Fire and Wind: Kapitola 1. - Zlomový bod v mém životě...

Bloudím tmavými a vlhkými chodbami. Zvuk mých kroků se nese do dáli a je jediným zvukem který, kromě svého vlastního dechu a tlukotu srdce, slyším. Náhle se přede mnou objeví rozcestí, ani nepřemýšlím a dám se automaticky vlevo, něco mě tím směrem prostě táhne. Po chvíli se ke mně donese hluboké vrčení ze kterého mě ihned zamrazí v zádech. Mám strach, ale nohy mě dál vedou vpřed i proti mé vůli. Když zabočím zjeví se přede mnou obrovská místnost pulzující zlověstným namodralým světlem, znovu se ozve hrozivé zavrčení, ale já prostě musím pokračovat dál. Vstoupím dovnitř a když si mé oči zvyknou na to nepříjemné světlo, spatřím před sebou ohromného a děsivého tvora. Upře na mě své rudé oči a já hypnotizována jeho pohledem zůstávám, neschopna jakéhokoliv pohybu, stát. Zvíře rozzuřeně zavrčí a vrhne se na mě. Jeho uslintaná tlama plná ostrých zubů se nebezpečně přibližuje...
S trhnutím se probudím a zhluboka se nadechnu abych se uklidnila. Zase se mi zdál ten hnusnej sen! Mívám ho celkem často, ale bohužel nechápu co znamená. Ještě chvíli si jen tak lebedím v posteli, ale stejně, po tom snu mám tak blbou náladu, že nakonec vstanu, i když je teprve šest ráno. S hlasitým povzdechem si sednu za stůl v pokoji a vejrám z okna. Vždycky když mám tenhle sen si uvědomím jak moc mi chybí rodiče, někdo kdo by mě utěšil, poradil, někdo komu bych se mohla se vším svěřit. Jenže to nejde, jelikož máma i táta umřeli už hrozně dávno. Byla jsem tehdy ještě malý prcek, takže vlastně ani nevím jak vypadali a lidi ve vesnici mi řekli jen to, že jsem hodně podobná svoji matce, což je pro mě alespoň malou útěchou. Spousta děcek si stěžuje jak to nemůže s rodiči vydržet, že jim pořád něco zakazují, něco nařizují a tak, ale já bych dala cokoliv za to abych nějaké měla, tak strašně jim to závidím! Nakonec vstanu, převlíknu se do něčeho lehkýho, zkulturním se a udělám si snídani. Nic složitýho, to si nemyslete, vaření mi nejde jelikož mě to nikdo nikdy neučil a tak v mý kuchyni vede instatní rámen, který je nejen dobrý, ale i rychlý.
,,Haruko?” ozve se před hlavními dveřmi. Usměju se. Je to moje kamarádka, Toshiko. Jediná kamarádka kterou mám, ostatní se se mnou nebaví a nechtějí se mnou mít nic společného. Proč? To nevím. ,,Už jdu!” zavolám a přehodím přes sebe mikinu. Možná bychom nebyly tak dobrými kamarádkami, kdyby na tom nebyla stejně jako já, protože Toshiko je taky sirotek. Poté otevřu dveře a mou poněkud horší náladu rozjasní její úsměv. Je to takové moje malé sluníčko, myslím, že kdybych měla mít sestru byla by jako ona.
,,Tak co, jsi připravená?” přejela mě pohledem.
,,No jo...” přikývla jsem, zamkla jsem svůj byteček a společně jsme se vydaly ven na ulici. Abychom si, jakožto sirotci, mohly dopřávat lepší živobytíčko pomáháme s kdečím a vyděláváme si tak. Někdy je to fuška, protože lidé v naši vesnici jsou vůdči mě celkem nedůvěřiví, sice jsem si už zvykla, ale občas přemýšlím nad tím co je k tomu má. Mám silný pocit, že to souvisí s mými rodiči, nejspíš to byli zločinci nebo patřili k nepřátelským ninjům, a když byli zabiti, vesnice si mě nechala a rozhodla se, že mě vychová, ale teď se nejspíš obává toho, že se ve mě možná projeví jejich divoká a nespoutaná krev. Vlastně jsem už víceméně smířená s tím, že moji rodiče byli nejspíš nějací krvelační zabijáci, kterých se Konoha, ninja vesnice v naší, Ohnivé zemi, zbavila.
