Svitek Tajemství- chap. 6

O několik hodin později- okolo poledne (les kdesi mezi Konohou a Sunou)

„Já mam hlad,“ ozval se Naruto s kručícím žaludkem.
„Tak přestávka na oběd,“ povzdechl si Kakashi. Všichni seskočili na zem a začali vybalovat jídlo. Sakura posbírala nějaké suché větve a rozdělala oheň. Nad oheň pověsili konev s vodou na čaj (a na Narutův instantní ramen). Během jídla probírali plán okolo ochrany hranic země větru. Samozřejmě Naruto byl toho názoru tam prostě vletět a nasekat je na hadry.
„Prozatím nevíme nic bližšího, to se dozvíme až do Gaary, takže žádné ukvapené názory Naruto,“ řekl Kakashi. Po jídle museli běžet dál.

To stejné poledne (Sasukeho skrýš)

„Mám z toho špatný pocit,“ řekla Karin, „Přece tam nemůžeš jít jen tak sám, půjdu s tebou“
„No tak to ani náhodou,“ odporoval jí Sasuke, „Nejsem malý mimino, aby si mě musela vodit za ručičku, tohle zvládnu sám a konec debaty,“ rozhodl Sasuke, „A teď ti radím, abys spala, protože až večer donesu tu knihu, tak se přes noc pěkně zapotíme, a když to půjde, rád bych se už zítra vzdálil od Konohy.“
Všichni šli spát. Karin se rozhodla, že po její poslední hlídce zůstane vzhůru a stejně se Sasukem půjde. Budu s ním úplně sama, konečně, tady ti dva otrapové už mi vážně lezou na nervy. Pomyslela si a pak se otočila na bok a usnula.

Noc, něco před půlnocí (Konoha)

Sasuke běžel k Sakuře.
„Doufám, že tam je, tu knihu potřebuju,“ říkal si potichu Sasuke. Když doběhl k jejímu bytu, vytáhl se do větví stromu a přeskočil na balkon. Co to tu je? Pomyslel si, když uviděl Papír nalepený na balkonové dveře. Teď jsem na misi v Suně, nevrátím se dřív než za čtrnáct dní, možná až za tři týdny. Sakura
Sakra, to je špatný, jak znám Kakashiho, tak vyrazili už ráno, takže mají celý den náskok, doufám, že tu knížku tu nechala. Opatrně otevřel balkonové dveře a vešel do pokoje. Podíval se na noční stolek, kam viděl Sakuru knihu odkládat. Nebyla tam. Kouknul se dovnitř do šuplíku nočního stolku, tam taky ne. Prohledal ještě stolní desku, taky tam nebyla. Už se chystal začít otvírat šuplíky u psacího stolu, když si všiml pohybu venku. Přitiskl se ke zdi tam, kam nebylo zvenku vidět. Zpozoroval mě snad někdo? Ne, to není možné, dával jsem si pozor. Bleskovým pohybem zmizel ve stínu. Aktivoval sharingan a skočil do stromu naproti. Popadl osobu, co tam seděla a rychle ji vtáhl k Sakuře do pokoje a zacpal jí ústa. Teď teprve se podíval, kdo to vlastně je. Byla to Karin.
„Co tu sakra děláš?“ zasyčel Sasuke.
„Víš, že tohle je docela příjemné a jsme tu sami,“ lísala se Karin. Sasuke ji okamžitě pustil. Karin se zatvářila šokovaně.
„Tobě se to nelíbí?“ ptala se trochu ublíženě.
„Karin, na tohle vážně nemám čas,“ odsekl Sasuke a dal se do prohledávání šuplíků psacího stolu. Ona se jen ušklíbla, ale tak, že to Sasuke neviděl.
„Sakra, není tu,“ zaklel Sasuke
„Co tu není? Co tady vlastně děláš?“ ptala se Karin zaraženě, zatímco se dívala po pokoji.
„Ta knížka, říkal jsem přece, že sem jdu pro tu knížku. Sakura si ji musela vzít sebou. Koukni,“ řekl a ukazoval jí vzkaz na dveřích,
„Mají celý den náskok, tohle je špatný, musíme co nejdřív vyrazit do země Větru,“ odpověděl Sasuke.
„A proč bychom to dělali, vždyť stačí počkat, až se vrátí zpátky a tu knihu jí vzít až potom,“ řekla Karin. Sasuke se na ni otočil a v očích mu planul plamínek vzteku.
„Ty si se asi zbláznila, čekat další 3 týdny? Ne to ani náhodou, řešení mám na dosah ruky a nechci čekat. Tu knihu můžu mít už brzy, a proto půjdeme za nimi.“ Otočil se ke dveřím balkonu a vyskočil ven. Karin vyskočila za ním.

