Láska s překážkou 10 - speciál

Láska s překážkou 10 – speciál

Tak, je tu speciálek a s ním další zvrat v ději. Tenhle speciál je psaný z Narutova pohledu.
Chtěla jsem nějakou změnu, oživení.
Je to trochu jiné než ostatní kapitolky, ale snažila jsem se...tak doufám, že se vám to i tak bude líbit... ^^

Drahý Naruto,
Ani nevíš, jak těžko se mi tyto řádky píšou, ovšem musíme si ve všem konečně udělat jasno.
Jak jistě víš, zanedlouho si budu brát Sasukeho.
Rozhodla jsem se úplně svobodně a proto myslím, že už nemá cenu v našem vztahu pokračovat. Oba si musíme zvolit své životní cesty, ale nezávisle na sobě.
Prosím, pochop mé rozhodnutí a nesnaž se ho změnit.
Hinata

Z ničeho nic mě začalo bolet na srdci. Ne, tohle jednoduše není možné.
Pročítal jsem si znovu a znovu řádky, psané úhledným písmem té, kterou nejvíc miluju. Nemohl jsem uvěřit, že by mi mohla napsat tohle. Hledal jsem cokoli, co by mi mohlo napovědět, že tento dopis není její práce...bezúspěšně. Ten rukopis patří jí.
Jak mi jen něco takového mohla udělat? Vždyť ještě před nedávnem, když jsem spolu mluvili, vypadala zoufale a plakala.
Sasuke nejspíš vytáhnul své trumfy. Jistě měl v rukávu něco, čím si získal Hinatu na svoji stranu. A jistě ne něco malého, protože ona rozhodně není úplatná...
Vždycky jsem si myslel, že mě miluje. Dokonce jsem začal přemýšlet, jaké by to bylo, kdybychom se vzali...a teď je všemu konec.
Cítil jsem se zrazený a měl jsem v břiše nějakou příšeru, která jakoby mě požírala zevnitř. Bylo mi skoro na umření, bez legrace.
Nabyl jsem dojmu, že všechno, co jsem doposud udělal, celý můj život jakoby ztratil smysl. Rozhodnutí, které jsem učinil, mi s každou další sekundou, kdy jsem o něm dál přemýšlel, připadalo jako nejlepší. Umínil jsem si, že odejdu z vesnice.
Proč by ne? Vždyť co mě tu drží? Nic. Vůbec nic. Lidé se beze mě obejdou, nepotřebují jen řadového ninju. Za přáteli se budu moct podívat kdykoliv budu chtít, v tom mi nikdo bránit nemůže. A moje láska už je pryč, zadupaná hluboko do země.
Hinata je právě teď u Sasukeho a probírají přípravy na jejich svatbu. Odmítla mě, musím to respektovat.
Je mi jedno, co si řeknou ostatní. Že jsem slaboch? Jo, jsem, chce se mi brečet jako malýmu děcku, protože jsem ztratil to nejcennější, co jsem kdy měl – Hinatu. Nedokážu přesně říct, kdo za to mohl, ale nejpravděpodobněji já. Byl jsem moc obyčejný, moc hodný. Zkazil jsem si všechno sám.
Nastal čas postoupit zase dál. Udělat další podstatný krok v mém životě. Jak jsem tak kráčel důvěrně známými ulicemi své rodné vesnice, vybavovaly se mi vzpomínky. Ale nejméně každá druhá se nějakým způsobem vázala na Hinatu. Bylo to velmi hořké vzpomínání.
Nechtěl jsem se loučit s přáteli, protože takhle bych všechno dělal ještě těžší. Ještě se s nimi uvidím, tím jsem si jistý.
Pomalu jsem se blížil k bráně do Konohy. Chtěl jsem odejít tudy, důstojně, s hlavou vztyčenou. Na zádech mě tížil batoh s mými věcmi, ovšem jeho váha se ani nedala srovnat s tím balvanem, který mi visel na srdci. Doufal jsem, že jakmile přejdu hranice a čím dál odejdu od Listové vesnice, tím menší ta tíha bude. A postupem času třeba zmizí úplně. Prosím, ať to tak taky vážně je...
„Kam jdete? Předložte povolení k opuštění vesnice nebo lístek s přidělením mise,“ vyzvali mě dva ANBU vojáci.
„Jdu pryč, žádné povolení nemám. Chci odejít jako svobodný občan,“ odvětila jsem. Myslel jsem, že počkám na odpověď, ale oni samozřejmě chtěli něco namítat. Nebyl problém je vyřídit několika chvaty. Na hranicích byli vždycky ti slabší vojáci, silnější byli schovaní a cvičení pro bitvy a boje. Další Sasukeho skvělá strategie.
Odteď už mi Sasuke může být ukradený. Vyšel jsem ven a ještě se naposledy ohlédl.
Hinato, vybrala sis. Jak se teď dívám na svoji bývalou vesnici, chápu tvoji volbu. Děkuji ti za všechno, co jsi mi dala. Všechny chvíle, které jsem mohl strávit s tebou pro mě byly šťastné.
Učinit toto rozhodnutí nebylo nejsnazší, avšak jistě mě všichni pochopíte. Třeba se ti také ulehčí, že už mě nebudeš moct potkávat, když se budeš po vesnici procházet se svým manželem.
Budeš si brát Sasukeho, Hinato. Hokageho. Jak jsem jen mohl někdy doufat, že bych snad já směl zaujímat tak podstatné místo ve tvém životě. Jsem přesvědčený, že tvůj život bude stejně šťastný, jistě ještě šťastnější než kdybys ho měla prožít se mnou.
Hořkost a žal zaplavily moje srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. Zatlačil jsem je, protože bych byl vážně srab, kdybych brečel kvůli záležitosti, která už je skoro uzavřená.
Sbohem, Hinato, buď šťastná a prosím, vzpomínej na mě v dobrém. Miluju tě.
Ve svých myšlenkách jsem se s ní už rozloučil a udělal tak poslední tečku za vším, co bylo.
Nadechl jsem do plic čerstvý vzduch, vydechl a rozběhl jsem se směrem do neznáma.
Nabíral jsem rychlost a prorážel svým tělem chladný vítr. Nevěděl jsem, kam běžím, ale to jsem neřešil. Vybral jsem si zcela úmyslně tu nejkrkolomnější cestu, kde jsem musel skákat po stromech a kamenech a přemýšlet, kam šlápnu dalším krokem. Díky tomu jsem nemohl myslet na nic jiného.
Prostě jsem jen utíkal.

Odkaz na první díl : Láska s překážkou 01