Nesmíš zapomenout: Kapitola první - Svět se změnil...vidíš?

Again. Nová povídka. U_U

Autorský vykecávání xD

Úvod: Ehm...ne, nic takovýho nebude xD Žádný spoilery xD
Dodatek: Hele, takže pro začátek - opravdu nerada bych vyzrazovala zápletku už ve vysvětlivkách, takže pokud bude něco na začátku vypadat opravdu neprosto divně, tak ono je většinou o odstavec níž něco, co to samo vysvětlí xD
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách Jednu jedinou kurzívu netvoří myšlenka, nýbrž zvýraznění slova v okolním textu. Pěkné počteníčko ^^

Na zem pražilo horké letní slunce. Bylo něco málo po poledni, po klidné vesnici pobíhaly děti, hrály si na schovávanou. Malá dívka s vlasy svázanými do drdůlku zůstala stát, hledíc zpoza rohu na chlapce pár metrů před ní, který nakukoval za jiný roh. Pak se okamžitě schovala, jakmile postřehla, že se za okamžik bude dívat jejím směrem.
Rozutekla se po ulici dál, v příští odbočce ji ale zarazil někdo, do koho ve své neopatrnosti vrazila.
„Sachiko, dávej přece pozor!“
„Gomen, aniki!“ Dívenka se zapištěním zaběhla do další ulice. Mladík se zrzavými vlasy si hlasitě povzdechl. Na čele si poupravil ochrannou čelenku a zadíval se na skálu, která se tyčila nad Konohou. Na tváře, vytesané do kamene. Na dvanáct různých tváří.
Konoha už dávno zapomněla, kde zemřeli předešlé generace. Rozrostla se do všech stran, nesužována válkami a hrozbami.
Avšak jeden pomník se jmény nestačil, už dávno vedle něj stála další tmavá deska, v nichž byla vyryta jména hrdinů zapomenuté doby. Doby, která skončila položením největších možných obětí. A několik jmen v něm bylo vyryto obzvlášť silně.

