Jedno srdce, jedna duše: kapitola 8: Kuchyňská pohroma

Dny plynuly klidně a konečně ničím nerušeně. Dům už nebyl tak tichý jako býval. Nebyl tak smutný a chladný jak jsem ho znala od doby, kdy se vypařili postupně všichni lidé, které jsem milovala. Konečně se v místnostech rozléhal smích a velice často i nadávky. Nedalo by se říct, že jsem se těch Narutových a Saskeho rozbrojů nějak účastnila, ale vždy jsem jen tiše sledovala. Byla zrovna sobota večer a počasí venku se nezdálo být příliš pohostinné.
Z krbu se spokojeně ozývalo praskání žhavých větviček, které dodávalo tomuto večeru tu správnou, příjemnou atmosféru. Četla jsem si knihu a hověla si na gauči. Z kuchyně se zase ozvaly dva chlapecké hlasy. Zase se o něčem dohadovali a oba se snažili prosadit svou pravdu. Povzdechla jsem si a zaklapla knihu, jelikož v takovém rámusu se nedalo ani za mák soustředit. Zamířila jsem přímo k nim a s naštvaným výrazem rozrazila dveře kuchyně.
„-ty idiote, věděl jsem, že to spackáš.“
„Zavři klapačku! Je to tvoje vina!“
„Pche, ty jsi do mě strčil. Seš pořád stejnej břídil.“
Oba chlapci na sebe nabručeně vrčeli. Naruto Sasukeho držel na visící pramen jeho vlasů a jeho přítel na oplátku bolestivě natahoval jeho líce.
Když mi po prvotním šoku došlo co ti dva dělají, vybuchla jsem v upřímný smích. Oba se na mě nechápavě podívali a jejich postoj se povolil při té vlně smíchu. Bylo to po dlouhé době, co jsem něco takového cítila. Posledních pár týdnů jsem se nesmála vůbec. Nepřipadalo mi to důležité ani potřebné. Nedokázala jsem si představit jaké to vlastně je. Všechno jsem to zapomněla. Teď mnou ale prostupoval příjemný pocit. Smála jsem se tolik, že mi až vytryskly slzy. Narutův vyjevený výraz se změnil do spokojeného když jsem si z tváře utírala kapičky slz.
„Snažili jsme se něco upéct,“ začal okamžitě vysvětlovat a trochu poodstoupil, aby se mi naskytl pohled na stůl, kde leželo cosi neidentifikovatelného. Nějaká velká, hnědošedá boule s nepříliš vábně vypadajícím povrchem. Zvědavě a šokovaně jsem přistoupila blíž a nahnula se až k té věci. Vonělo to po skořici a ještě se z toho trochu kouřilo.
„Co to je?“ vybrblala jsem ze sebe.
Oba chlapci po sobě hodili nevraživým pohledem.
„Měl to být skořicový koláč,“ odsekl Sasuke a založil si ruce na prsou. „Ten idiot ale něco spackal a vzniklo tohle.“
„To není pravda!“ Bránil se okamžitě Naruto. „Ty jsi to dával do trouby, takže je to tvoje vina.“
„Takže chceš říct, že za to celé můžu já?“ ohnal se za ním Uchiha. „Chceš si to rozdat, abychom věděli kdo měl pravdu?“
„No prosím,“ zazubil se Naruto potěšeně. „Proč ne, nakopu ti zadek tak, jak to ještě nikdo neudělal.“
„Tsch,“ odfrknul si Sasuke a vyzývavě si svého přítele změřil. „Tak pojď ven.“
„Yosh, řekl sis o to.“
Zamířili soutěživě ke dveřím s odhodlaným a provokativním výrazem. Chytla jsem oba ze zadu za límec trička a stáhla je zase zpátky.
Naruto otevřel pusu, aby něco namítl, ale když uviděl můj výraz, raději jí zase zavřel.
„Nerada vám kazím zábavu hoši, ale ta kuchyň se sama neuklidí.“
Byla v hrozném stavu. Kuchyňská linka byla posetá moukou a zbytky vajíček odkapávaly na zem. Od té doby co Sousuke..-, od té doby co byl pryč, jsem musela dům udržovat sama. Neměla jsem pomyšlení na to, že by snad zabral někdo jeho místo. Nebylo to možné.
Po několika protestech se do toho nakonec pustili a mě nezbylo nic jiného než zkoumat ten „koláč,“ který upekli. Zamyšleně jsem si ho prohlížela ze všech stran a snažila se přijít na jeho skryté tajemství. Bylo několik možností. Buď se otrávím, prosedím několik dní na záchodě a nebo mi to zachutná. Riziko nebylo zas tak velké.
Uchopila jsem do ruky nůž a vjela s ním do měkkého koláče.
To upoutalo pozornost obou chlapců.
„Ty-, ty to chceš jít?“ zeptal se pochybovačně Sasuke.
Přikývla jsem. „Přece to tak hrozné být nemůže.“
„Yosh!“ zajásal Naruto s utěrkou v ruce. „To je naše Nene!“
Ukrojila jsem malý kousek a vyzvedla ho do výše svých očí. Vnitřek byl stejně našedlý jako jeho povrch. Nepůsobilo to nijak přívětivě. A pak jsem se zakousla. Na jazyku se mi rozlila ta nejúžasnější chuť. Taková, o které jsem ani nevěděla, že existuje. Spokojeně jsem žvýkala a s chutí to do sebe nacpala. Naruto i Sasuke na mě hleděli s pootevřenými ústy, když jsem vydávala zvuky uspokojení.
„Tobě to chutná?“ Podivil se Naruto.
Nezmohla jsem se na nic jiného než přikývnutí. „Je to úúúúúžasné. Netuším jak se vám to povedlo, ale je to fakt skvělé.“
Nenechali se dlouho pobízet a taky zkusili svoje první kuchařské dílo. Když oba zjistili, že jim to chutná, jen nevraživě hleděli jeden na druhého.
„Mimochodem,“ vyrušila jsem tu poklidnou chvilku a zvážněla jsem. Už dlouho jsem jim něco chtěla říct. „musím s vámi mluvit.“
Naruto zamrkal. „Tak spusť.“
„Už jsem nějaký čas doma a musím nastoupit znovu do školy.“
„A?“ Sasuke povytáhl obočí.
„Půjdete se mnou?“ Sklopila jsem oči před odpovědí.
Bylo to tak hloupé. Strašně jsem chtěla, aby chodili alespoň nějaký čas do školy se mnou. Cítila bych se líp před všemi svými spolužáky.
Chlapci se po sobě podívali. Naruto si založil ruce za hlavu a zazubil se.
„Když už jsem tady, tak proč zkusit nechodit na obyčejnou střední.“
Sasuke si zastrčil ruce do kapes. „Nemůžu toho blbce nechat, aby si takovou srandu užil sám.“
„Kluci,“ vydechla jsem vděčně.
Dokonce i k Sasukemu jsem cítila příval vděčnosti přes prvotní nesympatie. Teď se snažil, abychom spolu co nejlíp vycházeli.