Osud shinobi: 4. Boj starých přátel

Jako na povel se proti sobě Sasuke a Sakura vrhli. Začalo to docela nevinně. Sakura se pokusila Sasukemu podrazit nohy, ten uskočil a vytáhl katanu. Pokusil se jí Sakuru zranit. Následovala série Sasukeho útoků a Sakuřiných úhybných manévrů. Ty ale na rozdíl od Sasukeho úderů byly cílené a prováděla je tak, že Sasukeho otáčela tváří k polednímu slunci.
„Netrefil, netrefil!“ provokovala ho dětinsky, protože věděla, že když ho našve, jejího plánu si nevšimne.
Ještě úhyb nebo dva a Sasukemu zasvítilo do očí jasné slunce. To byla příležitost k útoku. Sakura rychle přesunula chakru do ruky a i když vůbec nevěděla, co chce dělat, zaútočila. Pěstí zasáhla Sasukeho do čelisti. Ošklivě to zapraskalo a Sasukemu se před očima rozzářili roje bílých hvězdiček.
Sakura se vítězně ušklíbla a rychle začala skládat znamení ruky.
„Větrný styl, jutsu větrné bouře!“ vykřikla, zhluboka se nadechla a vyfoukla mocný proud vzduchu, který zvířil prach na cvičišti. Pohyby rukou usměrňovala obrovské množství energie, kterou stále přidávala. Sílící vichr se točil kolem Sasukeho, který aktivoval sharingan, protože měl ale oči plné prachu, moc mu nepomohl. Pokusil se také z bouře utéct, ale jakmile se hnul, vítr byl hned u něho.
Za chvilku už Sakuře došla chakra v plicích, takže justu ukončila. Dál ho ale usměrňovala svou chakrou. Nechala vítr, aby Sasukeho pustila a stáčel se kolem jejího těla ve výši pasu. Vlasy jí divoce vlály a oči jí pod náporem chakry zmodraly. Vypadala divoce. Otáčela zápěstím nad hlavou, což bylo nepochybně gesto, které vítr krotilo.
Sasuke vykašlával prach a vytíral si ho z očí. Překvapilo ho, jak Sakura zasílila. Konečně viděl jasně proudy chakry, které se kolem ní stáčely. Způsob, jakým s chakrou pracovala byl prostě… perfektní.
Sakura stále nechala vítr, aby se točil kolem pasu. Jednou rukou ho usměrňovala, druhou udělala několik znamení. Objevil se klon, který z brašničky u jejího pasu vytáhl svitek a roztáhl ho. Pak skutečná Sakura nechala klon, ať se stará o větrný prstenec a sama poklekla ke svitku.
Sasuke to svým sharinganem zvědavě sledoval. Nikdy neviděl někoho pracovat s chakrou takhle. Větrná spirála Sakuru chránila a zároveň byla vždy připravená k útoku. Kdyby jí napadl, vichr by ho okamžitě smetl a kdyby se pokusil o něco jiného, nebyl by problém uvolnit část síly větru, která by ho zaměstnala na dost dlouho, aby ho Sakura překvapila další technikou. Nejlepší bylo sledovat, co dělá a pak mít možnost se proti tomu bránit.
Za pomoci několika pečetí vyvolala ze svitku kunaie, shurikeny a další vrhací zbraně. Ty se poslušně nechali nést proudem vzduchu, který se točil tak rychle, že to ani mocný sharingan nezaregistroval, takže zbraně byly jakoby neviditelné.
Když ze svitku vylétla poslední jehla, dala se Sakura do práce. Nutno říct, že celá akce proběhla během deseti vteřin.
Prudkým pohybem ruky a zmizením klona odstartoval Sakuřin útok. Ukázala na Sasukeho a rotující tornádo přeplněné ninjími zbraněmi a jinými překvápky včetně bomb se rychlostí blesku rozlétlo jeho směrem. Pokusil se utéct, vdušný proud ho ale neustále pronásledoval a nevypadal, že má chuť přestat.
