Slasti a strasti dospívající dívky 001 - Sestřička 1/3

Sobota, úžasný to den. Když tedy pominu to, že náš většinou flegmatický otec je šílenec, nás nutí vstávat v sedm hodin ráno. Já jsem si na to zvykla, takže už je absolutně automatické, že ráno vyskočím, provedu ranní hygienu, hodím na sebe něco relativně pohodlného, ale v první řadě značkového. Takže džíny a bleděmodré tričko Puma to jistí. No a pak už nic nebrání tomu, abych se šla do kuchyně nasnídat. Jelikož už tam na mě čeká moje milované oříškové müsli. Jen má sestřička si stále nějak na to vstávání nemůže zvyknout a to jí ho táta uštědřuje už dobrých deset let. Většinou se táta nechá ukecat a ona může ležet do půl osmé, ale pak už musí jít bezpodmínečně ven z postele. No a ten veselý pohled na otlačenou Hanabi po ránu, bych opravdu každému přála. Navíc když ještě dorazí do kuchyně ve svém froté županu s velkou postavičkou spícího Snoopyho na zádech a v extrémně chlupatých papučích ze Snoopym, které jsem jí dala k Vánocům, protože Snoopy je bezesporu její velký favorit. A pak začne velké dilema s tématem, co si vzít k snídani.
„Tati, mám hlad,“ pronese Hanabi
„Tak si najdi něco v lednici,“ zní tátova odpověď.
„Nic ta není,“ odpoví jistě
„Vždyť ses tam ani nepodívala,“ upozorním jí.
„To ani nemusím dělat. Vím, že tam nic není,“ stále mi oponuje.
„Tak si vezmi třeba párek,“ zní tátův návrh.
„Zase párek. To je jenom párek, párek, párek.“
„Kdy si ho měla naposledy?“ ptá se táta zmateně.
„Nevím, ale jím to furt,“ stírá sestra tátův nápad.
„Tak co třeba toust se sýrem,“ snaží se něco vymyslet táta.
„Fuj, nemám chuť na sýr ani na toust,“ zašklebí se znechuceně Hanabi.
„No tak puding?“ táta má v rukávu vždy několik nápadů.
„Ne, puding nechci,“ opět odporuje má milovaná sestřička.
„Ještě je tu ovocný jogurt,“ odpovídá s klidem táta. Nechápu, jak to dělá.
„Jogurt taky nechci. Stále mi cpete jogurty.“
„Ještě je tam slanina,“ další tátův nápad.
„Jééé, zase slanina. Vy jste vážně mimo,“ nevychází z údivu Hanabi.
„Nebo si můžeš vzít moje müsli,“ taky se přidám do rozhovoru.
„Copak jsem nějaká andulka, abych se jako ty živila ptačím zobem?“ řekne posměšně sestra.
Tato odpověď mi začne pomalu pumpovat adrenalin do krve.
„Já chci pomazánku!“ řekne protivně sestra a vezme si suchý rohlík a zabere místo u stolu.
„Nedrob, kdo to má pořád vysávat?“ upozorním svou mladší sestru.
„Ty máš opravdu starosti. Já tu řeším dilema, protože si nemám vzít co k snídani a ty mě budeš otravovat s drobením,“ odbude mě celkem nevybíravě Hanabi.
„Já už vážně nevím, co by sis mohla vzít,“ řekne zoufale táta.
„No tak já si budu muset asi vzít ten párek,“ prozradí nám své konečné rozhodnutí.
„To si snad děláš legraci. Nejdříve tu uděláš takový rozruch, aby sis nakonec vzala to první, co ti táta nabízel,“ začnu argumentovat, protože její chování mě občas vytáčí.
„Ňaňaňaňaňaňaňa,“ reaguje opravdu inteligentně na můj argument.
„Tati!“ snažím se do rozhovoru opět zapojit tátu.
„Bonzáku, zase chceš podlízat?“ šklebí se na mě sestřička.
Toto vážně nemá smysl. Vezmu svůj hrnek s čajem a přesunu se do svého pokoje. Vytáhnu svůj notebook a zaberu strategickou pozici ležícího střelce v posteli. Pustím internet a začnu brouzdat po stránkách a snažím se po té etudě u dnešní snídaně hodit nějak do klidu.
„Hin,“ vtrhne jako tornádo do mého pokoje Hanabi.
