3.Kniha: Díl 15 - Návrat do vesnice Naka

Červenovlasá žena s brýlemi na očích držela pečeť soustředění a měla zavřené oči, ale po chvilce je otevřela.
Měla na sobě černý plášť, s ohnivým lemováním na jeho konci, a vepředu uprostřed měla napsáno červeným písmem v kanji ,,citlivost“.
„Něco mám, ale je to už dost slabý,“ řekla a podívala se na většího a postavou silnějšího muže, s černou bradkou a černými delšími vlasy, za hlavou staženými černou gumičkou, co stál vedle ní.
Měl na sobě stejný plášť, ale s jiným znakem. Směrem k jeho pravému rameni vepředu uprostřed měl napsáno stejnou červenou barvou v kanji ,,neutrální“.
„Podíváme se na to…i když je asi už pozdě…“ povzdechl si zklamaně muž a kývl na ženu, aby šla první a ukázala cestu.
„Doufám, že tam bude alespoň něco…už mě fakt leze krkem tohle hledání duchů!!“ zavrčela otráveně žena a vykročila rázně kupředu, při čemž si trhnutím ruky rozhrnula svůj plášť.
Muž se ušklíbl a vykročil za ní. Svůj plášť měl zapnutý.

„Tak zatím!“ rozloučil se, zavoláním do bytu ze dveří, Tai s Nami a vyběhl ven na ulici a zamířil k Hlavní bráně Konohy.

„Taii!“ ozvalo se za ním, když šel hlavní ulicí. Ta se za celou tu dobu její existence ani moc nezměnila, některé obchody změnili majitele, ale ruch, vůně, zápachy a zvuky zůstali téměř stejné.
„Dneska včas? Co se to děje?“ dloubla do něj Katara loktem a zazubila se.
„Chmpf!“ zatvářil se kysele Tai.
„Co říkáš na ten novej tým?“ zeptala se ho nadšeně Katara.
„Ale jo, dobrý. Jen jsem zvědavej, co vlastně umí a jací jsou,“ řekl zamyšleně Tai.
„To já taky. No, nejspíš se to dost brzo dozvíme,“ zadívala se k nebi Katara.
„Tam kam jdeme…je to to místo, kde se stala ta hrozná věc při naší první misi…nemáš strach, že se stane zase něco?“ řekla zaraženě Katara a zadívala se na Taie.
„Ale dej pokoj prosím tě! Nic tak hroznýho se nestalo! Jsme tu, a živí, ne?“ zazubil se Tai.
Katara chvilku přemýšlela nad jeho odpovědí, než se do široka usmála.
„Já se tak těším! Doufám, že se naučíme během mise něco novýho! Nějakou techniku nebo tak něco!“ zatnul rozjařeně pěsti Tai.
„Ach jo…ty seš furt posedlej technikami, kdy konečně vyrosteš?“ zakroutila sklesle hlavou Katara.
„Heee??!!“ dostal ze sebe dotčeně, uraženě a naštvaně Tai.
„Nehekej! Už jsme tu!“ praštila ho Katara do ramene a kývla před ně.

U Hlavní brány stál Hiro s Daisakem. A vedle nich Kiba a Yoshiro se svými psy a Naoto s Kayou.
Benjiro tahal Yoshira za nohavici u kalhot, z čeho Yoshiro neměl zrovna radost.
Hideharu, Kibův pes, seděl vedle svého pána, sledoval Yoshira s Benjirem a vrtěl ohonem.
Naoto si o něčem povídal s Kayou, která se po chvilce začala smát.
„Tady jste! Už bylo na čase!“ usmál se Hiro. Daisaku jen mlčky zvedl pohled.
„Jaký na čase?! My jdeme včas!“ ohradil se Tai.
„Jo, ale jste poslední,“ zazubil se Hiro.
Na to zůstal Tai jen sklesle zírat.
„Tak jdeme?“ otázal se Kiba.
„Jo!“ kývl na něj Hiro a oba týmy vyrazili.

„Jak dlouho jste tam šli minule?“ podíval se na tým 1 Hiro.
„Den a půl,“ odvětil Daisaku.
„Den a půl? No to dáme rychlejc, ne, týme?“ Podíval se Kiba na svůj tým 4 a zazubil se.
„Jasně!“ odvětila trojice, načež trojici z týmu 1 zatikaly žilky na hlavách.

