Láska si vybírá jen jednou toho pravého 10

Návrat

Vteřiny se vlekly, snad jí to dělaly naschvál, ta doba, kdy čekala na odpověď byla jako věčnost. Pak se od něho ozval ten arogantní hlas: " Byla si skvělá, ale nejsi nic." Řekl, otočil se a odcházel do temnoty.
To není pravda. NE!!! Ne to nemůže být pravda-srdce se jí roztříštilo na tisíc malých kousků. Snažila se utajit to, co cítila, nakonec se neudržela :" Proč!?...PROČ!?...Nééé...To není pravda, to nemůže být pravda!!" Do očí se jí nahrnula další nával slz, klečela s dlaněmi přitisknutými k tvářím.
Za chvíli ucítila jemný dotek, ucítila jenmou Naruto ruku. Přátelsky ji hladil po zádech :" Sakuro?....To nic, to bude dobré, nemysli na to...Odešel,
už je pryč, zapomeň na něj." Pohlédla mu do tváří, kterou zdobil milý, přátelský a přitom soucitný úsměv, ale ať dělala, co dělala, nemohla mu ho oplatit. Srdce se jí rozpadlo a neuvěritelnou bolest vysílalo do těla, necítila nohy ani ruce, necítila svěží větřík, který jí pročesávalů vlasy, necítila vůni listí, cítila jen strach, bolest, smutek a zlost. Nakonec se mu podívala do jeho modrých očí a tiše řekla :" Naruto..." Sklonila hlavu, snad aby neviděla jeho výraz, nebo se styděla ," Miluji ho...Nechci...Nechci odejít od něho."
Neviděla je, slyšela jen kroky, které se blížili jejím směrem, slyšela jemné dopadání tlapek na zem, slyšela rychlé a silné vzdalující se kroky, ale nepodívala se.
"Sakuro, pojď, vrátíme se," poznala hlas Kakashiho. Tak jako Naruto i on ji přátelsky pohadil po zádech. Tiše přicupital Akamaru a se smutným knučením ji začal lízat po rukách. Vzhlédla. Pohlédla na Kakashiho, na Kibu stojícího nad ní, pohladila Akamarua, pak hledala Naruta :" Kam šel? Kde je Naruto?" Zmocnil se jí strach o svého přítele, vždyť pokud je Itachi opravdu tak bezcitný, může ho zabít a unést.
"Musíme za ním...Hned!!" Naléhala a tiše s křivým výrazem bolesti, se postavila.

"Vylez!!...Vím, že tu jsi, tak vylez!!" Křičel Naruto, chvíli se nedělo nic a jeho odpovědí bylo jen šustení listí a narážení větví, pak se ozval zase Itachiho arogantní hlas :" Mohl bych tě zabít."
"To dříve zabiju já tebe ty haj*le!...Co jsi zač!? Co jsi jí to udělal!?...Nejdřív zničíš život Sasukemu a teď Sakuře!!....Vylez a bojuj!!!" Ozýval se lesem narutův zlostný hlas.
Uslyšel kroky z keře napravo, měsíční svit ozářil Itachiho tvář.
"Zemřeš za to, co jsi Sakuře udělal! Za to, co jsi udělal Sasukemu a celé konoze! Zemřeš!!" Vytáhl ze svého pouzdra kunai a nervózně si ho protočil mezi prsty," To k ní vážně nic necítíš?" Uviděl Itachiho chvilkový výraz a poznal v něm smutek, neuvěřitelný smutek, pak zase jen aroganci a hněv.
Taky ji miluje-proletělo Narutovi halvou: "Chceš, aby se trápila? Chceš zahodit to, co k tobě cítí, to co cítíš ty k ní?"
"Odejdi Naruto, máš jedinou možnost," vydal ze sebe Itachi, címž se snažil potlačit nervozitu, strach a smutek, podařilo se mu to, ael ne dokonale, a jen tím utvrdil Narutův názor.
"Možná, že jsi bezcitný, ale něco k ní cítíš, že ano?" Naléhal dál Naruto, ani nevěl, co přesně tím chce udělat. Chtěl Sakuře pomoci, ale nechtěl, aby zde zůstala, chtěl, aby se netrápila, ale vrátila se do Konohy.
Blíží se ostatní, musím odejít, musím, už ji nechci vidět, její oči zařící pistáciovou barvou, její růžové vlasy připomínající květy, nechci slyšet její hlas...Musím odejít!-Itachi žil dlouho sám, zvykl si na smutek, na všechno, co ho v životě potkalo, ale cit, který mu zaplavoval celé tělo, který mu poháněl jeho srdce jako o život, cit který mohl nazvat jen láskou, cítil poprvé. Nevěděl, co má dělat, věděl jen, že rozhodně nechce Sakuře ublížit, ale chtěl ji opustit, aby se netrápila.
"Naruto," řekl tiše bez arogance, bez hvěvu ," věř, že nechci Sakuře ublížit, ale nesmí zde zůstat."
"Proč!?" Vyjekl ještě než stihl Itachi doříct svou větu, "Proč by nemohla? Copak ty ji nemiluješ? Nebo ti zavazá? Nebo co?"
"Umírám Naruto....Miluju ji, ale dlouho tu už nebudu. Chci, aby na zapoměla a našla nový život." Sklonil hlavu, čímž ukryl čerstvé kapky slz.
Naruto byl v šoku-vždyť tohle je Itachi, ten krvavý zabiják. Než stihl cokoliv říct, Itachiho kroky nabíraly směru k úkrytu.
"Neříkej to Sakuře, nechci, aby se trápila," pohlédl na Naruta, který si všiml jeho skapávajících slz, otočil se a ztratil se ve tmě.

