Cesta odpuštění 25

CESTA DOMŮ

Sakura si připnula kapsu na kunaie a všichni byli připraveni vyrazit na cestu domů.
„Děkujeme vám,“ řekl stručně Yamato.
„Kasumi - sama moc vám děkuji za všechno, co jste pro mě udělala,“ děkovala Sakura.
„To nestojí za řeč,“ mávla vesele rukou a smála se.
„Nashledanou,“ řekli skoro součastně všichni.
„Mějte se,“ řekla Kasumi, „a šťastnou cestu, ať už vás nepotkají žádné problémy.“

Po chvíli vyšli z rušného města a mlčky šli po cestě. Bylo hezky, svítilo slunce a příjemně pofukoval jemný větřík.
Dlouhou dobu nikdo nic neříkal. Když v tom Sakura, která šla vedle Naruta k němu přišla blíž, aby jí zbytek týmu neslyšel. Naruto si toho všiml a tázavě na ni pohlédl.

„Naruto, hele víš, jak jsem ti říkala o těch nočních můrách…“
„Jo,“ zamumlal.
„Tak prosím nikomu o tom neříkej,“ řekla potichu.
„Jo jasně, ale proč?“ divil se.
„Zatím si to chci nechat pro sebe,“ odpověděla.
„Až přijdeme do Konohy, měla by si to možná začít řešit, jestli se ti budou pořád zdát,“ řekl celkem neústupně.
„Hmm,“ zamumlala.

Zbytek dne Naruto vyprávěl Sakuře, jak probíhala cesta a o tom co mu řekla Fuzuki. Když vyprávěl o svém dědečkovi a babičce, bylo Sakuře Naruta líto.
Chudák, v životě moc štěstí neměl, a když si konečně našel kamarády a nebyl tak osamělý, začne se dozvídat takové strašné věci o svých příbuzných, pomyslela si.
„No v tomhle s tebou souhlasím,“ ozvalo se její podvědomí.
Poté jí vylíčil krásné hlavní město Uzu no Kuni s jeho nádhernými dřevěnými řezbami a řekl jí o setkání se zvědavým Uzukage. O domě své matky a prarodičů se, ale ani slovem nezmínil. Rozhodl se, že to bude jeho tajemství.

„A řekla ti Fuzuki - sama, kde bydlela tvoje máma?“ zeptala se.
A sakra, co teď? pomyslel si, když vyslovila tu otázku. Nechci jí lhát, ale jinak to asi nepůjde. Něco mi říká, abych o tom vůbec nikomu neříkal. Rychle, musim si něco vymyslet, ale co? Já neumím lhát, honilo se mu hlavou.
„Naruto?“
„Stalo se něco?“ ptala se Sakura, když ho viděla jak nepřítomně hledí před sebe.
„Ne… nic mi není, jen jsem se zamyslel,“ řekl a nervózně se na ni usmál.

Snad už se mě na to nebude ptát, pomyslel si a díval se přitom na cestu.
Vypadá to jako by o tom nechtěl mluvit. Asi bych se s ním měla začít bavit o něčem jiném…
„Co třeba na téma co k němu cítíš?“ navrhl jí hlas.
Ehh. Teď se na to nějak necítím a myslím, že na to není vhodná doba.
„Zase to odkládáš. Řekneš ty mu to vůbec někdy?“ rozčilovala se vnitřní Sakura.
Teď se to vážně nehodí. Až budeme v Konoze pozvu ho na ramen a řeknu mu to, řekla rozhodnutě Sakura.
„No jak myslíš,“ odpověděla.
Naruto si všiml, jak je Sakura zamyšlená a rozhodl se jí to, tak trochu vrátit.

„Sakuro – chan děje se něco?“
„Eem, ne nic, jen jsem se zamyslela,“ odpověděla trochu zaskočeně. Naruto se jen pousmál a dal si ruce za hlavu.

Cesta ubíhala stále stejně. Narutovi se, ale cestovalo mnohem lépe teď, než když šli sami bez Sakury. Měl si s kým povídat. Né že by se nebavil se Saiem nebo Yamatem, ale Sakuru prostě znal od malička a byla to jeho nejlepší kamarádka. Od doby co odešel Sasuke se hodně sblížili a stali se z nich nejlepší přátelé, i když pro Naruta byla vždy víc než jen nejlepší kamarádka.