Zrzek došel ke konci Konohy; lemovala ji brána, sotva poloviční té, jaká tu byla kdysi. Nikomu to nepřišlo zvláštní. Toto místo bylo sice ninja vesnicí země Ohně, přesto po několik generací nezažilo nebezpečí. Možná se tomu, co zde bylo nyní, mohlo říkat ráj, utopie.
Dnešní ninjové zapomínali, co to byl skutečný boj. S trochou nadhledu by se jim dalo říkat šťastlivci. Ale to, čím oni byli, nebylo příliš šťastné. Žili životy v přectavě vykonávání skutků, jaké kdysi dokázali ninjové, o nich se vyprávělo za bezesných nocí. Přesto v hloubi srdce věděli, že jim nepřísluší takový osud.
„Hej, Kazuki!“
Ninju to vytrhlo ze zamyšlení. Ohlédl se, jakmile zaslechl své jméno.
„Masuyo,“ povzdychl si, když uviděl kousek od sebe běžícího mladíka přibližně v jeho věku. Mladík měl proti němu tmavě hnědé vlasy, svázané do koňského ohonu a bílé oči, které tak jasně rýsovaly příslušnost ke klanu Hyuugů.
„Proč jsi mě hledal?“
„Pojď se mnou, řeknu ti to cestou!“
„Hej...bože,“ zrzavý ninja s hnědýma očima odevzdaně zamířil za svým přítelem, který v tu chvíli už odbíhal za roh ulice.
„Dělej!“
„Říkals projít,“ podotkl zrzek nabručeně, přesto se za hnědovlásekm rozběhl. Jakmile se dostal za roh, všiml si, že na něj Masuyo zběsile mává. Neunikl mu jeho nadšený výraz. Co se mu asi jen povedlo? Netušil. Přesto, pokud ho něco donutilo se do toho vložil, byla to právě zvědavost.
„Je to alespoň něco zajímavého?“ zeptal se okamžitě, když s ním srovnal krok. I když ho konečně donutil z běhu přestoupit do chůze, stále se Masuyo hnal, jakoby mu šlo o život.
„Kazuki, to alespoň jednou nemůžeš předstrat, že tě moje starosti zajímají?“
„To už jsem dávno vzdal.“
Masuyo po něm střelil jedním ostrým pohledem, pak se ale zastavil tak rychle, že do něj Kazuki málem narazil.
„Cos -“
„Pssst, už jsme tu.“
Kazuki ignoroval hnědovláskovo opatrné plížení se.
„Jestli chceš někoho špehovat, nestačí ti na to se rozhlédnout?“ prohlásil naštvaně.
„Ne, nestačí.“ Tentokrát Masuyo tuhle narážku přešel důstojným nevztekáním se. Místo toho se proplížil ke kmeni jednoho stromu, aby měl lepší výhled.
„No ale upřímně, takhle vypadáš fakt divně. Co teprv, kdyby tě zahlídl tvůj fotřík, jak tohle děláš.“
„Asi by mi vynadal, že zahanbuju jméno Hyuugů. A?“
„No upřímně, právě to teď děláš.“
Tentokrát po něm hnědovlásek hodil obzvlášť nepěkným pohledem a opatrně nakoukl.
„Můžeš se alespoň dívat skrz stromy...“
„Slíbil jsem,“ přerušil mladík zrzka nečekaně, „že to neudělám.“
„He?“
To teprve Kazukiho inspirovalo k tomu, aby ze sebe šel dělat blbce také, tudíž zpoza stromu vyčuhovali oba dva.
„Koho se to vůbec snažíš špehovat? Všude je tu jen křoví.“
„Ne, je odtud vidět na pomníky.“
„Pomníky?“ S podivením zaostřil do dálky. Opravdu, o asi sto metrů viděli škvírou mezi stromy párek pomníků.
„Aha...“ Kazukimu konečně došlo, proč se jeho kamarád choval jako blbec. Neočekávaně vstal a rychle zamířil k pomníkům.
„Stůj! Ne! Kam to lezeš! Vrať se,“ volal na něj Masuyo přidušeně. Zrzek ale jen s potměšilým výrazem došel až k pomníkům. Zadíval se na vrcholek, kde byla napsána jedna z nejznámnějších jmen světa. Tohle místo míval rád. Přemýšlel, co to bylo za lidi, jejichž jména zde byla vytesána. Ale moc dobře věděl, kdo sem ještě rád chodil.
„Kazuki-kun?“
Ohlédl se. Za ním stály dvě dívky. Jednu z nich, červenovlásku Setsuko, znal stejně dobře jako Masuyho; stejně jako Masuyo, i ona byla s ním ve tříčlenném týmu. Druhá dívka vedle ní byla z jiného týmu. Dobře si pamatoval plavovlásčino jméno, byla to Youko – naprosto nezastavitelná mlátička. Za nimi si to s nepřítomným výrazem vykračoval ninja ze staršího ročníku, černovlasý ninja skoro o hlavu vyšší než Kazuki.