Možná si teď pomyslíte, že jsem strašlivá pesimistka a pořád jen přemýšlím nad samým co by bylo kdyby se to a tamto nestalo, ale to není tak úplně pravda. Žiju tak jak mi to osud nadělil a snažím se vesničany přimět k tomu, že jsem jiná než si domýšlí.
,,Takže, co máme na dnešní dopoledne v plánu?” zeptám se, asi v půli cesty, své kámošky.
,,Vyplejeme zahrádku Yoshiko – san...”
,,Bezva, to zas bude džungle...” vzdychnu, Yoshiko – san je totiž poměrně stará, zapomětlivá a svoji zahrádku vlastně ani nepleje, takže je na ni vždycky hodně práce. Ale je dobrosrdečná, někdy nám přinese dobrou svačinu a do naší kasičky od ní pokaždé přibyde docela velký příspěvek.
,,... a pak ještě pomůžeme rodině Yamaguchi s venčením jejich psů...” dokončila výčet naší ranní služby.
,,Dobře... to jde,” přikývla jsem. I přes prvotní zahrádkovou džungli to bylo určitě jednoduché a nenáročné ráno, někdy se nám totiž stane, že si prostě nabalíme těžší věci a pak jsme do večera nechutně utahané. Toshiko a já děláme tyhle brigádky už hodně dlouho, nejsme dospělé a zřejmě by nás tady nikdo nikde trvale nenajal, ale dělat výpomoc nám prozatím bohatě stačí.
Když jsme dorazily k prvému stanovišti málem se o mě pokusily mrákoty, i když u téhle starší dámy pomáháme už dýl, nikdy mě nepřestane překvapovat v jak hrozném stavu nám zahradu pokaždé představí. Nic se ale nedá dělat, peníze nám za nicnedělání do kapsy nenaskáčou a tak se s vervou vrháme do vymýcení veškerého nastěhovaného rostlinstva. Po úmorné dvouhodinkové práci je hotovo a tak se přesouváme o kus dál k poněkud jednodušímu venčení hafanů. Když je i tady dílo dokonáno, vpadneme téměř hlady umírajíc do naši nejoblíbenější hospůdky a dáme se do oběda.
,,Tak a co máme na seznamu odpoledne?” zeptám se Toshiko v mírných obavách, jelikož vím, že si na tu dobu dáváme pokaždé to nejhorší.
,,Donáškovou službu...” vzdychne.
,,Ne...” zaskučím tiše a mám chuť zabořit hlavu do misky s chutným rámenem. Donášková služba totiž znamená, že si od prodejců v naši vesnici vyzvedneme jejich zboží a doručíme ho do vesnic v okolí, je to nudná, zdlouhává a totálně únavná práce. Ale musím uznat, že za to většinou dostáváme nejvíce peněz.
,,Nestěžuj si pořád, ještě budeš nakonec ráda, že jsme to tento týden přijali až si budeš přepočítávat peníze v kasičce,” ušklíbla se na mě.
,,No to možná, ale i tak to nenávidím, nabalená těžkými batohy se budu courat po všech možných i nemožných cestách v tom nechutným vedru...” zaprskám.
,,To možná, ale buď ráda, že nás neposílají víc daleko, je to jen pár vesnic v okruhu půl až jedné hodiny... umíš si představit jak dlouho by to trvalo kdybychom měly doručit zboží třeba až do Konohy?” pohlédla na mě výzmamně.
,,Hmm... nechutně dlouho a horší by bylo kdyby chtěli abychom šly třeba až za hranice naší země... máme štěstí že jsou tak velkorysí...” pronesu s ironickým nádechem.
,,Neskuhrej mi tu, hoď to rychle do sebe ať se můžem vydat na cestu...” pobídla mě.
,,Zajímalo by mě, jestli i shinobi musí dělat takovéhle podřadné práce,” zamračila jsem se.
,,Kdo ví, i oni musí někde začínat...” pokrčila rameny.
,,No jo, třeba plením zahrádek, to bych chtěla vidět!” rozesmála jsem se. Naše vesnička se sice nachází v největší a nejsilnější zemi, ale je tak moc vzdálená všem těm úžasným dobrodružstvím, že se nám o shinobi může prakticky jen nechávat zdát. Sice se tu po večerech vykládají bezvadné historky a oslavují jména známých ninjů, ale to je asi tak jediný náš kontakt se světem shinobi, na víc bohužel nemáme. Dokonce i při velkých třech válkách se tu přehnala jen jediná malinkatá skupinka, jelikož vůbec nejsme na strategickém místě, takže jednoduše řečeno jsme ten největší zapadákov ze všech zapadákovů.
