamaru! Chouji!“ zašeptala jsem vzrušeně.
Otočili se na mě a mírně se stáhli za sněhovou bariéru, aby se vyhnuli případným úderům.
„Nevím, jestli to bude fungovat, ale prubněte do těch koulí vložit chakru! Budeme schopní je udeřit tvrději a budeme mít jistotu, že se trefíme!“
Všichni rychle přikývli a vrátili se k vytváření sněhových střel. Vložila jsem do uplácané munice trochu své chakry, doufaje, že dokážu ovlivnit dráhu letu a poslala jednu zkušební přímo na Kibu.
Trefa!
„Ah! Au… Kruci!“ zasýpal, když ho sněhová koule udeřila do hrudi.
„Ano!“ zavýskla jsem nadšeně.
Zvládla jsem pomocí chakry manipulovat se směrem letící koule. Náhle se mi v hlavě zrodil další nápad a spěšně uplácala jsem další čtyři koule.
„Lidi! Vemte si tyhle a až vám řeknu, hoďte je po ostatních!“ Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že rozdávám instrukce, přestože byla kapitánem týmu TenTen.
Bylo to mnohem zábavnější, než jsem si myslela.
Nastal čas úderu.
„Ted!“ zakřičela jsem hlasitě, zatímco jsem pěstí udeřilo do sněhu.
Tréninkovým hřištěm sedm zatřáslo menší zemětřesení a ninjové druhého týmu se zakymáceli, jak se snažili udržet rovnováhu. Neji, TenTen, Chouji a Shikamaru vyhodili své koule, ale udeřili pouze tři. Naruto se dokázal vyhnout Shikamarově ráně. Nejspíš proto, že ji jen líně hodil a nevložil do ní dostatek chakry.
Najednou mě přímo do hrudi trefila sněhová bomba a já nemohla dýchat.
Zatraceně, to bolí! Rychle jsem vzhlédla a všimla si, jak se Naruto schoval za strom! Zavrčela jsem. Tohle si teda odskáče!
„Naruto!“ zahulákala jsem hrozivě a připravila si tři kuličky. První jsem naplnila smrtící dávkou chakry a poslala ji jeho směrem. Ale můj vztek zapříčinil, že jsem místo něho sundala již sestřeleného Kibu. Ten zavřískl bolestí, jak ho koule trefila do nohy. S takovým množstvím chakry bude mít do hodiny opravdu pěknou modřinu.
Zbylé dvě koule jsem hodila po Narutovi, ale ani jedna ho nezasáhla.
Odfrkla jsem si, když v tu ránu mě kolem pasu ovinuly dvě silné ruce a zatočily mnou dokola. Naruto to udělal záměrně.
„Ksakru, Naruto! Polož mě dolů!“ zvolala jsem leknutím, intuitivně jsem vložila chakru do nohy a kopla jí do země. Způsobila jsem tím menší kráter, který byl připravený mě a Naruta spolknout. Ten zařval překvapením, nakonec ale udělal přesně opačnou věc, než v kterou jsem doufala. Jeho ruce mě objaly ještě těsněji a přitáhl si mě na hruď, aby mohl odskočit z rozbité země.
Konečně mě postavil na vlastní nohy, hrábla jsem po nějakém sněhu a vmetla mu ho do tváře. Překvapeně se zasmál, otočil se a chytil mi obě ruce předtím, než mě povalil do sněhu. Zatřásl hlavou, jeho nádherné oči mu rošťácky zajiskřily. Tváří se mu přehnal mazaný úšklebek.
„Sakuro-chan, měla bys vědět, že nemám rád sníh ve tváři. Je studenej, a pokud nechceš, abych ti to provedl znovu, tak už bych to nedělal, být tebou.“
Odfrkla jsem si a jeho škleb se ještě rozšířil.
„Hele, vy dva!“ zavolal Kiba pomstychtivě. „Můžete si tyhle věci dělat někdy jindy? Tady jste na veřejnosti!“
Zatajila jsem dech, když jsem si uvědomila, v jaké pozici se nacházíme. Obě Narutovy ruce svíraly ty mé nad lokty, měla jsem je těsně nad hlavou.
Ležela jsem na zádech a jeho kolena, která měl rozkročená kolem mých boků, podpírala většinu jeho váhy. Tvář mi ihned krvavě zrudla, stejně jako ta jeho.