Jakmile postřehl jeho pohled, zastavil se a zůstal na Kazukiho vyzívavě hledět. Před týdnem se poněkud poprali, přičemž černovlásek Kazukiho dostal na zem během vteřin. Od té doby se k sobě navzájem chovali nenávistně, ačkoliv byli přáteli.
„Yukio-kun?“ Obě dívky se obrátily zpátky k ninjovi, který je doprovázel, pak zase ke Kazukimu. K napjaté atmosféře už chyběla jen sláma z divokého západu, převalující se za bezvětří po zorném poli.
V nerečené shodě se proti sobě oba dva ninjové rozběhli.
„Kazuki, ty pitomče!“ ječel na jednoho z ninjů přibíhající Masuyo. „Zase se necháš zmlátit!“
„N-neperte se zase...“ červenovlasá dívka těkala mezi dvěma ninji pohledem. Druhá kunoichi si je přeměřovala zelenýma očima, už tak nějak počítala s tímhle možným scénářem. S neopatrností a sotva špetkou soustředění se rozmáchla proti oběma z nich, když u sebe byli natolik blízko, aby na sebe dosáhli délkou rukou. V obou dlaních se jí na chvíli zatočila vířící chakra, která ve zlomku vteřiny oba ninji roztočila jako nepozorné děti na houpačce, které se houpaly příliš vysoko a zpětná síla je odrazila každého o pár metrů zpět.
Oba dopadli do prachu na zemi. Setsuko na dívku vedle sebe hleděla s posvátnou úctou v očích. Oproti tomu se černovlasý ninja na kunoichi s dlouhým copem na zádech tvářil naprosto znechuceně a Kazuki by po ní nejraději něco hodil.
„Už zase's to udělala!“ vyjel na ni okamžitě, když se narovnal. Černovlasý ninja se fakt, že ho k zemi poslala kunoichi, pokoušel celkem úspěšně ignorovat - tentokrát se ale nevyhnul úšklebku.
„Protože jsi si o to zase říkal, blbče!“ Blondýna na něj výhružně namířila pěstí. Zrzek si v okamžiku rozmyslel, co se jí právě chystal odpověďět. V tu chvíli se k nim přihnal Masuyo.
„Cos to zase dělal,“ zavrčel Kazukimu do ucha tak, aby ho ostatní neslyšeli. „Zase jste vystrašili Setsuko!“
„Tak proto jsi se sem plížil?“ Zrzek se obrátil na, v tu chvíli už zděšeného, Hyuugu. „Jen, abys zase -“
V příští vteřině ho umlčel kopanec, který dostal do holeně. Zapotácel se a opět se vyválel v prachu. Když se obrátil, zjistil, že ho to k zemi poslala znovu Youko, jejíž výraz spokojenosti snad už ani nemohl být hlubší.
„Za co?!“
„Za tvý blbý řeči. K tomu,“ výhružně se nad ním nakrčila, „ty moc dobře víš, že se ti dva navzájem fascinujou, tak chvíli mlč, a neopovažuj se říkat slovo špehovat, jasný?!“
„J-jasný,“ zakoktal se opatrně, okamžitě se narovnal a zády se opřel o pomník. Nějak bezmyšlenkovitě převedl téma k tomu, nad čím uvažoval dřív, než potkal Masuya.
„Hej, co si myslíte? Budeme někdy takoví, jako oni?“
„Co to zase žmatleš?“
„Ne, myslím to vážně.“ Zrzek se po blondýně dotčeně podíval. „Náš svět se liší od toho, o kterém slýcháváme z legend.“
„Ani bych neřekl,“ prohodil Masuyo. Pak se ale jeho výraz změnil.
„Hej, uhni odtamtud, hned!“ varoval zrzka. Kazuki na něj nechápavě pohlédl. To už ho ale odtáhl černovlasý.
„Jde z toho podivná chakra,“ vysvětlil v zápětí ohromeným přihlížejícím. Masuyo pouze kývl.
„A hodně sílí. Ať už je to cokoliv, asi -“
Po krajině se rozlil chlad. Obrazy se zastavily. Jediné, co se hýbalo, byla pětice vylekaných ninjů.
„Co se to...“ plavovlasá kunoichi se roztěkaně rozhlédla okolo. „To je genjutsu?“