„Říká Ti něco pravidlo slušnosti, že než někam vstoupíš, tak nejdříve zaklepeš?“ zeptám se jí s ledovým klidem.
„Ne, mělo by?“ zubí se na mě.
Jinou odpověď jsem od ní ani nemohla očekávat. Naoko se usměji, ale úsměv mě po chvíli opustí.
„To je moje tričko?“ ptám se překvapeně
„Toto?“ tváří se překvapeně.
„Máš na sobě snad ještě nějaké další?“ nepřestávám s výslechem.
„Ty si mi ho půjčila,“ brání se.
„ To sice jo, ale bylo to minulý týden a tvrdila si mi, že potom, co se vrátíš ze školy, mi ho dáš zpět do skříně,“ snažím se vysvětlit své rozčarování.
„Já myslela, že už ho nechceš, protože jsem Tě v něm ještě neviděla,“ brání se.
„To, že si mě v něm neviděla, má jistý důvod. Já si ho totiž koupila před 14 dny a ještě než jsem si ho stačila někam vzít, tak si na něj narazila ty a chtěla si ho půjčit.“ vysvětluji situaci.
„Ooops, ono bylo nové? Tak to na něm asi nebyl flek tady na boku, že?“ tváří se Hanabi provinile.
Chtěla jsem jí rychle něco říct, jenže mi nějak došlo slova, takže jsem se pouze zmohla na větu.
„Hanabi, já…“
„Hin, to bude dobrý. Mám pro tebe úžasnou zprávu.“
Nevím proč, ale vždy když mi oznámí, že má pro mě úžasnou zprávu, tak mi projede mráz po zádech a jen se děsím toho, s čím na mě opět vyrukuje.
„Já mám večer rande a hádej s kým?“ vytasí na mě tuto neuvěřitelnou zprávu.
„Kolik Ti je, že máš rande?“ zeptám se místo toho, abych odpověděla na její otázku.
„Třináct. Jsem jen o pět let mladší než ty, takže na to nezapomínej.“
Trochu se zamyslím. V něčem má pravdu, už to není ta moje malá Hanabi. Je z ní dívka a celkem pohledná. Jenže já jí mám pořád nějak zafixovanou jako malou holčičku, která běhá kolem našeho bazénu. Avšak jsem rozhodnutá neztratit tvář, a tak se s lehkou ironii v hlase ptám.
„Co je to za šílence, který jde s tebou na rande?“
„Kiba.“
Já se asi přeslechla. Tak buď se Kiba zbláznil nebo tu Hanabi zkouší, co vše vydržím.
„Slyšela si dobře, jdeme s Kibou a Akamaru ven,“ setře mé pochyby o vynechání mého sluchu.
„S Kibou na rande jít nemůžeš,“odporuji.
„Proč?“ ptá se vyjeveně.
„Protože je to můj nej kámoš a není normální, aby můj kamarád šel na rande s mou mladší sestrou.“
„Ty žárlíš?“ začíná se usmívat.
„Nebuď směsná,“ snažím se jí přesvědčit a hlouposti jejich slov. Jenže po chvilce mi dojde, že jediný, kdo je tu směšný, jsem já. Když se zamyslím, tak svým způsobem žárlím. Sice ke Kibovi cítím jen přátelství, ale nikdy jsem se o něj nemusela dělit, prostě to byl můj kamarád, který tu byl vždy jen pro mě. Možná mě občas napadlo, že mě má rád i trošku jinak, než jen jako kamarádku, ale já měla ve svých citech k němu jasno. Stejně jako teď. Nemiluji ho, jen jsem strašně majetnická, asi bych si měla připustit, že pro něho existují i jiní lidé než jen já. Jen nemůžu pochopit, proč si vybral zrovna mou sestru, zvlášť když ona mi to jistě dá pěkně sežrat.
„Hin! Sorry, ale já se nepřišla hádat, chtěla jsem Tě jen o něco požádat, jenže když vidím, jak to bereš, tak to asi teď nepřichází v úvahu,“ promluví trochu smutně Hanabi.
„Promiň, jen si mě trochu zaskočila,“ snažím se omluvit, protože jsem byla vážné hnusná a majetnická.
„Nešla bys se mnou po obědě na nákupy? Chtěla bych si pořídit něco nového, aby mi to večer slušelo. Přece jen je to moje první rande,“ Usmívá se jak měsíce na hnůj.
Asi jsem radikálně vyměkla, protože jsem kývla a svou sestru pevně objala.