Nakonec jsem se rozhodla uposlechnout svou kamarádku, v rychlosti jsem do sebe naházela zbylé jídlo a pak jsme se vydaly za prvním prodejcem. Dorazily jsme k jeho domu, ale nikdo na nás nečekal a ani zboží nebylo nachystané tak jako obvykle.
,,To je zvláštní... myslíš, že zapomněl?” pohlédla jsem na Toshiko, ta pouze pokrčila rameny, zřejmě jí to nedávalo smysl tak jako mě.
,,Haló? Ishikawo – san??” zavolala jsem a nervózně jsem přešlapovala u vchodu na jeho pozemek. Nikdo se však neozval, bylo tu podezřelé ticho.
,,Nelíbí se mi to,” zamračila se Toshiko.
,,Mně taky ne, možná bychom měly pro někoho zajít...” navrhla jsem.
,,Jo, to je dobrý nápad,” souhlasila a otočily jsme se k odchodu, ale náhe se za námi ozval příšerný rámus. Obě jsme se vyděsily a prudce jsme se otočily. Před, teď už mírně polozbořeným, barákem stál nějakej divnej týpek s nechutně ulízlými vlasy nahastrošený do dlouhýho černýho kabátu s červenobílými mraky. Surově od sebe odhodil něco, v čem jsem poznala Ishikawu, jehož zboží jsme měly odnést, a pak se podíval na nás. Byl celý od krve, a co mě nepotěšilo, třímal v ruce obrovskou zmutovanou kosu.
,,Hej!” zahulákal na nás. ,,Nevíte, kde bychom tady našly nějakou Haruko?”
Suše jsem polkla, možná je jméno Haruko celkem obvyklé, ale v téhle vesnici se jím pyšním jen já, co by tenhle typec ode mě mohl proboha chtít?
,,Já... já... n-nevím...” zakoktala jsem a couvla jsem, popravdě řečeno začala jsem z něj mít slušeně nahnáno.
,,Haruko,” šeptla ke mě Toshiko, ,,všimla sis tý ninja pásky?”
,,Cože?” podivila jsem se a znovu jsem přezkoumala pošahance před námi. A pak jsem si ji všimla, měl ji uvázanou kolem krku, byly na ní tři vodorovně přeškrtnuté svislé čáry, tenhle znak shinobi vesnice jsem neznala, zřejmě pocházel z nějaké menší a nevýznamné, i když je pravda, že mně se ty znaky pořád pletou, takže s jistotou poznám jen našince. Ale co by po mě mohl ksakru chtít nějakej shinobi? Situace mi byla jasná míň a míň.
,,Měla by vypadat asi jako ty...” kývl na mě pošahanec po chvílce očividného dumání. No, ten má ale postřeh, idiot, vždyť jsem to já!
,,Hidane, ta holka, to je ona...” objevil se vedle něj další nahastrošený psychopat, který vypadal ještě děsivěji než jeho kámoš a odhalil tak mou totožnost.
,,Fakt jo?” podivil se ten Hida-hidacosi, proboha co je to za ujetý jméno?
,,Ksakru, ty seš vážně vypatlanej,” zavrčel ten druhej naštvaně. Vypadalo to, že asi nejsou moc velicí kamarádi.
,,Jdi do hajzlu! Říkala že o ní nic neví...” obhajoval se nositel tý podivuhodný zbraně.
,,A ty si myslíš, že po tom co jsi tu dělal takovej bordel, se ti dobrovolně přízná a odejde s námi?”
,,Hele, drž už radši hubu, chci to mít za sebou stejně jako ty!” vyštěkl. Jejich hádka se stupňovala a já jsem rozhodně neměla v úmyslu s nimi odejít, to tedy ne!
,,Toshiko, musíme zdrhnout!” zašeptala jsem.