„Tak tady se utáboříme,“ promluvil Yamato.
„Hai,“ řekli všichni a Yamato rozdal úkoly.

Sakura šla se Saiem pro nějaké dřevo. Její zranění o sobě nijak nedávalo vědět, až do té chvíle.

„Auu,“ sykla najednou bolestí a musela se přidržet stromu vedle ní.
„Co se stalo, Sakuro – san?“ ptal se Sai s klacky v ruce.
„To nic,“ řekla a rty zkroutila do něčeho, co mělo vypadat jako úsměv.
„Nemusíš se přetvařovat ani nic předstírat. Od té doby co jsem s vámi jsem se toho o citech a emocích naučil možná více než z knížek,“ usmál se na ni. To co jí řekl ji naprosto zaskočilo. Jen na něj koukala a stále se přidržovala stromu.
„Promiň mi to,“ řekla a podívala se mu do očí.
„To nic Sakuro – san,“ usmál se na ni, ale tentokrát to už nebyl ten úsměv z knížky, ale byl upřímný.
„Nepotřebuješ pomoct?“ ptal se.
„Ne, to zvládnu,“ řekla, snad, dodala v duchu.
„Jestli vážně potřebuješ pomoct, rád ti pomůžu,“ nabízel se.
„Ne, vážně je to v pohodě, díky,“ odbyla ho slušně. Sai se na ni mile usmál a pokračoval dále ve sbírání větví.

Sakra musim se dát do kupy. Takhle domů nedojdu, přemýšlela.
„No co, tak tě zase ponese Naruto,“ řekla vnitřní Sakura.
Co? To teda ne, odporovala jí.
„Neříkej, že se ti to nelíbilo,“ posmíval se jí hlas.
Ty seš hrozná, odpověděla.
Teď musím sebrat nějaký to dřevo, ať to nemusí Sai tahat sám.

Opatrně se začala pouštět své opory a dělala malé a pomalé kroky. Noha jí stále bolela, ale dalo se to vydržet, a tak za chvíli měla plnou náruč větví a vydala se zpět do tábora.
Když tam dorazila, ohniště bylo již připravené a zbytek týmu právě stavěl stany. Naruto bojoval se stanem, ale vypadalo to, že vítězí stan. Sakura položila dříví vedle ohniště a šla k němu. Naruto si jí všiml, ale všiml si také toho, jak začala kulhat.

„Zase tě to bolí?“ řekl jemně.
„Tak trochu,“ odpověděla. Naruto už se nadechoval na další otázku, ale ona mu do toho skočila.
„Nechceš pomoct?“ zeptala se s úsměvem na tváři.
„Ne to zvládnu,“ odpověděl hrdě.
„No jak myslíš,“ usmála se a sedla si kousek vedle na zem.
Sai s Yamatem už měli hotovo, ale Naruto stále bojoval, vypadalo to, že to nestihne postavit ani do zítřka. Sakura seděla opodál a stále se musela smát.

Vypadá roztomile, když se takhle vzteká, pomyslela si.
„Mě teda nepřipadá roztomilej, ale naprosto tupej,“ poznamenala vnitřní Sakura.
No jo, ty proti němu pořád něco máš, povzdechla si Sakura.
„Dyť se na to podívej,“ řekla a posmívala se mu.
Já mu věřím, on to dokáže, řekla jí s klidem.
Po dalších několika zábavných minutách, stál před Sakurou konečně stan.
Hele už to má, radovala se v duchu.
„No nevim nevim, neradovala bych se předčasně,“ pochybovala o kvalitě práce vnitřní sakura.

„Ha ha, už to mám,“ radoval se. Hned rozepnul zip a zmizel vevnitř. Jen jak tam vlezl, stan se zakymácel a skácel se k zemi. Sakura se pomalu válela na zemi smíchy. Yamato i Sai se smáli. Když se konečně vyprostil ze spadlého stanu, vypadal naštvaně a zároveň zklamaně. Otočil se k hromádce látky a tyčí a začal znova. Potom co se Sakura dosmála se zvedla a dokulhala k němu. A niž by se ho zeptala, začala mu pomáhat. Naruto, kterému zřejmě došlo, že to sám prostě nepostaví, se jenom na ni usmál a pokračoval. Spolu jim to šlo od ruky a za chvíli už na mýtině stály dva stany.

