Boj proti Osudu 19

Kap. Kap.
Dvě kapky dopadly na zem. Ten zvuk jakoby snad přehlušil odeznívající dupot bot vzdalujícího se hnědovlasého mladíka. Přehnala to. Proč jenom nemlčela?
Kap. Kap.
V očích modrovlásky se vytvořily další slané kapičky a pomalu stékaly po jejích bledých tvářích, na kterých chyběl obvyklý ruměnec.
Kap. Kap.
Slzy, rozbíjející se o zablácené kameny doplňovaly duté údery srdce, které jako by bylo bez života.
Už dost, nesmí brečet, je přece kunoichi! Rukávem od mikiny si osušila obličej od slz, ničemu to ale nepomohlo. Jen je setřela, už se hrnuly další.
Kap. Kap.
Ne, věděla, že to nedokáže. Změnila se, to ano, ale teď ze sebe potřebovala dostat všechno, co slyšela, ven. Měla to vědět. Znala ho.
Byla si jistá, že to tak, nemyslel, přesto to bolelo. Tak to bolelo!
Vzdala to. Už neměla sílu. Svaly jí ochably a ona se sesunula na rozbahněnou zem. Pustila všechny emoce, které v sobě tu chvilku dusila, na povrch.
___

Dupal pryč. Znal její reakci dopředu. Nechtěl to říct. Nechtěl jí ublížit. Nechtěl, aby její oči, které tak miloval, zaplavily slzy...
Ale ne, ona si začala. Nutila ho, aby ji zranil. To, co se stalo je jen a jen její vina. On přece není neschopný...
Sevřel ruce pevně do pěstí, zatnul zuby a zakroutil hlavou. Dva názory spolu v jeho mozku vedly válku. Chvíli měl navrch jeden, za několik sekund se ale celá situace zcela změnila a zase byl blíže vítězství ten druhý. Ten, který zvítězí, se stane pravdou. Stane se pravdou - a změní podle svého jeho osud. Osud jich obou.
Přišel ke dveřím jejich domu. Klíč zachrastil v zámku a naskytl se mu pohled na chodbu. Vešel a vyzul si zablácené boty. Nevěděl co dělat. Jen se potřeboval uklidnit. Nervózně těkal očima po chodbě. Chyběla tu. Bez ní tu bylo tak prázdno...
Znovu zatřepal hlavou a otočil se ke schodům.
___

