Cesta odpuštění 26

SKRYTÝ NEPŘÍTEL

Naruto se procházel po okolí jejich tábora, dokud nebyla úplná tma. Na cestu mu svítil jen Měsíc a hvězdy. Pomalu se vrátil ke stanům. Kousek od nich plápolal malý oheň, u kterého seděl zbytek jeho týmu. Pomalu přišel k nim a sedl si, ale na druhou stranu ohně než Sakura. Sakura na to koukala a bylo jí to, tak trošku líto, že si nesedl k ní, ale snažila se to na sobě nedat vědět.
Naruto se chvíli ohříval u ohně a poté odešel do stanu. Za chvíli byl opět u ohniště, ale v rukou si nesl jídlo. Hned jak se pohodlně usadil, se do něj pustil a za chvíli bylo po jídle.

„Zítra nás čeká náročný den. Měli bychom jít spát. První hlídku budu mít já, po mě Naruto a nakonec Sai,“ řekl Yamato.
„A co já?“ ozvala se Sakura.
„Nejseš ještě úplně v pořádku a potřebuješ odpočinek,“ vysvětlil jí to kapitán.
„Hmm,“ sklopila hlavu.

Všichni tři kromě Yamata se sebrali a zalezli do stanů. Naruto si všiml, že je Sakura smutná. Oba si lehli do spacáků, ale Narutovi to nedalo a promluvil do ticha.
„Sakuro – chan proč si tak smutná?“ zeptal se potichu.
„Ale to nic,“ odpověděla.
„Jak to nic. Před tím jsi měla dobrou náladu a teď si tak smutná… Proč?“ ptal se neodbytně.
„Hodně jsem trénovala, abych už nebyla zbytečná, ale teď si připadám jako dřív. Zase ta holka co se musí na někoho spolehnout a …“
„Tohle neříkej,“ zarazil jí, „nebýt tebe byl bych už dávno mrtvý. Na misích i po nich si mě vždycky dala do kupy. Víš, každý potřebuje někoho, o koho by se mohl starat a pro koho by byl schopný zemřít.“
„Naruto…“ pošeptala.
„Dobrou noc Sakuro – chan,“ řekl a zavřel oči.
„Dobrou Naruto,“ odpověděla a udělala to samé.

Zanedlouho, když už oba tvrdě spali, někdo otevřel jejich stan zvenku.
„Naruto,“ šeptal Yamato a opatrně zatahal za jeho spacák. Ale nic ne nedělo. Ach jo, proč spí vždycky tak tvrdě, pomyslel si. Několikrát zopakoval to, co udělal poprvé. Dokonce mu úplně stáhl celý spacák, ale Narutovi to nijak nevadilo.
„Nedáváš mi bohužel jinou možnost,“ pošeptal Yamato. Složil pár pečetí a poté neslyšně něco zamumlal. Z dlaně se mu vytvořila dřevěná miska, která se naplnila vodou. Poté se jeho zdřevěnělá ruka natáhla až nad obličej Naruta a všechnu vodu mu vylila přímo do obličeje. Naruto se prudce posadil.

„Co se děje?“ řekl a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
„Pšššt,“ ozvalo se z výlezu stanu. Když Naruto uviděl Yamata, došlo mu, že ho vzbudil kvůli střídání.
„Nemusel jste mě budit tak krutě,“ stěžoval si rozespalý Naruto s mokrými vlasy.
„Promiň, ale jinak to už nešlo,“ usmál se trochu Yamato.

Konečně nastal čas střídání, a tak se Naruto vydal ke stanu, kde byl Sai. On mu, ale už šel naproti. Naruto tedy rovnou změnil směr a šel ke svému stanu. Když vlezl dovnitř, viděl, jak moc neklidně Sakura spí. Pořád se převalovala sem a tam a něco nesrozumitelný mluvila. Naruto si klekl k ní a přemýšlel, co má dělat. Chvíli jí pozoroval, ale nic se neměnilo. Rozhodl se, že jí vzbudí.
„Sakuro –chan, probuď se,“ říkal potichu.
„Sakuro – chan.“
Stále se nic nedělo, a tak když byla na zádech, jí Naruto chytil pevně za ruce, aby se přestala převalovat. I přesto sebou divoce cukala.
„No tak Sakuro – chan, tak už se probuď,“ řekl. Najednou se přestala škubat a ležela klidně. Naruto jí pomalu pustil a sedl si vedle ní.

„Naruto!!!“ zakřičela a náhle a prudce se posadila. Naruto na ni jen nevěřícně hleděl. Ani si nevšimla, že sedí vedle ní a potichu začala brečet.
„Sakuro – chan seš v pořádku?“ zeptal se potichu. Sakura se lekla, nečekala, že bude vzhůru.
„Já… já…“ vzlykala. Chtěla se mu omluvit, ale on jí pevně objal a ona mu vybrečela na rameni.

Takhle podobně vypadala každá další noc. Sakuru to značně vyčerpávalo a bylo to na ní také dosti znát, ale snažila se to před Saiem a Yamatem udržet v tajemství. Naruto ji každou noc budil a utěšoval, což jí hodně pomáhalo. Nejhorší, ale bylo, že se jí ty noční můry zdály každou noc od té doby, co odešli od Kasumi.
Cesta ubíhala celkem rychle, všichni se už těšili domů.