Po marném pokusu o útěk a shlédnutí tváře Sakury, která se zjevně skvěle bavila, se rozhodl, že bude lepší se tomu postavit. Zastavil se, otočil se k vichru čelem a sledoval, jak se k němu blíží. Bohužel až moc pozdě jeho sharingan zaregistroval zbraně a nestihl se bránit. Vítr do něj naštěstí narazil ve špatném úhlu, takže většina zbraní mu způsobila jen povrchové ranky, horší už to bylo s bombami, výbušnými lístky a kouřovými bombami, které pohlcovali chakru a všude vytvořili nafialovělou mlhu. Doslova pod kůži se mu také dostalo několik vlezlých zbraní, které se do něj zabodly.
Po chvilce se mlha rozptýlila. Sasuke ale Sakuru nikde neviděl. Byl tam jen vykulený tým Hebi, který stál na okraji s pocuchanými vlasy, jak se kolem prohnalo Sakuřino naplocho letící tornádo. Podíval se doleva, doprava, nahoru, před sebe, za sebe (dokonce se díval i vzhůru nohama) , ale po Sakuře jako by se zem slehla.
Tvrzení slehla se po ní zem bylo v tomhle případě celkem výstižné. Sakura stála pod zemí a pozorovala rozhlížejícího se Sasukeho. Vztekle zařval na celé doupě:
„Tak kde jsi, Haruno?“ Sakura se pod zemí ušklíbla. Pod zemí došla až k jeho nohám, které našla díky menším otřesům, které vydával, když netrpělivě podupával na místě. Popadla ho za kotníky a strhla ho pod zem tak, že mu vykukovala jen hlava. Zaklel tak, že by se ani Hidan s Tayuyou stydět nemuseli, když se ale Sakura vyhrabala zpod země, ušklíbl se.
„Někdo se tu učil od Kakashiho, co?“
„Tak nějak,“ kývla Sakura a klekla si k němu.
Sasuke zatím vyslal výhružný pohled přes její rameno a tým Hebi se vypařil.
„Naposled, když jsi mě takhle viděla jsi omdlela,“ nadhodil jako náhodou.
„Jojo, naše první dny jako týmu 7. Hyperaktivní Naruto, chladný Uchiha a Billboardové obočí alias banda ubožáků s kopírovacím perverzákem Kakashim v čele,“ charakterizovala Sakura.
„Ubožáci jste byly jenom dva: Ty a Naruto. Koukám ale, že se mnohé změnilo,“ řekl. „Koneckonců to, že si s tebou povídám uvězněný pod zemí na míle daleko od Konohy je toho největším důkazem. Mohla bys mě už vytáhnout, prosím?“ Sakura se široce usmála.
„Nechce se mi,“ informovala ho, vstala a protáhla se. „Ten pohled se mi docela líbí… Mocný Sasuke Uchiha věží pod zemí a prosí podřadnou jouninku Sakuru Haruno, ať ho vytáhne z pod země.“ Obcházela ho v širokém kruhu.
„No tak, pěkně prosím,“ prosil jí s žádostivým výrazem v očích. Neslyšně přešla až za něj a zvrátila mu hlavu do zadu.
„A co za to?“ zajímala se.
„Cokoli,“ vydechl Sasuke.
„A dáš mi svobodu? Necháš mě jít?“ zeptala se.
„Nechám,“ přislíbil.
„Slibuješ?“ zeptala se tiše.
„Slibuji,“ špitl. Sakura pustila jeho hlavu.
Ani nevěděl jak, ale stál na pevné zemi. Sakura si ho bedlivě prohlížela. Všimla si několika zbraní, které ho zasáhli. Vykročila k němu a než se nadál, vytrhala mu kunai z ramene a začala ho léčit.
„Za tohle promiň. Nechtěla jsem tě zranit,“ omlouvala se.
„To je pořádku. Byl to boj a v boji často teče krev,“ ujistil jí.
Nepřítomně kývla a prozkoumávala rány a škrábance na zádech. Ukázala na jednu obzvlášť ošklivou, dlouhou a hlubokou řeznou ránu.
„Rány, jako je tahle, je lepší zahojit jen z části a nechat je, ať se dohojí sami. Bylo by lepší, přesunout se někam, kde si je můžu lépe prohlídnout a pořádně je vyléčit,“ vysvětlila.
