Ještě nezmizela ze světa láska - 24. kapitola - Takkiru

Noc strávili v onom pochybném lokále bez hostů. Zajatkyni se vůbec nelíbilo, že se na ni ten šašek s pomalovanými tvářemi pořád tak lepí. Sice byl v hlubokém spánku, ale ani to mu nedávalo právo funět jí do ucha… navíc se mu nemohla ani bránit.
Hinata spala opřená o Naruta, Shino si natáhl nohy příčně, nechtěl je mít pokrčené. Naruto usnul jako první. Cizinka se snažila být klidná. Chtěla věřit tomu, že tahle banda sotva odrostlých bojovníků jí neublíží, ačkoli… jejich chování nebylo právě nejšlechetnější. V duchu se ujišťovala, že to mohla být jen jejich přehnaná reakce, protože přece jenom se k nim nechovala zrovna moc slušně. Mohli se cítit stejně ohroženi jako ona. Hledají Takkiru, hledače chakry. Hledají… ji. Ale nenajdou! Neprozradí to tajemství, ani kdyby ji chtěli mučit. Za těch deset let pronásledování toho zažila skutečně dost. Dobře, holka, jen klid. Seš v maléru, jako už tolikrát. Když se přestaneš vzpírat, oni tě pustí. Ale… co když ne? Co když si dali dvě a dvě dohromady a odvedou ji k nejbližšímu lovci odměn? Je sice psanec, ale mohli by ji klidně považovat za zlodějku. Šestnáct let… je příliš málo na to, aby je člověk jen tak zahodil do prachu.
Zafuněla a zkusila se obrátit. Nešlo to, ten kluk v kostýmu ji už před chvíli pevně objal kolem pasu. Chtěla mu vynadat, ale přes roubík moc slov neproniklo. Znovu zaúpěla, tohle nemělo cenu. Přestala se snažit vyprostit a raději zkoušela usnout.

Ráno zjistila, že ji nechali spát, zatímco se o něčem tlumeně dohadovali. Probudila se jen díky tomu, že blonďatý ninja příliš hlučel.
„Takže ty myslíš, že na východ to bude nejsnadnější? Já s tím souhlasím, jen nechápu, proč tu holku máme vláčet s sebou!“
Shino mluvil klidně. „Jsem si jist tím, že nám neřekla vše, co ví. Otevřeme jí oči. Možná ji někdo z místních pozná.“
Takkiru přešel po tváři stín strachu. Očima zalétla k sedící čtveřici. Právě si prohlíželi celý její zbrojní arsenál.
„Dívá se na nás. Dokonce celá zrudla,“ pronesl Shino a zvědavě si ji prohlížel.
„Ani se jí nedivím. Vždyť my sami jsme nedávno řešili obdobnou situaci.“
Zpozorněla. Aha, takže oni si na mně hojí svůj mindrák, jo? Tak to teda ani nápad! Vztekle kopla do zdi, čímž vzbudila pozornost. Kankurou se k ní vydal, ale schytal od rozlícené dívčiny pořádný kopanec do lýtka.
„Vzduch je čistý. Odcházíme!“

Brzy zrána si Shino prohlédl opuštěné město a věděl tedy, kudy je vést, aby nevzbudili pozornost. Neprošlo by jim, kdyby někdo objevil jejich „doprovod“.
Kousek za městečkem duchů byla oblast plná kopců. Dva z nich přešli a utábořili se v dobře chráněném údolíčku. Chtěli tu jeden den pobýt a ulovit v nedalekém lese nějakou zvěřinu a pak se trmácet zas dál.

Dva chlapci dívku opatrně položili na zem, zdálo se, že spí. Oba překvapilo, že naproti ní si sedla Hinata, ale neřekli na to vůbec nic. Modrovlasá svým způsobem tuhle divošku obdivovala. Nikdy nebude tak silná a statečná jako ona. Chvíli se na tu postavu schoulenou do klubíčka dívala a pak šla připravit svým přátelům polévku z posledních zásob, které měli.

Takkiru probudilo praskání ohně. Napnula všechny své síly k tomu, aby se mohla posadit a opřít o vzrostlý strom. Loutkář se právě podíval jejím směrem. „Výborně! Už se probrala.“ Vydal se k ní s malou miskou v ruce. Nedala najevo žádné překvapení, když ji zbavil roubíku. Mluvit s ním ale nechtěla. Nakonec se přestala dívat do země, zvedla k němu oči plné žhnoucích jisker a zavrčela.
„A co se mnou chcete dělat teď? Otrávit mě?“ Kankurou rychle zavrtěl hlavou. „Už jednou jsem ti řekl, že nikdo z nás ti neublíží, a mé slovo platí.“
Odfrkla si. „Kdyby to bylo, jak říkáš, nedrželi byste mě tady jako vězně,“ zabručela a pak vzdychla. „Vím, že ať řeknu cokoli, nebudete mi věřit. Je mi to jedno. Budu platit za to, že jsem byla tak neopatrná.“
Přisedl si k ní. „Je to polévka. Podívej, upiju z ní první.“ Hned jí to také názorně předvedl. Zamračila se, ale pak se nechala nakrmit.