„Ne,“ přerušil ji Masuyo. „To je ta chakra, co se rozlila okolo nás. Zmrazila čas. Doslova.“ Okolo očí se mu objevily naběhnuté žilky. „Ale jen v dosahu deseti metrů. Pak už je okolo jen tma.“
„Cože? Co se stalo?“ vypískla vyděšeně Setsuko. Na to jí ale bělooký zavrtěl hlavou na znamení bezmocnosti.
„Ty blbče,“ ozvalo se od pomníku. Zatímco z něj zrzek ostražitě slezl, Youko se ke kameni tiše přikradla. „Cos to přivolal?!“
„Proč zase já? Já umím přivolávat žáby, ne zastavovat čas!“
„Však to taky říkám! Je tu krev, a než jsi se sem napláznul, nebyla tu!“ Rázně se na něj otočila a chtěla se k němu vrhnout, zastavila ji ale její ruka, která se nechtěla od pomníku oddělit.
„Sakra! Sakra! Co to má dop**ele být?!“
To už se k ní vrhla Setsuko, aby kamarádce pomohla.
„P-pomožte mi,“ zaprosila ostatní okolo, když chytila kamarádčinu ruku a zatáhla.
„Au! Nechci mít jednu ruku delší než druhou!“
„Pr-promiň,“ omlouvala se hned, ale zatáhla o to silněji. K ní se přidali dva ninjové, přičemž černovlasý zůstal stát o dva metry dál a hleděl na rozšiřující se tmavou šmouhu na kameni.
„Auu!“
„Tak ses neměla přilepit,“ nadával jí Kazuki. Bývala by ho za tu rýpavou poznámku kopla, věděla ale, že pokud to udělá, bude odsouzená udělat si z pomníku kamínek k náramku.
Černovlasý přešel k pomníku a opatrně se dotkl místa, které ještě nebylo v tmavé šmouze.
„Ty blbe, nedotýkej se – toho – jaks...?!“ Blondýna ohromeně sledovala, jak svou ruku z kamene zase úspěšně odlepil.
„Nemělas šahat na to tmavý místo,“ obořil se na ni okamžitě. „Tady by tě to nepřilepilo.“
„Nedělej si ze mě legraci, blbče!“
Černovlásek se chystal něco odpovědět, když se ozvalo červenovlásčino vyděšené zaječení.
„Nemůžu se tě pustit!“
„COŽE?!“ zahřměla blondýna. Červenovlasá kunoichi ale opravdu jen marně lomcovala sama se sebou, přičemž se nemohla kamarádky pustit. Dva ninjové zděšeně zjistili, že jsou na tom podobně.
„Ta chakra nás spojila,“ prohlásil Masuyo po chvíli zkoumání. „Nemůžeme se pustit. A taky...Yukio, uhni odtamtud!“
Příliš pozdě. Tmavá šmouha se nečekaně vymrštila jako vržený stín z kamene a obtočila černovláskovo zápěstí.
„Co to sakra -“
Svět se podivně zatřásl, jakoby byli v krabici, kterou někdo zvedl a chystal se s ní jít si házet.
„Nechce mi tu někdo říct, co se děje?!“
„Ráda bych to věděla sama,“ vyjela blondýna na zrzka.
„K-konec světa!“ vypískla Setsuko. Nikdo se ale nesmál. Nebyla to hloupost či nesmysl. Jen to byla jedna z obav pětice ninjů, připoutaných k pomníku. Několik jmen se nečekaně rozzářilo žhnoucí červení. Ale dřív, než si kdo mohl všimnout, která z nich to byla, svět docela ztmavl.

Probrali se na zemi. Byla studená noc, mokrá tráva je studila do zad. Určitě nebylo léto, tedy doba, ve které právě žili.
„Co to sakra,“ blonďatá kunoichi se rozlámaně posadila a rozhlédla se okolo. V příští chvíli se vztyčila do bojovné pozice. Proti nim stála pětice ninjů, která byla zřemě stejně vylekaná, jako ti, co se právě objevili před nimi.
Jakmile si jejich přítomnosti všimli i čtyři další ninjové, postavili se vedle Youko.
Jeden z ninjů naproti nim, blonďatý ninja s modrýma očima a drobnými čárami na tváři na ně nechápavě ukázal prstem.
„Ti že jsou z Konohy? Kdo ste, dattebayo?“

Poznámky: 

Osobně jsem se u toho psaní děsně bavila a ani jsem se nehnala, abych to stihla dopsat, ačkoliv jsem toho většinu napsala dneska po škole xD Takže doufám, že se vám to líbilo xD
+ Už jsem si nemohla pomoct, škola mě moří a FF jsou tak oddechová věc...xD
+2 Já ty příšerky zbožňuju xD
.
.