Díky snažení týmu 4 dostat se tam co nejrychleji byly večer celkem vyčerpáni.
„To sou pošuci!“ zafuněl Tai, když si rozhodil ledabyle spacák na zem a praštil sebou na něj.
„Tos ještě nepoznal Leeho,“ pousmál se Hiro, když si sedal na zem.
„Mě to přišlo osvěžující,“ řekl suverénně Daisaku.
„Kdybys nekecal…“ podíval se na něj přes přimhouřené oči Tai.
Daisakovi zatikal nerv na čele, ale přešel to a věděl proč.
„Neprovokuj zase!“ zadívala se na Taie vražedně Katara.
„Hele Yoshiro, dojdi pro dříví na oheň,“ kývl Kiba na Yoshira.
„Cooo? Proč já?“ Protáhl obličej Yoshiro.
„Protože ti to říkám! A mazej! Sem zvědavej, jestli vůbec nějaký najdeš!“ zamračil se Kiba otráveně.
„Si piš že jo! Já mam nejlepší nos ze všech Inuzuků!“ nafoukl se Yoshiro a odběhl do lesa, s Benjirem v patách.
„Náfuka…“ povzdechla si Kaya.
„Taky v týmu jednoho máte?“ Zaradovala se Katara.
„Hej!“ Ozval se dotčeně Tai.

Daisaku seděl na větvi jednoho stromu a díval se do dálky před nimi, kde se měla nacházet vesnice Naka. Na chvilku zavřel oči a pak je otevřel se slovy : ,,Byakugan!“, načež se mu kolem očí objevilo několik žilek.
Chvilku se soustředěně díval do dálky, než oči se zavrčením zavřel a vrátil se mu jeho normální zrak.
Nevidím ještě dost daleko! Zamračil se.

„Hej Hiro…“ přisedl si k Hirovi, který seděl u ohně a sledoval ho, Kiba.
„Jak byli tenkrát s Jadenem na té misi, jak moc to bylo zlý?“ Kývl Kiba směrem ke Kataře s Taiem, spících ve spacácích a k Daisakovi, sedícím na stromě nad nimi.
„Víš jak Jaden dopad, takže to asi procházka růžovým rájem nebyla,“ řekl Hiro a pootočil na Kibu hlavu.
„Hm…přemýšlím, s čím vším mám pro jistotu počítat,“ řekl Kiba a upřel pohled do ohně. Jeho pes, Hideharu, ležel spící na druhé straně ohniště.
„S horším počítej, lepším se nech překvapit, tak se to říká, ne?“ Pousmál se Hiro.
„Ale Yamata je někde zapečetěná, alespoň by měla být. Musely by mít někoho fakt dobrýho na pečetě, aby jí osvobodili, pokud jí teda vůbec někdo má. Jediný, co by mohl být problém, jsou možné pozůstatky po tom kultu, co jí uctíval,“ dodal.
„Možná mají prsty v tom zmizení toho drahokamu zrovna oni,“ navrhl Kiba.
„Možná…“ kývl Hiro a zvedl se.
„Ale to se všechno brzo dozvíme, teď bychom měli spát,“ dodal ještě přes rameno, než si lehl do svého spacáku a zavřel oči.
Kiba chvilku ještě seděl u ohně, než se natáhl i do svého spacáku na jejich stranu ohniště, kde už spal jeho tým.

Dvojice v černých pláštích s červenými znaky došla do menšího kráteru a zastavila se.
„Cítím smrt a temnotu…“ řekl ponuře muž a rozhlédl se.
„Ale no jo furt!“ Odsekla mu žena a rozhlédla se.
Tady jí zapečetil, ale ten drahokam tu nikde necítím…. Proběhlo jí hlavou.
„Sakra! Někdo nám ho vyfoukl!“ zaklela.
„Cítíš je?“ Podíval se na ní ten muž.
„Kdyby jo, tak nenadávám, a rovnou je jdeme zabít! Sho!“ Odsekla Shoovi opět.
„Přestaň se furt tak rozčilovat, Karin,“ přešel to klidně Sho a vykročil napříč kráterem.
„Chm!“ Zamračila se dotčeně Karin.
„Poptáme se v té vesnici…“ řekl, když se zadíval na menší výsku, která byla matně vidět skrz les.

„Taii, vstávej!“ dloubla do Taie loktem netrpělivě Katara.
Daisaku jen zakroutil hlavou a hodil si na záda batoh.
„Mmm…Kataro…“ usmál se ve spaní zasněně Tai.
Kataře zatikala žilka na čele a zatnula tvrdě pěst.
„O tomhle ani nesni!!!“ Vrazila mu pecku po hlavě.
„Mám dojem, že takhles ho poslala ještě do hlubšího spánku, Kataro,“ řekl sklesle Hiro, když se Tai tvářil ještě víc mimo než ve spánku.
Kiba drbal Hidehara na hlavě, zatím co se Naoto bavil tím, že se podobná scéna odehrávala u nich, když Kaya budila Yoshira.
Po chvilce se konečně dali do běhu a pokračovali směr hraniční vesnice Naka.