Ráno (Na cestě do Suny)

Naruto se posadil. Kde to jsem, pomyslel si. Aha, mám misi, došlo mu hned, a tak si oblékl tričko a vyšel ven ze stanu. Všichni už byli vzhůru.
„Jak to že mě nikdo nevzbudil? Vždyť už jsme mohli být na cestě,“ rozčiloval se hned.
„Neboj, ještě není tak pozdě, je teprve hodina po svítání,“ řekl Kakashi a pak nařídil zabalit věci. Poté pokračovali v další cestě.

Zastavily se opět až na oběd, do té doby nikdo nepromluvil. Všichni byli zahloubáni ve svých myšlenkách. Většina z nich přemýšlela o tom, co je asi čeká. Nikdo si netroufl říct, jak těžké by to mohlo být. U oběda toho taky moc nenamluvili, až na nezbytná slova ohledně jídla. Po obědě opět vyrazili a na sklonku odpoledne se dostali na konec lesa. Tam začínala poušť. Už jim jen zbývalo ji překonat a budou v Suně.

Večer (Hranice se Sunou)

Postavily stany a rozdělali oheň. Pojedli potraviny ze svých batohů. Ráno je čeká dlouhá cesta přes poušť, musí si odpočinout. Možná už zítra navečer budou spát v Suně. To záleží jen na tom, jak se dostanou přes poušť.

Naruto se šel projít. Šel mezi stromy řídkého lesa a naslouchal okolí. Prošel kolem mlází a sedl si na nedaleký pařez. Překřížil nohy a zavřel oči. Naslouchal šumění studeného vánku povlávajícího mezi stromy i záchvěvům ještě horkého vzduchu směrem od pouště. Najednou se mezi zvuky lesa a klábosení z nedalekého tábora přidal ještě jiný zvuk. Naruto zaslechl kroky jemně našlapující ve spadaném listí a jehličí. Když byly kroky už skoro u něj, otočil hlavou tím směrem a otevřel oči. Byla to Sakura.
„Ahoj Naruto, co tady děláš?“ ptala se
„Já tu jen tak sedím a poslouchám,“ odpověděl Naruto s úsměvem.
„Víš, chci se tě na něco zeptat, nebo spíš ti něco říct,“ řekla Sakura a odmlčela se. Po krátké chvíli přemlouvání sama sebe se zhluboka nadechla, „Byl u mě Sasuke“.
„Kdy? Proč si mi to neřekla dřív? Co chtěl?“ ptal se Naruto a oči mu plály dychtivostí a vztekem zároveň.
„Bylo to večer před tím, než jsme odešli na misi, nechtěla jsem ti to říkat, ale myslím si, že máš právo to vědět. Říkal, že se změnil a že má nějaký úkol nebo co, chtěla jsem mu věřit, ale pak mě zklamal. Nevím, jestli se mu dá vůbec ještě věřit. Vím, že pro mě znamenal hodně, ale začíná být nikdo. Ne jen začíná, on už je nikdo,“ řekla Sakura a s pláčem se vrhla Narutovi do náručí. On její objetí opětoval. Nevěděl, jak se cítí, ale muselo to pro ni být hrozné.
„Tak pojď, vrátíme se k ohni, už na něj nemysli, takový člověk jako Sasuke nemá nárok na to, aby pro něj někdo plakal,“ usmál se Naruto a odvedl ji zpět.

Když se vrátili, oheň už pomalu dohasínal a lidé sedící okolo napůl pospávali.
„Myslím, že je čas jít spát,“ řekl Kakashi a příkladně si vlezl do stanu, který sdílel s Gaiem. Všichni ostatní udělali to samé, ostatně měli toho už dnes plný kecky. Oheň venku pomalu dohasl a celá skupina pokojně spala. Byli tak unavení, že ani nepostavili žádnou hlídku.