Pouto Klanů 2: Anděl

Jak se blížil k ohni, vrátilo se mu racionální myšlení. Kdepak, skrz tohle neprojde. Zastavil se kousek od plamenů a sledoval jejich černou barvu, jako by mu snad měla prozradit, zda mu hodlají ublížit. Poslouchal jejich pravidelné popraskávání a přemýšlel, jestli je to skryté znamení hrozby nebo jen tichá ukolébavka.
Je mu snad cesta do Ráje navždy uzavřená? Má zůstat navždy mezi pekelnými plameny nebo jimi být dokonce spálen? Nevěděl. A musel to zjistit.
Vytáhl z kapsy kunai a uřízl kus rukávu ze svého pláště. Zkoumavě se podíval po ohni, jako by doufal, že zmizel, jeho černá barva však stále olizovala všechno živé. Tiše se plížil, uvědomujíce si, že se k němu oheň stále více přibližuje a uzavírá ho tak do pasti. Jestli se z tohoto kruhu brzo nedostane, zůstane tu navždy, stravován nenasytnými plameny.
Když byl od mihotající se černoty už jen pár kroků, klekl si a opatrně natáhl ruku s cárem látky k ohni. Chvíli se nich nedělo, když však temní tanečníci objevili novou potravu, ihned se po ní vrhli. Plameny na tom místě náhle zdvojnásobily svou velikost a novou energii použily k ovládnutí většího území. Itachi bleskurychle odskočil od nesnesitelného žáru a zbylo mu jen sledovat, jak je místo, na kterém ještě před okamžikem klečel, zabráno novými a teď už věděl, že i nebezpečnými nájemníky. Zamračil se a znovu aktivoval sharingan.
Chvíli mu trvalo než zaostřil, a tak sledoval klidnou krajinu Ráje. Něco mu tam ale nesedělo. Zamračil se a sledoval ve větru se ohýbající stébla trávy a listy, šustící ve větvích vzrostlých stromů. A vtom mu došlo, co je špatně. Mezi bujnými rostlinami, ležela dívka a jemu připadala jako anděl. Očividně byla v bezvědomí. Viděl, že její oběh chakry je jaksi narušený, možná byla zraněná... V tu chvíli mu hlavou proběhla myšlenka, že jeho sharingan přece nikdy neviděl oběh chakry, to už ale jeho oči už zaostřily na oheň a on se soustředil jen na nalezení cesty ven. A jeho podvědomí ho pohánělo představou, že je to i cesta k andělovi.
Pozorně hledal skulinku mezi plameny, mezeru, kterou by mohl projít na svobodu, každá šance však vydržela jen pouhých pár vteřin a on věděl, že by se mu stejně nepodařilo ohni uniknout.
Zamračil se. Ne. Musí věřit.
Křečovitě zavřel oči. A pak se rozběhl do žáru Pekla.
___