„Tak bando, jsme kousek od Konohy. Zítra odpoledne bychom už měli být doma,“ usmál se na ně Yamato.
„No nic jděte spát. Hlídky budou jako obvykle,“ dodal.
„Hai,“ ozvalo se najednou.

Naruto se Sakurou zalezli do stanu. Naruto si hned lehl. Sakura si ale sedla a pevně si objala kolena. Naruto si toho všiml a posadil se.

„Co se děje Sakuro – chan?“ ptal se.
„Já nemůžu spát,“ řekla nešťastně.
„A proč ne?“ ptal se zase.
„I když se mi chce moc spát, tak nemůžu. Bojím se usnout. Nechci to už znovu zažít,“ vysvětlovala mu.
„Sakuro – chan neboj se je to jenom sen,“ snažil se jí nějak utěšit.
„Já vím, ale bojím se okamžiku, kdy to sen nebude. Myslím si, že nepoznám realitu od snu,“ řekla smutně.
„Neboj se, já na tebe dohlédnu,“ usmál se, i když v té tmě to nebylo vidět.
„Děkuju,“ řekla a lehla si.
„Dobrou,“ řekl a usnul.

Tu noc se stalo přesně to co se dělo i předchozí. Naruto ji opět láskyplně utěšoval a Sakura už měla na jazyku ty dvě slova, ale nenašla odvahu je vyslovit nahlas. Naruto se naopak snažil za každou cenu, touhu vyslovit je, potlačit.

Opatrně se vymanila z jeho hřejivého objetí a trochu se od něj odtáhla. I když byla ve stanu tma jak v pytli, věděla, že teď mu kouká přímo do očí.

„Naruto, chtěla bych ti něco říct,“ řekla potichu.
„Jo? A co?“ ptal se zvědavě.
„No chtěla bych ti moc poděkovat za to, co pro mě děláš. Moc si toho vážím a nebýt tebe, asi bych se už z toho zbláznila…“
„Sakuro – chan jsme přeci kamarádi. Pomůžu ti kdykoliv a s čímkoliv budeš jen potřebovat,“ skočil jí do řeči. Po Narutově větě zavládlo ve stanu na chvíli ticho.
„Ještě bych ti chtěla říct něco důležitého,“ řekla, a kdyby nebyla tma, bylo by vidět jak se Sakura červená.
„Vážně?“ ptal se Naruto.
„Víš já… no… jak to říct…“ koktala.
„Do toho, řekni mu,“ povzbuzovala jí vntřní Sakura.
Jen neříkej ty dvě slova, prosil ji Naruto v duchu.
„Já tě…“
„Rychle vstávejte!“ vtrhl z ničeho nic do stanu Yamato. Oba se lekli a otočili se na něj.
„Co se děje?“ ptal se Naruto.
„Na to teď není čas. Dělejte. Stan tu nechte,“ dodal a zmizel.
Naruto a Sakura měli během chvilky sbaleno a vylezli ven. Byla stále ještě noc a všude kolem tma. Mýtinu, na které měli tábor, osvětloval trochu Měsíc, jen když vykoukl zpoza černých mraků.
„Naruto, Sakuro máte sbaleno?“ ozvalo se od druhého stanu.
„Hai,“ řekli.
„Dobře vyrážíme,“ řekl Yamato a všichni se dali do pohybu. Postupovali, ale pomalu protože nebylo skoro nic vidět.
„Yamato – taicho tak co se děje?“ zeptal se neodbytně Naruto.
„Už pár dní jsem měl pocit, že nás někdo sleduje. Svou chakru umí perfektně skrýt a vždy mě tím převezl. Dnes v noci, ale nebyl tak opatrný a prozradil se,“ vysvětloval.
„Počkejte to je jako jen jeden?“ ptal se.
„Jo jeden.“
„Cože! My utíkáme jen před jedním možným nepřítelem?“ rozčiloval se Naruto.
„Naruto tohle není ledajaký nepřítel. Je to ninja s velmi mocnou chakrou a to, že nás sleduje, není vůbec dobré,“ řekl Yamato.
„Vy ho znáte?“ ptal se dál.
„Ano,“ odpověděl.
„A kdo to teda je?“ zeptala se tentokrát Sakura.
„To vám teď nemůžu říct,“ řekl.
„Cože?! Proč?“ vztekal se Naruto.
„Mlč! Musíme se co nejdříve dostat do Konohy a potom to okamžitě říct Hokage,“ řekl vážně.

Běželi rychle, jak jen se nejvíc dalo v té tmě. Zanedlouho se konečně začalo rozednívat a mohli přidat na tempu.

Připadám si jako lovená zvěř, stěžovala si v duchu Sakura.

„Musíme zrychlit. Zdá se, že už zjistil, že o něm víme,“ řekl Yamato.
„Hai.“
V kuse běželi několik hodin a na všech se začala projevovat únava, ale stále udržovali stejné tempo.
„Už tam budem?“ ptal se Naruto.
„Počítám, že tímto tempem tam budeme asi za hodinu a půl možná za dvě,“ odpověděl Yamato.
„To jsme ještě tak daleko?!“ stěžoval si Naruto.

Kdo to může být? přemýšlela Sakura v duchu.
Lidí v mocnou chakrou moc není. Mohl by to být nějaký člen Akatsuki nebo… nebo… co když je to Sasuke?!