„Tenhle džob je fakt nuda,“ povzdechl si jeden strážný, na hranicích Země Ohně se Zemí Vody, nedaleko od vesnice Naka.
„Mě povídej…ale alespoň ňáký prachy z toho kápnou,“ odpověděl mu jeho kolega, co seděl na židli vedle něj a opíral se o jeho kopí.
Seděli na vyvýšené zemní poloze, kde se asi 5 metrů před nimi tyčily dřevěné bodce, představující hranice.
Pole s několika keři a stromy před nimi se zdálo být klidné a cesta, vedoucí do otevřené brány o kus dál, také.
Na stráži nebyly sami, s nimi drželo momentálně hlídku ještě 105 strážných na hranicích, spadajících pod správu vesnice Naka. Od půlky hranic na poloostrově drželo hlídku dalších 120 stráží, pocházejících z další vesnice.
Stráže byly rozděleny do 15 skupin po 15 mužích po dvou kilometrech.

„Hej! Shichiro! Za jak dlouho je další směna?“ Zavolal jeden z těch dvou strážných na jeho kolegu, stojícího u brány.
„Za hodinu!“ zavolal na něj zpět tázaný.
„Super! Po noční šichtě se fakt těším do postele!“ Zabručel si pod vousy ten strážný a uvelebil se pohodlněji na dřevěné židli s opěradly.
Strážný u brány se otočil zpět, ale zarazil se.
„Jakobych…“ zadíval se před sebe a na moment zpozorněl.
„Co je?“ Podíval se na něj druhý strážný na druhé straně brány.
„Ale nic,“ mávl rukou ten první.

Pár minut později se v koruně stromu, o kus dál za hranicemi a blíž k vesnici Naka, objevilo asi 14 ninjů s rouškami přes pusu a nos.
„Co to mělo bejt, Aki?!“ Zamračil se jeden z nich na dalšího.
„Pardon, jenom sem zavadil o ke-,“ začal se omlouvat, ale najednou ho ten první chytl pod krkem a přirazil ke kmeni stromu.
„Uvědomuješ si, jak je tahle mise pro naši vesnici důležitá?!“ Zadíval se na něj rozzuřeně.
Aki mezi sípáním kývl, a když ho ten první pustil, zalapal po dechu.
„Co teď, Daiki?“ Podíval se na toho prvního ninju, vůdce skupiny, další z těch ninjů.
„Jdeme do vesnice Naka, kde se usadíme a začneme pátrat! Najít ten drahokam je náš jediný a nejdůležitější cíl! Na ničem dalším nesejde, rozumíte?!“ Podíval se zlověstně Daiki po ostatních, kteří jen kývli.

„Několik kilometrů před námi je vesnice Naka,“ oznámil Kiba.
Kilometrů? Má vážně skvělí čich. Podíval se na něj Hiro a kývl.
„Kde Yamatu Jaden zapečetil?“ Podíval se za sebe na Taie.
„V lese kousek od vesnice, z toho boje tam zůstal menší kráter a poničení krajina,“ řekl Tai.
„Ok, tam bychom se měli podívat první!“ Podíval se Hiro na Kibu, ten kývl a přidali trochu do kroku.

Za hodinu se zastavili na cestě, vedoucí do vesnice Naka, která byla už docela dobře vidět, a odbočili do lesa po levé straně.
„Cítím tu zbytky dost temné a chladné chakry…“ řekl po chvilce zaraženě Kaya.
„Co ty vlastně umíš?“ Podíval se na ní zvědavě Tai.
„Já se zaměřuju na vycítění chakry,“ nahodila na moment úsměv Kaya.

Za chvíli stali na kraji menšího kráteru.
„Tady to bylo…“ řekl Daisaku a rozhlédl se. Zrak mu po chvilce padl na místo, kde se s Taiem kryli, a nespokojeně se zamračil.
„Tak jo! Týme, hledejte!“ Zavelel Kiba a sám se s Hideharem vrhl doprostřed kráteru.
„Taii, Kataro, Daisaku, vy jděte každý s někým z týmu 4 a pomozte jim, jak bude nutné,“ řekl Hiro těm třem a skočil za Kibou doprostřed kráteru.
„Dobře!“ kývla trojice a rozběhla se za týmem 4.
Tai za Yoshirem, Katara za Kayou a Daisaku za Nakasem.

„Máš něco?“ Zeptal se Hiro Kiby.
„Jo…“ zvedl hlavu Kiba od země.
„Cítím tu mimo těch zbytků té temné chakry ještě dvě, docela čerstvé, stopy dvou lidí, ženy a muže…a mam dojem, že pach té ženy sem už někde cítil….“ Zamračil se zamyšleně Kiba.