Itachiho syn 05

Granát seděl na lavičce. Najednou před něho spadlo jablko. Pečlivě si ho prohlédnul a chtěl ho zvednout, když spadlo další. A po něm ještě jedno. A pak další. Místo, aby sbíral jablka, zaklonil hlavu a podíval se nad sebe. Ve větvích se houpala Nori.
„Co tu děláš?“
„Jsem se zasekla nevidíš?“ utrhla se na něj. Neměli se moc rádi. Nori mu nedokázala odpustit, že malou Kiku topil ve fontánce pro ptáky.
„A proč to děláš?“ povytáhl Granát obočí.
„Chtěla jsem si utrhnout jablko,“ vysvětlila dívka a trhla sebou ve snaze uvolnit si nohu. Pěkné červené jablíčko se zhouplo a volným pádem spadlo Granátovi do obličeje.
„Aůů,“ zaúpěl chlapec.
„Chahahaha,“ rozesmála se Nori a tím pádem shodila na Granáta další jablka.
„Za to zaplatíš,“ zaječel vztekle Granát. „Zničila jsi mi účes!“ A začal hystericky poskakovat po jabloňových plodech. Za chvilku se pod ním nacházel 100% jablečný juice.
Nori se dál smála a shazovala další jablka. Granát nakonec usoudil, že bude přeci jen nejrozumnější jí pomoct, a tak vylezl na strom a vyprostil ji.
„Díky,“ poděkovala mu Nori se smíchem.
„Di se umejt,“ utrhl se na ní místo odpovědi Granát.
„Kolikrát ti mám ještě říkat, že to nejsou stíny, ale mám to tak od narození,“ zamračila se Nori a hodila po něm hroudou rozňahňaných jablek. Granát jí to se zadostiučiněním oplatil. Bitka pokračovala.
„Co jsi mi vlastně chtěla?“ zeptal se chlapec po skončení jablečné války.
„Přišel ti dopis,“ vytáhla Nori růžovou obálku upatlanou od jablečné přesnídávky, ve které oba seděli.
„Tos mi ho nemohla dát rovnou?“ zabručel navztekaně Granát.
„Ne, to by nebyla taková sranda,“ ušklíbla se Nori a plácala ručičkama v přesnídávce. Granát roztrhl obálku a vytáhl dopisní papír s potiskem víly Ariely. Začetl se a jeho očka kmitala po papíře jako trefená veverka. Najednou jeho výraz zkameněl a on hlasitě vyjekl.
„Co se děje? Někdo umřel?“ zvedla hlavu Nori a se zájmem se na něj zahleděla. Při tom stavěla přesnídávkový hrad. Moc se jí to ovšem nedařilo. Připomínal spíše naší zatím nezrealizovanou národní knihovnu, než hrad s cimbuřím.
„Ne, je to ještě mnohem horší,“ vypravil ze sebe Granát s obtížemi.
„Někdo se oženil?“ podivila se Nori a srovnala knihovnu se zemí, aby se mohla pustit do stavby Eiffelovy věže.
„Přijedou na návštěvu,“ zhrozil se Granát a rázem mu zvlhlo oblečení, jak ho polil studený pot.
„Kdo?“ zajímala se dál malá stavitelka a pokračovala se stavbou Eiffelovky, která ovšem nedržela, a tak se dala do Velké čínské zdi.
„To tu přesně nepíšou. Píšou jen: Přijedeme tě navštívit. Čekej nás brzy. Nic víc,“ přečetl jí Granát.
„Jsi nějaký mokrý,“ koukla na něj Nori.
„Taky jsem se z toho celý zpotil,“ vysvětlil jí Granát. „Ale neboj, používám AXE.“
„Tak to jo. Už jsem se lekla,“ přikývla vážně dívka. Čínská zeď se nezdařila. Nyní se pokoušela o pyramidu.
„Sakra. Vůbec se mi to nehodí, že přijedou,“ brblal Granát.
„Proč?“ našpulila rty Nori a pečlivě uhladila přesnídávku do tvaru srdíčka.
„Plánoval jsem vyvraždění Hyuga klanu, ale takhle z toho nebude nic,“ mávl otráveně Granát rukou.
„Vážně?“ pozvedla dívky obočí, ale na chlapce se nepodívala. Zaujatě rukou kreslila do přesnídávky.
„Ne, dělal jsem si legraci“ zamumlal Granát a vstal, při tom si rukou klepal na čelo nad tupostí své týmové parťačky. Na jeho už tak upatlané vlasy se nalepila další přesnídávka. Začal se oklepávat ve snaze ji ze sebe dostat. „No to je humus.“
„Hm,“ Nori se také vytáhla na nohy. „Co budeme dělat?“
„My? Nevím, co budeš dělat ty, ale co budu dělat já, to vím určitě,“ upřesnil Granát a vydal se za zapadajícím sluncem. Nori ho kvapem následovala.
„Kam jdeme?“
„Ne my. Já jdu,“ opravil ji.
„A já jdu s tebou. Tudíž my jdeme,“ řekla s úsměvem.
„Není žádné „my“,“ vyjel na ní.
„Ale ano je. Jsme team,“ usmála se.
„Vypadni,“ odháněl ji Granát.
„Ani mě nehne,“ zařekla se Nori. A tak pokračovali. Vstříc zapadajícímu slunci. Dokud se nerozplynuli v záři světla. A byla svatba, hrdličky zpívaly, všude plno srdíček a bylo to táák romantické. Ne počkat, pardon, to je jiná pohádka. Omlouvám se.