„Jestli to teď spadne, tak spím pod širákem a je mi to jedno,“ prohlásil pevně rozhodnutý Naruto. Opatrně rozepnul zip a vlezl dovnitř. Hned zase vylezl a radoval se, že mu stan opět nespadl na hlavu a taky, že nemusí spát venku. Přeci jen se pomalu blížili k Mlžným horám a noci byly studené.
Sakura se také radovala, z toho jak byl Naruto šťastný. Obdivovala na něm to, že se dokáže radovat i z pouhých maličkostí. Stejně jako Naruto si Sakura vzala baťoch a šla si ho dát do stanu. Když se oba ocitli uvnitř, Naruto se zeptal: „Ty si nebudeš stavět svůj stan?“
„Eem no nechce se mi ho vytahovat, když ty máš stan pro dva,“ řekla a její tváře dostaly růžový nádech.
„Jestli ti to, ale vadí, tak já si postavím svůj,“ řekla a už se chystala vylézt ven, když v tom jí Naruto chytil za ruku.
„Proč by mi to vadilo?“ řekl a zazubil se, „a přeci si to taky zasloužíš, nebýt tebe asi bych to stavěl až do rána.“
Oba se smáli při vzpomínce na stavění stanu. Ani jeden si neuvědomil, že Naruto stále drží Sakuru za ruku a smáli se dál. V tom nakoukl do stanu Sai.
„Nějak veselo,“ usmál se. Oba se lekli a pohlédli na vetřelce.
„No nic já vás nebudu rušit,“ řekl a odešel. Teprve teď si oba uvědomili, že se vlastně stále drží za ruku. Rychle se pustili, pohlédli si do očí a snad součastně zrudli.
„Asi… asi se… půjdu projít,“ snažil se Naruto říct smysluplnou větu.
„Já si zatím vybalím,“ řekla tiše Sakura a Naruto mezitím už mizel přes tábořiště pryč.

Sakra co to dělám, říkal si v duchu zoufale. Ona mě má asi vážně ráda. Dřív by mě za něco podobného s největší pravděpodobností přizabila. Jenže to nejde, alespoň né teď… dokud úplně neovládnu Kyuubiho, mohl bych jí kdykoliv ublížit nebo ji dokonce zabít. To nemůžu za žádnou cenu dopustit. Když mi nezbude nic jiného, odejdu z vesnice pro dobro všech, bloumal ve svých myšlenkách a přitom se pomalu procházel krajem řídkého lesa.

Mezitím co byl Naruto pryč si Sakura vybalovala spacák a také bloumala ve svých myšlenkách.
Myslíš, že něco už tuší? ptala se.
„Myslím, že teď by to už každýmu normálnímu klukovi došlo… ale je to Naruto,“ zasmála se trochu vnitřní Sakura.
„Každopádně teď máš skvělou příležitost mu to říct,“ dodala.
No já nevím. Stejně si myslím, že to bude lepší mu to říct až…
„Ach jo, chvílemi mi připadáš stejně přihlouple jako ten blonďák,“ skočila jí do řeči a povzdechla si, „Až budeme v Konoze, tak to určitě zase budeš odkládat. Víš už jsem ti to sice říkala, ale vidim, že si mě asi moc dobře neposlouchala. Naruto už není takový blb co býval, teda jen v některých ohledech, hodně zesílil a vzhledově rozhodně není k zahození,“ konstatoval jí vnitřní hlas. Sakura byla z poslední věty, tak překvapená, že přestala urovnávat spacák, sedla si na kraj stanu a rukama si obemknula kolena.
Musim říct, že máš pravdu, řekla otráveně. Ale tobě se libí Naruto jo? řekla lišácky. Měla velkou radost z toho, že její podvědomí jí na sebe něco řeklo a niž by možná chtělo.
„Nech si toho jo. Ty máš tak co řikat, dřív si na tom byla stejně jako já,“ ozvalo se podrážděně podvědomí. Sakura už raději nic neříkala a jen se usmívala.