,,Souhlasím,” přikývla. Naposledy jsem vrhla pohled na pošuky před námi, zřejmě se zabývali jen sami sebou, což byla dobrá šance na útěk a pak jsme s Toshiko hodily nohy na ramena. Sice jsem slyšela zvěsti o tom, že jsou shinobi pekelně rychlí, ale protože já a moje kámoška jsme toho díky donáškový službě naběhali celkem slušně, doufala jsem, že se nám podaří rychle uniknout. Náhle jsem však vyjekla leknutím, když se ten mimoň s mutant kosou objevil přede mnou.
,,Nikdo ti neřekl, že nám můžeš utýct,” ušklíbl se. Vyděšeně jsem udělala několik kroků vzad, takže jsou ninjové asi rychlejší než jsem si myslela. Jenže to už mě cosi uděřilo do boku tak silně, že jsem slušně prolítla vzduchem a zarazila jsem se až o nějakej pitomej kmen stromu. Neříkám, že jsem se nikdy jako mladší, brzy mi bude sedmnáct, neprala, ale tohle na mě bylo příliš, takovou šlupku jsem ještě nikdy v životě nedostala. Bolelo mě celý tělo, při každým nádechu mě hrozně píchalo a hlava mě brněla jako bych se s ní pokusila prorazit kamennou zeď. Chtěla jsem se zvednout, ale strašně mě zabolelo v boku do kterýho jsem to schytala, nejspíš mi zpřelámal několik žeber, zmetek jeden hnusnej, copak mě chtějí zabít??
,,Tak teď už nám asi nikam neutečeš!” rozchechtal se ten H-cosi brutálně až mě z toho jeho smíchu mrazilo. Moje zidealizované představy o shinobi se rozsypaly jako balíček karet, uvědomila jsem si, že to nemusí být vždy jen šlechetní lidé, kteří pomáhají ostatním, můžou to být v pohodě i zločinci, kteří na potkání zabíjejí nevinné lidi. Bože, jak jsem mohla být tak naivní??
,,Haruko!” uslyšela jsem a teprve teď jsem si uvědomila, že Toshika neutekla, ale zastavila se asi v polovině útěku, blka jedna! Copak chce dobrovolně zemřít?
,,Toshiko vypadni ksakru odsaď!!” zařvala jsem na ni.
,,Ani mě nehne!” zamračila se a rozběhla se k jednomu z těch typů, konkrétně k tomu co na sebe nejspíš vypatlal dvě tuby gelu na vlasy.
,,Ne! Zmizni!!” křičela jsem, ale to už jsem spatřila jak se k ní přesunul ten druhý typec, jehož jméno mi bylo prozatím stále utajeno. Napřáhl se a udeřil ji, Toshiko odletěla snad dál než já a cestou prorazila jeden ze stromů. Do vzduchu se zvedl mohutný oblak prachu. Strašlivě ve mě hrklo a doufala jsem, že si moc neublížila.
,,Tahle už dá snad pokoj,” pohlédl ten, jehož jméno jsem neznala na toho, jehož jméno jsem si nebyla schopna zapamatovat a pohled obou se poté stočil ke mě. Znovu jsem suše polkla.
,,Asi to bude lehčí než jsem si myslel, pěkná nuda, ti povím...” vzdychl H-cosi a začali si to ke mě pomalu šinout.
,,H-hele, já nevím o co vám jde, ale určitě... určitě je to omyl!” vyhrkla jsem zoufale, když byli jen pár metrů ode mě. Očividně to zabralo, jelikož se zastavili a vrhli na sebe tázavé pohledy.
,,Myslíš, že jsme tu špatně?” pohlédl na mě koutkem oka maník s kosou.
,,Hm... ale prý by měl být někde tady! A ten vesničan ti přece jasně řekl, že se jmenuje Haruko, velmi věrně nám ji popsal a říkal, že by měla každou chvíli přijít...” opáčil na to ten druhý.
,,No jo, ale nechce se mi věřit, že... že by to byla ona, vždyť se ani nebránila, třeba ani k nim nepatří... třeba to byla jen mylná informace...” pokrčil na to rameny. Vůbec jsem neměla ponětí o čem to mluví, kým bych měla být a ke komu bych měla ksakru patřit?
,,Tak to ani neříkej!” vybuchl ten druhý naštvaně. ,,Jestli jsem se trmácel celou cestu sem jenom proto abych zjistil, že to není ona...” zavrčel výhružně a blýskl po tom druhém pohledem.
,,No...” protáhl ten chlapík, jehož jméno začínalo na H, ,,ještě pořád se jí na to můžeme zeptat...”
