Myslíš si, že jsem blázen? - 5. díl

Dům na samém okraji vesničky Orodame vypadal zpustle, byl však obýván tříčlennou skupinou ninjů z Konohy. Nevěděli, jak dlouho tu budou. Už to byla celá věčnost, co poslali pro posily, a stále nikdo nepřicházel. Nedivili se tomu. Danzo byl schopen udělat vše pro získání moci, včetně vyvražďování klanů, ale nikdy by neposlal jinchuurikiho mimo vesnici, to by znamenalo ztratit z dohledu svou ultimátní zbraň a to nemohl dopustit.

Celý měsíc neviděli jediného ze svých přátel a tady znali jen mladou ženu a jejího syna. Zbytek vesnice je neustále přehlížel. Tak dávali obyvatelé zapomenuté vesničky najevo opovržení nad ninji ze skryté Listové. Ať se trojice snažila, jak chtěla, nedařilo se í vzbudit v lidech žádnou důvěru.

Choujimu právě končila směna a vystřídat ho měla jeho blonďatá kamarádka. Ino však nepřicházela. Čekal půl hodiny, ale nikdo se neobjevil. Tohle jí nebylo podobné, Ino byla vždy všude včas. Nemohl ale opustit hlídku a jít se po ní podívat, to je přeci jedno z nejhorších provinění ninji. Ale co když se jí něco stalo? Stál na místě, odkud byla dobře vidět celá vesnička, ale Ino nikde neviděl.

Stmívalo se a před jeho očima prchali lidé před nocí do padesáti domků chráněných ze tří stran strmým kopcem ve tvaru půlměsíce. Jediná přístupová cesta vedla kolem hlídky a po ní každý den za svítání a stejně tak i za soumraku a v poledne putovaly desítky lidí strachujících se, aby letošní úroda vystačila na zimu. Chodívali tak den co den se stejnými výrazy plnými obav na tvářích. Vždy to bylo stejné. Hlídka nahlásila, kolik lidí vyšlo z vesnice, a ta další spočítala, jestli se jich vrátil stejný počet. Za ten měsíc, co tu skupina InoShikaCho držela stráže, si už zapamatovali, jak sedláci vypadají.

Chouji se usmál. Na návsi viděl Ino, ale víc ho zaujaly dvě obrovské tašky, které nesla v rukou. Něco uvnitř mu prozrazovalo, že se v nich skrývá jídlo. Když přišla udýchaná kunoichi na hlídku, začala mu hned vyčítat: „Tys zase vyžral ledničku! Tady člověk nedělá nic jinýho, než že nakupuje jídlo! Odnes to Shikamarovi a pokus se to nesníst cestou a vyřiď mu, že příště jde do krámu on…stalo se tu něco zvláštního?“

Chouji se chvíli nezmohl na slovo, ale nakonec ze sebe vymáčkl udivené ne. Natáhl se pro tašky a chystal se jít do jejich chatrče. Náhle se však zastavil. Do kůry stromu stojícího blízko něj se zaryl kunai. Koutkem oka uviděl hořící papírek na zbrani. Lesem otřásl výbuch. Rozhostilo se ticho. Za plameny byly vidět čtyři stíny. Ozval se praskot větve a postavy vyběhly směrem do vesnice.