Hate, revenge and love – Orochimaru, část 16.

Minato, ač nerad, tak přikázal, aby se rozdělili. Kushina si zvolila místa, kde dříve bydlela, Obito se rozhodl, že prozkoumá oblast toho jediného domu, který tu stál. Minato se vydal na místa, kde dříve stály obytné čtvrti, aby se pokusil najít jakékoli stopy.

Minato se obezřetně procházel po dokonale zdevastovaných ulicích, kde byste netipovali krásné prosperující město.
I bývalý obyvatelé by to tu nepoznali, kdo by poznal rozbořené domy smíchané v jeden? Když tu náhle pocítil přítomnost někoho dalšího.
„Hej! Ať jsi, kdo jsi, vylez!“ zvolal Minato. Uslyšel za sebou šramot, otočilse, ale tohoto člověka by tu zde čekal jen opravdu málokdo.
„Vy? Co tady děláte?“ zajímal se Minato nově příchozího.
„Hledám to stejné, co ty.“ Opáčil jeden ze Sanninů.
„Taky hledáš manželčinu matku?“ optal se Minato, ale Orochimaru se jen zasmál, až z toho mrzla krev v žilách.
„Ne, já tu hledám to stvoření, které není z našeho světa. Ty víš o čem mluvím, že?“ Orochimaru vyjevil pravdu. Minato to skutečně věděl, protože jaké zvíře dokáže roztrhat, tak odporným způsobem celé stádo?
Žádné.
„Tak vidíš, nebylo by lepší, abychom spolupracovali? Pro tentokrát?“ nabídl své služby.
„Dobrá, ovšem pokud se něco zvrtne, tak požaduji, abys mě poslouchal!“ udal jedinou podmínku Minato.
„Souhlasím.“ Ovšem Namikaze věděl, že Orochimaru lže, ale nemohl s tím nic udělat.

Kushina nechtěla před Minatem ani Obitem plakat, ale když byla sama mohla se dostatečně vyplakat. Začala litovat, že se její život vyvinul tímto směrem, ale jak si musela stála opakovat, že tohle je osud a ten nelze změnit. Dokonce poznala, v kterých místech měla pokoj, protože se kolem povalovaly některé její věci. Našla dokonce první věc, kterou dostala od Mina, ráda na to vzpomínala.

„Je vám pět let a to si zaslouží jedinečný dárek.“ Podával ji dlouhou zabalenou věc.
„To jsi nemusel, ale děkuji ti.“ Dychtivě ten dárek rozbalila. Vykulila oči, protože to byla ta nekrásnější zbraň jakou, kdy viděla. Od té doby spolu trénovali.
„Ale musel, protože jste mi skoro dcerou a zasloužíte si mnohem více.“ Pak ji ruku dal na hlavu a usmál se s tím svým úsměvem…

Vzpomínka se rozmazala množstvím slz, které ji stékaly po tváři. Sevřela tu poškozenou katanu do rukou, že si ani nevšimla, že se o ni pořezala. I když bylo ostří skoro pryč, byla to skvělá katana.
Připnula si ji na záda a vydala se dál hledat jakékoli stopy, které by vedly za její matkou, ale ta byla blíže než si myslela…

Nějakým zázrakem našla Harumi starou svítilnu a pomocí svého umu ji zapálila o to větší byl její šok, kolik zde viděla koster, které by i dnešní doktoři špatně dávali do dohromady. Vrstva byla velká jako desetileté dítě…
„Pomoc! Je tu někdo?“ volala, ale odpovědi se nedočkala. „Kushino!“ zkusila, také bez výsledku.
Proto vzala rozum do hrsti a rozhodla se, že se pokusí najít cestu ven…
„Mě jen, tak něco nerozhází!“ dodávala si potřebnou odvahu…

