Jedno srdce, jedna duše: kapitola 7: zbytečnost jako je přátelství

„Sasuke-, Sasuke se rozhodl s námi zůstat,“ vysvětloval okamžitě Naruto.
Snažil se nasadit pevný výraz, ale jeho obličej se nepatrně měnil. Byl šťastný, že mladý Uchiha stojí na tom místě, na kterém stál. Nejlepší přátelé? Pche, co znamená nejlepší přátelství? A k čemu je vůbec taková zbytečnost dobrá.
Probudila se ve mně náhlá vlna hořkosti a závisti. Jak se mohl tvářit tak šťastně, když jsem já tolik trpěla. Jak ho tady mohl přivést zrovna v tuhle dobu.
„Nene?“ pobídl mě opatrně Naruto a chvíli se na mě starostlivě díval.
Nechápal můj výraz. Ne, vlastně teď nechápal vůbec nic.
„Co je mi po něm,“ odsekla jsem nevraživě. „Pro mě za mě si seberte celý tenhle dům. K čertu s tím vším.“
„Nemluv hlouposti.“ Skočil energicky k mé posteli.
Zapřel se rukama o malé zábradlí v čele postele a podivně se na mě díval.
„Hlouposti,“ zopakovala jsem popuzeně. „Nevím, kdo z nás dvou říká hlouposti.“
Sasuke stál v pozadí a jen sledoval tu slovní potyčku. Jeho výraz nešel přečíst tak jako vždy. Lezlo mi to krkem. Dokonce i Naruto mě teď obtěžoval. Myslela jsem si, že je i přes tu malou chvíli můj přítel. První přítel v mém životě. První a jediná důležitá osoba. Taková, na kterou se může člověk spolehnout. Taková, která je ochotna za vás položit život.
Konečně jsem pochopila, že je tyhle myšlenky jsou jen přelud. Není to opravdové. Nic jako nejlepší přátelství na vždy neexistuje. Lidé se hádají, intrikují, podvádí se a hlavně-, hlavně umírají. Nejhorší na tom všem je, že nikdy nikdo neví, kdy to přijde.
A proto, má to vůbec smysl? Někomu důvěřovat a otevřít svoje srdce, když nakonec nezbude nic jiného než…- bolest a utrpení.
Naruto křečovitě sevřel tyčku zábradlí. Skousnul si ret a hněvivě se mi zabodl do očí.
„Mluvíš o těchhle věcech jakože ti na nich nezáleží. Ale já vím, že tenhle dům je pro tebe důležitější než cokoliv jiného. Je tady plno vzpomínek, plno věcí, které patří k tvému životu.“
„Přestaň plácat nesmysly!“ zakřičela jsem. „Co ty víš o mých vzpomínkách a o mém životě! Nemluv jako kdybys mě znal! Možná by bylo lepší, kdybys odešel.“
„Baka,“ výraz mu trochu povadl. Přestal konečně křečovitě svírat tu tyč zábradlí. „Jak bych mohl.“
Vyvalila jsem oči. Nejlepší v tuto chvíli bylo uklidnit se.
„Jak bych mohl odejít a nechat tě tady samotnou? Slíbil jsem, že najdu tvojeho bratra. Nemůžu se jen tak sebrat a zmizet.“
Sasuke si odfrknul. Otočila jsem na něj hněvivě pohled. Myslela jsem si, že se mi vysmívá. Díval se ale přímo na Naruta s lehkým úšklebkem.
„Jseš pořád stejnej blbec.“ Usmíval se, když si oba hleděli do očí. „Nikdy tě nepřejdou tyhle frajerský kecy.“
Naruto si založil ruce na prsou a zašklebil se. „Nejspíš to tak bude, Sasuke.“
Sledovala jsem to, co se mezi nimi náhle vytvořilo. Nedokázala jsem popsat ten pocit, který jsem cítila. Bylo to zvláštní. Možná vděčnost. Ano, nejspíš to byl vděk za to, že mě nenechají samotnou. Jen těžko se mi to přiznávalo, protože něco jako pouta jsem se teď snažila zavrhnout.
„Ten divnej, bělovlasej chlápek ti dole demoluje kuchyň,“ zmínil se náhle jen tak mezi řečí Sasuke.
„Divnej, bělovlasej chlápek?“ zopakovala jsem nechápavě. Nemohla jsem ani za nic přijít na to, koho myslí.
Až po několika sekundách mi svitlo, že to Dante je tady jediný divný. V tom zmatku jsem na něj úplně zapomněla. Vstala jsem z postele i přes Narutovy protesty. Pořád jsem na sobě měla to staré oblečení, na kterém byla zaschlá krev. Hypnotizovaně jsem na ni hleděla a snažila se zahnat ty myšlenky, které ve mně vyvolávala.
Sklíčené pohledy dvou chlapců mě ale přesvědčily, že přetvářka bude v tomto případě nejlepší řešení. Už jsem nechtěla být protivná a pokusila jsem se usmát. Místo toho jsem vytvořila jen křečovitou grimasu.

Dante seděl u velkého kuchyňského stolu a zrovna do sebe cpal třetí misku jahodové zmrzliny. Nepochybovala jsem o tom, že už dávno ví o všem co se týkalo ledničky.
Četl vydání nějakých starých novin a dvakrát si nevšímal když jsem vstoupila do místnosti.
Naruto a Sasuke se starali o hromadu zničených věcí v hale.
Nevěřícně jsem na něj hleděla. Neměl zrovna problém chovat se v tomhle domě jako doma.
Důležitě jsem si odkašlala, aby konečně zaregistroval mou přítomnost. Neochotně zvedl hlavu.
„Co je maličká?“ zamrmlal.
Na čele mi naběhla vzteklá žílka. „Vyjídáš mi ledničku a ještě mi říkáš maličká?“
„Ber to jako cenu za záchranu života, maličká.“ Opáčil znuděně.
Chytala jsem se něco říct, ale on se nečekaně postavil. Byl vysoký a urostlý. Skutečně to byla osoba, které se dalo říkat „kus chlapa“.
Přehodil si přes rameno svůj velký meč a zastrčil zbraně. Chvíli z něj šel opravdu strach.
„Tak se měj, maličká,“ mávnul na mě ledabyle rukou a zamířil ke vchodu.
„Počkat!“ natáhla jsem k němu ruku a chytila tak jeho kabát. „Kam chcete jít?“
Díval se na mě a já nemohla přečíst ten pohled.
„Dejme tomu,“ promluvil nakonec. „,že mě zajímá co se tady děje.“
Už mi neměl co říct. Nakonec jsem zahlídla jen jeho záda když odešel z kuchyně.