Zatočila se jí hlava, ten vzduch prosycený silnou chakrou jí nedělal dobře. Zavřela oči a neotevřela je, ani když s ní loutkář zatřásl. Jen malinko pootevřela ústa a vyšlo z nich jediné slovo: „Nebezpečí.“
Kankurou ji uložil na zem a přehodil přes ni deku. Přitom se snažil zjistit, kdo že je ten avizovaný nepřítel. Nikoho neobjevil. Zavolal Shina, aby dívku prohlédl.
„Obyčejná slabost,“ tvrdil. „Nebude trvat dlouho a probere se.“
„Ale proč řekla, že nám hrozí nebezpečí?“ nechápal mladík ze Skryté písečné.
„Nejsem si jistý. Možná měla halucinace.“
„To by možná odpovídalo.“

Dívku záchvaty slabosti přepadly toho dne ještě několikrát. Vždy to nějak souviselo s Narutem, který měl ten den nezvykle popudlivou náladu. Takkiru cítila Kyuubiho, ale nedokázala určit, odkud ta zlověstná chakra vychází. Její zmatené výroky vyděsily hnědovlasého chlapce. Napadlo ho, že by ji možná měl zkusit trochu utěšit, proto si k ní přisedl. Takkiru se ze sebe samé už dělalo zle. Vycítila, že ta banda „spratků“ si myslí, že se jen snaží odvést jejich pozornost. Nevěděla, co si počít. Dokonce se odvážila požádat loutkáře o studený obklad.

Zešeřilo se, dívka tentokrát usnula první. Kankurou už se neudržel a zařval na Naruta, ať laskavě přestane otravovat všechny kolem sebe, když si blonďáček hlasitě postěžoval na velikost svého přídělu. Pak zatnul ruku v pěst a šel na obchůzku. Shino bez zaujetí pozoroval trsy trávy ve svém těsném okolí. Hinata zírala do prázdna, o něčem přemýšlela. Chlapci to zjistili, protože se příšerně lekla, když ji oslovili.

Shino dívce nevěřil, ale s vynesením rozsudku chtěl počkat, až bude mít skutečný důkaz. Jejich zajatkyně se nechovala vůbec bláznivě, ale něco v jejím chování bylo více než znepokojivé.

Když se Takkiru probudila, s hrůzou zjistila, že krajina je jiná. Byli teď v lese, důkladně kryti křovím. „Kde to jsem?“ vypravila ze sebe ztěžka.
„Ušli jsme jen pár mil,“ vysvětlil jí Kankurou. Shinova obvinění mu ale stále vrtala v hlavě, proto se rozhodl mladé ženy zeptat na pár věcí. „Říkalas, že toho chlapce, Takkiru, neznáš. Ale dle tvé reakce soudím, že to jméno ti neznámé není.“
Zavrčela a chvíli přemýšlela. „Když vás k němu dovedu, zajistíte mi bezpečí?“
Přikývl. „Takže ty ho tedy znáš!“ svitlo mu.
„Je to můj velmi dobrý kamarád. Ale nechce se s nikým stýkat, většinou se ho totiž lidi snaží zabít.“
„Ano, o tom vím. Sestra to všechno velmi podrobně zjišťovala,“ přitakal Kankurou.
„Nemluví s lidmi, které nezná. Tak proč ho hledáte?“ Upřela na něho vyčítavý pohled.
Odpověděl jí, že velice nutně shání hledače chakry. „Můj bratr, Kazekage Skryté písečné, se ztratil. Je nesmírně důležité, abychom ho našli. Jeho vesnice ho potřebuje.“
Zamrkala. Slyšela ne příliš dávno o tom, že Suna si zvolila nového vůdce. Znali ho tu dobře. Takže… tohle musel být Kankurou, jeho bratr, který ho nikdy neopouštěl.
„Hm…,“ zabručela a odfrkla si: „Který normálně uvažující člověk by chtěl pátrat po Sabaku no Gaarovi?“ zasyčela naštvaně.
Překvapila ho její reakce. Nechal ji být, raději si přisedl k broučímu mistrovi, který jejich rozmíšku pozoroval zpovzdálí. „Myslíš, že nás zná?“ obrátil se k němu pomalovaný.
„Řekl bych, že jsem možná našel řešení jejich halucinací. Je totiž dost dobře možné, že tahle mladá dáma cítí vyhrocené emoce nebo také… chakru.“
Kankurou se zarazil. „Takže ty myslíš, že…?
Shino přikývl. „Pověřil jsem Hinatu jejím sledováním. Z její výpovědi soudím, že tomu tak bude.“
„Dobrá. Zkusím s ní promluvit.“

Na těch pár minut se dívka zklidnila, přestala vyvádět a zaujala naprosto nevšímačný postoj vůči všem a všemu. Loutkář si k ní přisedl. „Je to dobrý nápad, zkoušet najít Sabaku no Gaaru. On se změnil. Už není tou krvelačnou bestií, jakou býval. Musíš mi věřit… Takkiru.“
Cukla sebou. Na to čekal. Obrátil se a ukázal chlapci v bundě zdvižený palec. Dívka náhle zaslechla zvuky, které jí přišly povědomé. „Yori! Tady jsem!“ zakřičela zplna hrdla. Kankurou se v mžiku otočil. V křoví něco zašustilo…