Obito na tom byl ze všech nejhůř, protože jakmile ti dva odešli nastalo pro něj hotové peklo! Před ním stálo ono zvíře.
„Proč já?“ utrousil Obito, který si vzpomněl, že je dobré udržovat oční kontakt.
To nevěděl, že zvíře bude černé jako uhel, oči žluté. Vypadal jako pes Baskervilský, ovšem mnohem větší a vypadal mnohem reálněji.
„Hodný pejsek,“ klidnil ho Obito. Pes jen zavrčel, ale zatím nic nepodnikal. Náš Uchiha klučina stál jako solný sloup ani se nehnul a skoro vůbec nedýchal.
Kdyby jen věděl, že jeho jedinou záchranou bylo to, že se mu upřeně díval do očí.
Zvíře se rozhodlo, že si ho ještě více prohlédne proto k němu blíže přistoupil a začal ho očichávat.
Obito mohl vidět přední tesáky a cítil jeho dech, který byl cítit po čerstvé krvi.
Snad nemohl…? Blesklo Obitovi v hlavě.
Celou dobu udržovali oční kontakt. Zvíře usoudilo, že nepředstavuje hrozbu, tak s hrozivým zavrčením zmizel, jako by mu chtěl říct: „Pokud se mi nebudeš plést pod nohama nechám tě žít a příště již, tak vstřícný nebudu!“
Obito si tak oddychl. Napětí a nervozita vykonaly své. Měl zbystřenou mysl možná proto si všiml toho vchodu do podzemí. Ani pocit neustálého nebezpečí ho neodradil od toho, aby tam vstoupil.
Snad mě Minato-sensei nezabije, že opět porušuji jeho příkaz, který mi dal než odešel. Pomyslel si klučina.
Ten poslední příkaz zněl následovně: „Pokud něco najdeš, počkej na jednoho z nás!“

Minato spolu s Orochimarem nic nenašli proto se rozhodli, že na noc bude lepší se sejít, aby se tím zvýšila šance, že nebudou napadeni.
Ovšem čekalo je překvapení. Na místě čekala jen Kushina, ale Obito nebyl nikde k nalezení…
„Kde je?“ zeptal se Minato.
„Nevím, ale jakmile jsem sem přišla nikdo tady nebyl,“ řekla Kushina.
„Já ho…!“ opět zuřil Minato, „proč nemůže alespoň jedenkrát poslechnout můj příkaz?!“
„Neboj, cítím, že je v pořádku.“ Klidnila ho Kushina.
„No jo, Uchihové byli vždy svéhlaví!“ poznamenal Orochimaru.
„Cos to řekl? Taky ty víš, že s námi byl i Uchiha?“ podivil se Minato, takže jeho zlost se malinko snížila.
„Jistě, jako bys nevěděl, že jsem Sannin.“ Ušklíbl se Orochimaru.
„Ty jsi Orochimaru?“ zeptala se Kushina překvapeně.
„Ano jsem,“ potvrdil jeden ze tří.
„Tvoje jméno znělo i celou naší malou zemí. Naposled jsem slyšela, že jsi vstoupil do jisté organizace.“ Řekla Kushina.
„To je pravda, ale po jistém incidentu jsem se rozhodl opustit jejich řady. Pracuji sám pro sebe, ale chybí mi nějaký schopný asistent, nevíte o někom?“ optal se jako by se ptal na cestu.
„Ne, ale musíme najít Obita,“ ozvala se Kushina.
„Máš pravdu, ale kde začít?“ Minato byl v koncích.
„Začneme ráno, to je moudřejší než večer.“ Pronesl Sannin moudro.
„Ne, musíme…“ nedal se přesvědčit Minato.
„Je tma ani já by jsem si netroufl někoho hledat ve tmě. To je hotová sebevražda! Ale prosím, pokud si mladý pán Namikaze přeje zemřít bránit mu nebudu!“ Orochimaru měl pravdu.
„Budeme hledat zítra a beru si první hlídku!“ ucedil Minato přes zaťaté zuby.
Orochimaru se jen usmál, nic neřekl, jen se otočil a našel si místo, které použije jako lůžko.
Kushina mu položila ruce na ramena a povzbudivě mu řekla: „On je Uchiha a navíc tvůj žák. Umí se o sebe postarat.“
„Budu tomu muset věřit.“ Ovšem cítil se provinile, že dopustil, aby Obito zůstal sám… Jako sensei a navíc jounin, sakra, mám povinnost se o své žáky postarat! Nadával si v duchu.