"Naruto, co se stalo?" Promluvil Kakashi, když dorazili, Sakura na Akamaruovi.
"Nic...pojďte, vrátíme se." Odpověděl Naruto, otočil se a odcházel.
Do Konohy se vrátili během tří dnů, které Sakura většinou prospala, stále se cítila slabá, ale hlavně nepotřebná a opuštěná.

Pohled na brány Konohy jí vrátil trochu sil, a když zastavili před budovou Hokageho cítila radost.
Konečně tady, konečně...doma- pomyslela si, když vcházela do budovy.
"Miluju tě. Miluju tě Sakuro, strašně, strašně moc. Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby si byla odloučena od domova. Nechci, aby si trpěla. Bylo mi předurčeno být sám, svět mě nenávidí." -proletěla Sakuře hlavou vzpomínka. Třeba, když říkal, že nechce, abych trpěla, tak...NE! to ja blbost.*ťuk, ťuk, ťuk* Zaklepal Kakashi na Hokageho dveře, za kterými se ozvalo téměř současné :" Dále!"
Nejsem pro nej nic, nikdy jsem nebyla pro něj nic...Ne, byla...jeho hračka-sevřela ruce při téhle představě ruce v pěst.
"Vrátili jste se!!" Ozvala se Tsunade s nadšením a usmál se na všechny, "Sakuro, co se stalo?" Pohlédla na svou bledou žačku, ta ale nevnímala, myslí jí běhala otázka za otázkou, na které bohužel našla jen ty nejhorší odpovědi. Itachi?-myls se jí potácela, najednou viděla jen temnotu, přestala cítit nohy a uvědomovala si jen jak padá k zemi, miluji Tě Itachi, vrátím se k Tobě, ať chceš, či ne. Pak omdlela.

Vzbudily ji nemilosrdné, ranní paprsky slunce. Bolela ji hlava a nohy, pak si ale vzpoměla na minulý den a rozbolelo ji celé tělo.
Na stolku uviděla čerstvé květiny, cítila jejich vůni, sluneční paprsky jí hřály po celém těle, přesto jí srdce hořelo. Když chtěla začít myslet na Itachiho, na jeho oči, jeho duši, jeho skutky-Copak ty taky byly lež?"Dobré ráno, jak ses vyspala?" Pozdravila usmítá Hinata, když vešla do pokoje.
"Hinato?!...Dobré ráno, dobře děkuju," Opětovala jí pohled. Hinatu zde nečekala, a ikdyž věděla, že za chvíli dorazí Naruto. Změnila se, Naruto ji změnil, láska ji změnila...láska...achh Itachi- Cítila jak se jí do očí hrnou slzy, tak je rychle zahnala.
"Sakuró!" Vrhl se do pokoje Naruto, " Jak se vede, vyspala ses?"
"Naruto," pohlédla na něj zmoženě Sakura, "Ještě sem ti neřekla ani děkuju, moc děkuju."
"Sakuro?!" Pohlédli na ni společně.
Na tváři se jí vynořil nucený úsměv :" Půjdu se projít." Lehkými kroky se zvedla a vyšla z pokoje.

Procházela se po Konoze a všechno, co chtěla zapomenout, nechala promítat myslí. Itachiho úsměv, jeho hlas, jeho oči...a ta jeho arogance...
Mám odpověď na jednu svou otázku-mluvila umírajícím hlasem v sobě-Uchihové jsou bastar*i! Nenávidím Itachiho, nenávidím Sasukeho....Proč?!-Ucítila teplé slzy na tvářích a rozběhla se, utíkala, kam ji nohy nesli, daleko od lidí, daleko, pryč od všech.
Vyběhla na kopec, od kud viděla celou Konohu. Vítr se jí pohrával s vlasy a zároveň odnášel otázky a odpovědi sebou pryč.
Sasuke? Ztratzila sem tebe a ztratila sem i Itachiho....Ne!!...Tak to nenechám...Najdu vás, oba!...Itachi...vrátím se...