,,To je pravda...” přikývl na to ten druhý, poté uděla dva kroky, sehnul se ke mně, uchopil mě za límec bundy a vyzdvihl mě do výše svých očí!
,,Jsi jinchuuriki? Odpověz pravdivě nebo to z tebe vymlátíme!” zavrčel mi do obličeje, pohled do jeho děsivých očí mě na chvíli připravil o hlas, ale nakonec jsem ze sebe vykoktala: ,,C-co je... t-ten jinchuuriki?” a roztřásla jsem se po celém těle. Bohužel jsem ho tímhle asi nesmírně naštvala, neboť mnou pořádně třískl o zem. Jenže já jsem doopravdy nevěděla co je to ten jejich jinchuuriki, nikdy mi nikdo o nich nic neříkal. Dřív než jsem se vzpamatovala z bolesti, kterou mi způsobil, mě chytil zuřivě pod krkem a surově mě přirazil ke stromu.
,,Jinchuuriki... člověk který má v sobě bijuu,” odpověděl na moji otázku a čekal co mu na to teď řeknu. Já jsem se však rozklepala ještě víc než předtím, protože ani slovo bijuu mi nic neříkalo a tušila jsem, že když znovu odpovím záporně bude mě to bolet ještě víc než předtím.
,,Nechte ji, vy hnusní parchnti!!” ozvalo se zleva rozčíleně, šokovaně jsem se tam podívala, byla to Toshiko. Z hlavy a ze rtu ji valila krev a bylo vidět, že sotva stojí na nohou, její ochota riskovat kvůli mě život mi vehnala slzy do očí. ,,Toshiko, probůh zmizni!!” zakřičela jsem na ni přidušeně. ,,Já ti za to nestojím!”
K mému překvapení se ale usmála a zdvihla palec: ,,Jsi moje kamarádka a tohle kamarádi prostě dělají...”
,,Ale ne, ty to nechápeš! Oni tě určitě zabijí!” křičela jsem a snažila jsem se tomu chlápkovi vysmeknout, k mému překvapení mě ale upustil. Avšak až po pěti vteřinách jsem si uvědomila proč to vlastně udělal, přemístil se za Toshiko a znovu ji udeřil, tentokrát mi ale neušlo, že tahle rána byla silnější než ty všechny ostatní.
,,Hej, Kakuzu, měl si ji nechat mě!!” zamračil se na něj chlápek s kosou.
,,Buď zticha,” zpražil ho parťák a vydal se znovu ke mně.
,,Co... co jsi ji to udělal?!” křikla jsem na něj a zaregistrovala jsem, že mi hlas nepříjemně přeskakuje.
,,Co?” zastavil se přede mnou, ,,právě jsem ji nejspíš zabil...” odpověděl mi takovým stylem jako by to pro něj bylo naprosto normální.
,,Ale to... to přece...” vykoktala jsem, můj mozek si v několika prvních vteřinách něco takového rozhodně nehodlal připustit, najednou mi to však došlo a k mému překvapení mě pohltila obrovská zlost. Už kdysi mě někdo připravil o ty nejbližší, a teď, teď mi někdo vezme mou jedinou kamarádku, bez které jsem ani pomalu neměla smysl žít?
,,Zabiju vás!!” vykřikla jsem a cítila jsem jak mnou prostupuje nějaká obrovská síla a začala jsem mít pocit, že dokážu všechno, že když budu chtít tak ty dva hnusný hajzly před sebou rozdrtím jako nic. Zároveň zmizela veškerá bolest v boku a oděrky, které jsem utrpěla při pádech, se samy zacelily. Postavila jsem se a s potěšením jsem zjistila, že se to těm chlápkům vůbec nezamlouvá.
,,A ksakru...” ulevil si H-cosi a uskočil tak metr vzad, druhej týpek jehož jméno nejspíš začínalo na K, ho následoval.
,,Myslím, že jsme to probudili...” konstatoval suše.
,,Alespoň bude větší zábava...” uchechtl se magor s kosou.
Bylo mi jedno jestli to pro ně bude zábavné nebo ne, jediné co jsem v tu chvíli chtěla, bylo způsobit jim co největší bolest aby pykali za to, že mě připravili o kamarádku, a teprve až poté je připravit o jejich nanicovaté životy...