„Půjdeme ke mně do pokoje,“ navrhl Sasuke. Sakura zavrtěla hlavou.
„Půjdeme radši ke mně, mám tam obvazy a všechno další, co bude potřeba,“ zamítla. Sasuke souhlasil a vydali se spletí chodeb k Sakuřině pokoji.
Když tam došli, Sakura Sasukeho posadila na svojí postel, opručila mu, ať si vysvlékne košili a začala se přehrabovat ve své lékárničce. Když našla všechno, co bylo potřeba, posadila se k němu a prsty začala ránu prohmatávat ránu na rameni. Pod rukou se jí zavlnil pevný sval.
„Nevrť se,“ napomenula Sasukeho a našla místo, kde šlachy a svaly srůstaly. Pomalu na něj začala působit léčivou chakrou. Sasuke se zachichotal.
„Šimrá to,“ řekl.
Rána po chvilce vypadala jako několik dní stará. Sakura jí zkušeně obvázala a ostatní ranky a škrábance mu namazala mastí.
„Mělo by to být dobré,“ oznámila spokojeně. Sasuke si navlékl košili. Otočil se k ní a zeptal se:
„Nechceš se projít? Rád bych si popovídal.“
„Ale ano, ráda,“ kývla Sakura a vydala se za ním k bráně.
Usadil se na travnatém pahorku.
„Vzpomínáš na misi do Země vln?“ zeptala se Sakura.
„Na to se zapomenout nedá. Málem jsem tam zemřel,“ zabručel Sasuke a zatřepal hlavou, jak se pokoušel vytřást tu nehezkou myšlenku z hlavy. Sakura zavrtěla hlavou.
„Tohle nemyslím.“ Sasuke se na ní překvapeně podíval.
„A co tedy?“
„První střet se Zabuzou, jak jsme lezli na stromy, na boj na mostě, na Hakua, Inariho, Tazunu nebo třeba na tebe a Naruta, jak jste stále soupeřili, lezli spolu na stromy a podobné věci. Nebo zoufalství, když si tenkrát ležel na mostě a štěstí, když jsi se probral. Ráda bych se tam někdy vrátila,“ vzpomínala.
„Já ne,“ zamračil se Sasuke.
„Nebuď takový mrzout. Náhodou to bylo fajn,“ dloubla ho Sakura do žeber.
„Vrátil bych se, ale jen s tebou,“ špitl.
„Říkal jsi něco?“ zeptala se Sakura, která se doteď dívala na nebe a teď obrátila hlavu k němu.
„Ale nic.“
„Hm, jak myslíš.“
Zbytek dne uplynul v příjemném vzpomínání na Naruta, Kakashiho a zbytek vesnice. Slunce už pomalu zapadalo, když oba utichli a vychutnávali si kouzlo okamžiku. Sasuke nahmatal Sakuřinu dlaň a sevřel jí. Neucukla, jen se na něj usmála a znovu se zahleděla na slunce.
„No, nedá se říct, že by můj první den zde nebyl zajímavý,“ ozvala se Sakura po chvíli.
„To rozhodně ne. Na můj vkus byl až moc zajímavý a pro mě velice bolestivý,“ ušklíbl se.
„Promiň,“ omlouvala se znova.
„To je v pořádku. V prvním případě jsem si za to mohl sám a v tom druhém vlastně taky,“ uznal. Připomněl tím onu trapnou událost v jeho pokoji.
„Proč si to vlastně udělal?“ vyzvídala Sakura. Sasuke škubl rameny.
Seděli tak ještě dlouho a sledovali krajinu, která se halila do stále větší tmy. Začalo se ochlazovat a za chvilku byla Sakura s jejím lehkým oblečením promrzlá na kost. Začala se třást zimou. Sasuke si toho všiml.
„Je ti zima?“ zeptal se celkem zbytečně. Sakura kývla.
„Počkej, zahřeji tě,“ nabídl a nečekal na odpověď. Přisedl si blíž k ní. Jednou rukou ji objal kolem ramen a přitiskl se k ní tak blízko, jak to šlo.