Všechno vypadalo na první pohled normálně. Naruto se s odhodlaným výrazem hnal lesem a volal jméno toho, koho se snažil již třetím rokem a stále bez úspěchu přivést zpět do vesnice. Kakashi sensei a Yamato taichou ho uklidňovali a snažili se ho donutit k trochu pomalejšímu tempu. Sakura, běžící vedle něho se pokoušela o to samé, i když na ní bylo vidět, že s blonďákovým názorem souhlasí. Sai kroužil pomocí jedné ze svých kreseb po obloze a pozorně sledoval les. A my ostatní, dřívější tým 8, jsme se drželi na konci skupiny a občas spolu prohodili pár slov o počasí.
Přesto jsem se cítila nesvá a stále jsem se kolem sebe rozhlížela. Možná to bylo kvůli Byakuganu, nebo jen intuicí, ale cítila jsem, že se něco stane. Něco, co jsem nedokázala popsat. Nevěděla jsem, jestli je to dobré nebo špatné. Jestli se setkáme s nepřítelem, nebo narazíme na posilu pro náš tým. A možná i proto jsem si to nechala pro sebe a dál se dívala do zrádných a nepředvídatelných stínů lesa.
Běželi jsme už přes hodinu a stále marně. Za ta léta misí jsem si už na zklamání i únavu zvykla, to, co mi dělalo starosti, byl ten hlodavý pocit, který stále neodcházel.
"Něco se stane! Něco se stane!" šeptal mi stále dokola do ucha jakýsi hlásek a dováděl mě tak k šílenství. Už už jsem otevírala pusu, že se s tím svěřím zbytku týmu, na poslední chvíli jsem ji ale zase sklapla. Kdepak, tohle nepřicházelo v úvahu. Beztak by nikdo nevěřil nějakému hloupému "pocitu". Všichni by se mi vysmáli, a to by tomu nijak nepomohlo.
Vtom se z lesa přímo před námi vynořila jakási postava. Byl to nejspíš muž, přes obličej měl ale oranžovou masku s dírou na jedno oko, od níž se vinula černá spirála až ke krajům, a tak to nebylo jisté. Zamračila jsem se. Byl snad on to tušení?
"Ahoj ve spolek!" zasmál se, jako by snad byl vítaným hostem. Všichni jsme se postavili do bojových pozic, jen Naruto, s náskokem před námi, zuřivě zaútočil a probíjel si tak cestu blíž ke svému nejlepšímu příteli.
"Jej!" vykřikl polekaně onen muž, ale neuhnul se. Všichni jsme si už mysleli, že je po něm, když v tom jsme uviděli, jak Naruto "prošel" skrz postavu s rasenganem v ruce a spadl do nedaleké řeky.
"Naruto-kun!" špitla jsem vystrašeně když stál na hladině a se zatnutými zuby sledoval protivníka.
"Soustřeď se na něj!" sykla Sakura směrem ke mě a hlavou pokývla k muži s maskou. Ihned jsem ji poslechla a znovu nepřítele rentgenovala pohledem, tentokrát i se zapnutým Byakuganem.
"Co to bylo...?" slyšela jsem nevěřícné šeptání Kakashiho senseie.
A vtom se muž zasmál a mihl se - kdybych neměla aktivovanou svou Kekkei Genkai ani bych si toho nevšimla - a najednou stál přede mnou. Ve stejnou chvíli jsem ucítila tupou bolest na hlavě a řezavou bolest snad všude na těle. Jako by se do mě v tu chvíli zabodlo snad sto kunaiů doprovázených další stovkou shurikenů. Bolestně jsem vydechla a sesunula se na zem. A potom byla nějakou dobu jenom tma.
___

Plameny byly jako hotové peklo. Všude jen nesnesitelný žár. Hořel, tím si byl jistý. Oheň se do něj zakousl jako do chutného oběda. Vyplašeně uplácával holými dlaněmi plamínky na obličeji a přitom bezmocně lapal po dechu.
"Oheň přece spotřebovává kyslík! Já blbec..." proběhlo mu hlavou, dál se ale prodíral žhnoucími plameny, poháněn představou zraněného anděla, jež leží v Ráji a čeká na jeho pomoc...
Nevěděl jak, ale najednou byl z dosahu žáru pryč. Hladově polykal kyslík a rychle se soukal z hořícího černého pláště se zbytky nakreslených červánků. Potom se svalil do trávy a zuřivě sebou házel, aby uhasil i plamínky, stravující jeho triko a kalhoty. A najednou už necítil žádný žár. Jakoby oheň náhle ustal, vzdal to a vytratil se někam jinam. Myslel si, že mu shořely smyslové buňky pod kůží a už už se obával nejhoršího, když však otevřel vyschlé oči a podíval na svou ruku opravdu neviděl ani nejmenší náznak temného ohně. Ohromeně vydechl a s očekáváním se ohlédl za sebe. Jaké bylo jeho překvapení, když nespatřil ani plamínek. Po minutě nechápavého zírání naštvaně uhodil pěstí do nedotčené trávy. Ihned toho ale litoval. Měl ruku celkem dost popálenou a teď ho bolela jako čert. Krev se z ní hrnula proudem a jemu stačil jediný pohled, aby mu bylo jasné, že nebude schopný nikomu pomáhat, ani andělovi. Naštvaně usykl a zase se chystal pěstí bouchnout do země, včas se ale zarazil a raději opatrně vstal. Znovu se rozhlédl. Les nebyl daleko. Začal tedy klopýtat po spálených nohou jeho směrem.
___