„Promiňte?“ uslyšela Hinata nesmělé zašeptání kousek od svého vzlyky se chvějícího těla. Překvapeně zvedla hlavu a uslzenýma očima se podívala do tváře neznámého mladíka.
„Jste v pořádku?“ zeptal se a sklonil se k ní. Rychle si otřela oči.
„Ano!“ řekla rychle a očima přejela jeho obličej. Vypadal starší, než předpokládala podle hlasu - mohlo mu být okolo třiceti. Měl pískové, deštěm zvlhlé rozházené vlasy, které i přes to všechno stále vypadaly pěkně. Zelené oči, jenž se mu nádherně hodily k nepříliš ostrým rysům obličeje, byly zbrázděné starostí. Nebylo pochyb, že se bál o ni. Věnovala mu omluvný pohled a přejela očima po pět centimetrů dlouhé jizvě na jeho pravé tváři, která se táhla od pravého koutku oka až ke rtům.
„Co se vám stalo?“ zeptal se soucitně. Hned se ale omluvně usmál. „Omlouvám se. To není moje věc.“
„V pořádku.“ Řekla Hinata smutně. Znovu jí bylo do breku. Tím, že se zeptal jí to znovu připomněl. Zatřepala hlavou aby odehnala nepotřebné myšlenky a ve stejné řadě s nimi jdoucí slzy a chystala se zvednut se. Cizí muž jí ihned ochotně podal ruku. S díky pomoc přijala. Jakmile vstala, uvědomila si, že je zapatlaná od bláta.
„Já... omlouvám se.“ Špitla.
„To nic.“ opáčil ihned muž. Bylo vidět, že mu to opravdu nevadí. „Nemám vás doprovodit?“ zeptal se úslužně. Hinata se usmála.
„Vždyť mě ani neznáte.“ Zašeptala. „Určitě jdete z mise.“ Argumentovala - měl s sebou několik váčků se zbraněmi a na zádech měl přivázanou katanu. „Nechci vás zdržovat, jistě máte nějaké jiné plány...“
„Já nikdy nemám žádné plány.“ Řekl a v hlase mu zazněl smutek. Hned ho ale skryl. „Omlouvám se. Ani jsem se nepředstavil.“ Napřáhl k modrovlásce s úsměvěm ruku. „Tai.“
„Hinata.“ Opáčila a gesto zopakovala.
Nad Mlžnou vesnicí se začalo pomalu rozjasňovat nebe. Po nedávném dešti už zbyla jenom zvlhlá zem, po těžkých černých mračnech už nemylo ani památky. Vodou nasáklou zeminu teď dokonce sušilo několik teplých slunečních paprsků, kterým se podařilo prodrat se skrz neustálý příkrov mraků.
Odmítla to. Doufala, že na ni bude čekat.
Její bratr. Její jediná rodina. Její opora. Její naděje.
Už podruhé toho dne se otevřely dveře a chodbou se rozlehly nesmělé kroky bosých nohou. Viděla jeho boty. Musel být vevnitř. Plna očekávání prošla chodbou.
Až na nepříjemně se rozléhající zvuk jejích kroků bylo v domě hrobové ticho. Přivádělo ji to k šílenství. Nahlédla do kuchyně i do obýváku. Nikde po něm nebylo ani stopy. Nakonec se sesunula na jednu z kuchyňských židlí. Zaklonila hlavu a upřeně sledovala strop.
Zaprvé proto, že musela v klidu přemýšlet. A za druhé... jaktože se jí ty protivné slzy hrnuly do očí i teď?
Odfrkla si a vrátila hlavu zpátky do přirozené polohy. Pláčem nic nespraví. Pláč jí ho nepřivede.
I přesto, co se stalo, se její vztah k němu se nezměnil. Potřebovala ho. A kdyby musela, bojovala by o něj.
Přitom jí hlavou proběhla jedna nepříjemná myšlenka. Zamračila se.
Nenáviděla tu tmavovlasou a namyšlenou Nejiho žačku. Pohádala se kvůli ní se svým bratrem a - i když si byla plně vědoma, jak je to dětinské - žárlila na ni.
V tu chvíli si ale vzal slovo žaludek a místností se rozlehlo hlasité zakručení. To ji donutilo vstát a připravit si něco k snědku. Teď neměla na velké vaření náladu. Nakonec si vzala jen chleba, ani se neobtěžovala ho něčím namazat, a pustila se do něj. Znovu se posadila na židli a líně sledovala, jak se za okny stmívá, jak slunce končí svou pouť a předává svůj úkol osvětlovat nebe měsíci. Poslouchala pomalu odeznívající zpěv ptáků nahrazovaný typickým bzučením cikád.
A vtom zaregistrovala tiché kroky. Přiblížil se neslyšně, byla tak zamyšlená, že dokonce ani nevycítila jeho přítomnost, dokud u ní nebyl opravdu blízko. Otočila hlavu. V jeho bledých očích viděla přesně to, co čekala. Nechtěl to udělat. Nechtěl jí ublížit. Přehnala to. On také. Tvář, která toho dne poznala jen slzy, se konečně rozzářila upřímným, šťastným výrazem a mrtvě bušící srdce jakoby znovu získalo důvod žít. Bez přemýšlení se mu vrhla do náruče. Ne, nemohli bez sebe vydržet. A nebylo to sourozenecké pouto. Dokonce to nebyla ani láska. Bylo to něco mnohem, mnohem silnějšího, něco co je mimo lidský rozum, něco co je jen a pouze záležitostí srdce.