„Lepší?“ zeptal se, když se ujistil, že mu nepřilítne žádná facka. Místo odpovědi mu Sakura položila hlavu na rameno.
„Mnohem,“ špitla po chvíli.
V příjemném tichu uplynuli další minuty. Sasukeho tělo příjemně hřálo a uvolňovalo příjemnou mužnou vůni. Už dlouho se Sakura necítila tak dobře jako teď. Vzpomněla si na Ino a v duchu se ušklíbla. Chvilku si pohrávala s myšlenkou, jak by se asi tvářila, kdyby jí teď viděla. Usoudila, že by se asi zbláznila a vzpomněla si na Naruta.
Srdce jí zabolelo. Její nejlepší přítel jí moc chyběl. Konečně ji přestal uhánět a vzniklo mezi nimi silné pouto, jaké si Shinoby vytvoří jen několikrát za život. Žertovali spolu, nadávali na Kakashiho, trénovali spolu, navzájem si pomáhali. Stala se z nich nerozdělitelná dvojice. I když byla se Sasukem ráda, toužila Naruta vidět.
Nevěděla, jestli vůbec ještě uvidí jeho povzbudivý úsměv, jestli se ještě podívá na západ slunce nad Konohou, zavtipkuje si se svými kamarádkami, přijme další úkol z rukou Godaime hokage nebo bude nadávat na Kakashiho pozdní příchod. Každodenní věci, jejichž význam si nikdy nepřipustila a nikdy jim nepřisuzovala nějak extra velký význam. Teď by za ně dala cokoli.
Z oka jí pomalu stekla slza. Sasuke si toho všiml. Natáhl ruku a slzu setřel.
„Děje se něco?“ zeptal se a zkoumavě si jí prohlížel.
„Chybí mi Konoha,“ povzdechla. Chápavě přikývl.
„Rád bych tě nechal jít, ale nemůžu. Můj tým čekají nebezpečné mise a potřebujeme lékařského ninju,“ vysvětlil tiše. Odtáhla se od něho a odvrátila hlavu. Sasuke veděl, že se snaží skrýt slzy. Položil jí ruku na rameno.
„Chápu, že ti chybí Konoha, ale potřebuji, abys tu na nějaký čas zůstala. Ty mise by mě nebo někoho jiného z týmu stály život. Nebude to dlouho, slibuji,“ snažil se jí utišit. Odpovědí mu bylo jen další vzlyknutí. Jemně jí vzal za bradu a natočil její uslzenou tvář ke své.
„Brzy se tam vrátíš. A já s tebou,“ slíbil a trošku se usmál. Znovu jí setřel slzy a povzbudivě se na ní usmál. Nevěřícně na něj zírala.
„Vážně se chceš vrátit?“ zeptala se užasle. Mlčky kývl. Nevěděl proč, ale chtěl se s ní vrátit. Až teď si uvědomil, že ten slib byl velice nezodpovědný.
„A tvůj tým?“ zajímala se a v smutek v její tváři vystřídala zvědavost.
„Můžou jít také a sloužit Listové jako ninjové,“ navrhl.
„To by bylo skvělé. Listová v téhle krušné době potřebuje každého schopného ninju,“ souhlasila a opřela si hlavu o jeho rameno.
Ještě chviličku tam seděli, než na jeho rameni začala klimbat. Za chvilku úplně usnula. Před tím, aby se zhroutila na zem jí zachránila jen Sasukeho pohotová reakce. Zachytil jí a zvedl si jí do náručí.
Odnesl jí do pokoje a v duchu děkoval bohu, že je tak pozdě a ostatní už spí. Položil jí na postel a sklonil se, aby jí přikryl peřinou. Zepředu za košili ho chytla její ruka. Jemně za ní vzal a chtěl jí odtrhnout, ale Sakura ho nepustila.
„Zůstaň se mnou,“ požádala ho tiše. Sasuke nic nenamítal a vklouzl k ní pod deku. Přitulila se k němu a položila si hlavu ne jeho hruď. Majetnicky jí objal. Za chviličku už oba klidně spali.