Dlouho mě provázela jen tma. A potom jsem otevřela oči. Neuhodilo mě do nich světlo, jak bych očekávala. Spatřila jsem jen koruny vysokých stromů a několik keřů, jenž bránily slunečním paprskům dopadnout v plné síle až na zem a oslnit tak moje oči. Unaveně jsem pohnula krkem a pomaličku se posadila. Protáhla jsem ztuhlé svaly a rozhlédla se. Neměla jsem nejmenší tušení, kde jsem. Chvíli jsem jen malátné posedávala a zkoumavě se dívala kolem a najednou mi to došlo. Moje hlava se znovu zaplnila všemi vzpomínkami a mě bylo najednou jasné všechno... až na jednu jedinou věc: proč mě tu nechali. Vyskočila jsem a zběžně jsem se prohlédla. Moje oblečení bylo zakrvácené. Rychle jsem shodila mikinu a vyhrnula tričko, abych viděla svoje břicho. Byla na něm spousta zaschlé krve. Plna očekávání jsem ji setřela. Nechtěla jsem si dělat marné naděje, ale necítila jsem vůbec žádnou bolest. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem neuviděla žádnou otevřenou krvácející ránu, nýbrž jenom velkou jizvu. Rychle jsem očima přejela i své zaschlou rudou tekutinou pokryté paže. Všechny rány byly očividně zacelené. Vtom mě píchlo v rameni. Usykla jsem bolestí. Přesto to byl menší problém. Musela jsem se hlavně rychle dostat k vodě a tu nechutnou krev smýt. Taky mi hladem zakručelo v břiše a na chvíli se mi zatmělo před očima - kdybych se nezachytila blízké větve, ležela bych na zemi. Jestli něco nesním, je po mě. V tom ale něco zašustilo v křoví nedaleko mě a já se vyděšeně otočila a postavila se do bojové pozice.
___

Prodíral se hustým lesem a větvičky ho nemilosrdně škrábaly do spálené kůže. Snažil se ze všech sil nemyslet na bolest a zaplnit hlavu jenom vzpomínkami na jeho anděla. Čím víc na tu dívku myslel, tím víc ji - ano, musel si to přiznat - tím víc ji miloval. Rychle rozhrnoval další a další listoví až se náhle ocitl na nevelké mýtince. Rozhlédl se. Nedokázal odhadnout jak daleko od něj může být a tak aktivoval svůj sharingan. Viděl ji. Byla vzhůru. Stála a unaveně se opírala o větev blízkého stromu. Rychle k ní vykročil. Dělilo je už jen několik větviček zeleného, listím porostlého, keře. Opatrně je rozhrnul a spatřil ji. Její temně modré vlasy jí neuspořádaně poletovaly kolem hlavy. Světlá mikina, kterou měla dříve na sobě, teď ležela na zemi a on si tak mohl všimnout karmínových skvrn, které svědčily o přítomnosti krve. Se strachem v očích se jí podíval do obličeje. A jejich pohledy se setkaly. Viděl její světle levandulové oči, naplněné jak překvapením, tak i kapkou strachu. Viděl její levandulové oči. Nebylo pochyb. Byla to Hyuuga.
___

"Pane bože!"špitla jsem a zavrávorala, jakmile jsem spatřila jeho obličej.
Toho muže jsem nikdy neviděla. Nevěděla jsem ani, kdo to je. Přesto mi na něm bylo něco až neuvěřitelně povědomé. Ale nebylo přece možné, abych neznala někoho s těmahle očima. Roztřepaně jsem na něj namířila prstem.
"C-co to..." nebyla jsem schopná ze sebe dostat smysluplnou větu.
Jakmile spatřil můj vyděšený výraz, jeho obličej naplnil zármutek a prázdnota. Tvářil se, jakoby mu někdo vrazil zbraň do srdce. A potom padl na kolena a se skloněnou hlavou se mi začal ospravedlňovat.
"Já-já se omlouvám. Chtěl jsem Vám pomoct... Asi jsem odtam neměl utíkat... Asi... ne, určitě jsem si to zasloužil, nemám v Ráji co dělat... ale..." v očích se mu objevily slzy a on poraženecky kroutil hlavou. Zamračila jsem se. Co to mělo sakra znamenat? Proč se mi omlouval? A co sem tahal Ráj?
Najednou jsem očima přejela přes jeho ruce. Dost těžce krvácely, asi to byly popáleniny, jemu jakoby však nepůsobily vůbec žádnou bolest. V tom okamžiku ucítila potřebu mu pomoci.
___

Měl skloněnou hlavu a zlostí zatínal zuby. Jak mohl být tak naivní a myslet si, že mu odpustí? Najednou ale ucítil na své bradě čísi prsty. Jejich tlak mu naznačoval, že má zvednout hlavu. Uposlechl a poraženě čekal na trest. Jaké však bylo jeho překvapení, když uslyšel pouze dvě jednoduché otázky.
"Kdo jsi? A kde jsi přišel k těmto očím?"