Fight with snow 6

Doufala jsem, že touhle dobou bude už Naruto vzhůru, protože jsem ho chtěla obdarovat svou pozorností - strávit s ním den, udělat mu něco dobrého k jídlu, vzít ho ven, to bylo to nejlepší, na co jsem dokázala přijít.
Z druhé strany dveří se ozvalo reptání a já ucítila, jak se mi rozbušilo srdce. Nemohla jsem uvěřit, jaké množství adrenalinu se prohnalo mým tělem, dokonce ani strach u mě nevyvolával takovýhle intenzivní pocit. Jednou rukou jsem si začala drtit tu druhou, doufaje, že to zabrání mému rozrušení.
Zaklepala jsem znovu.
„Už jdu! Už jdu!" Dolehlo ke mně Narutovo unavené, rozespalé zavolání z útrob bytu, načež notně rázně rázně otevřel.
„Co to, sakra…! Sakuro-chan?“ Jeho hlas se o stupeň snížil a pohled v jeho modrých studánkách byl najednou plný zmatku.
„Uh… Veselé Vánoce, Naruto?“ zkusila jsem. Do tváří se mi nahrnula červeň, když jsem si uvědomila celou situaci. Ani trochu mi nepomáhal fakt, že můj blonďatý kolega byl bez trička a pouze v boxerkách. Tak jsem zahájila nový pokus.
„Co se ti pokouším říct… když jsou Vánoce, přinesla jsem ti dárek.“ Pravda, ani tohle nebylo o moc lepší.
„Ty jsi mi přinesla… dárek?“ Vypadalo to, že je tím úplně vyvedený z míry. Přikývla jsem a jeho tvář se viditelně rozjasnila. Unavené oči se mu najednou rozzářily a vypadal horlivě.
„Co mi dáš? Jaký je můj dárek?“
Tohle byla ta těžší část. Nevěděla jsem, jak to přesně říct.
„Já,“ vyhrkla jsem.
Vnitřní Sakura se mou neschopností opravdu skvěle bavila a teď se chystala rozesmát naplno, líce se mi ve vteřině zbarvily doruda.
„Počkat…! Ne… ne jako, že…! Mám na mysli… Myslela jsem… Oh, Bože!“ zabručela jsem a plácla se rukou do čela. Kradmo jsem se po něm podívala, jeho tvář byla téměř tak krvavá jako ta má. Bylo jasné, že to, co mi vyklouzlo z úst, pochopil stejně špatně, jako to vyznělo.
Po čase, jež se zdál věčností, jsem to zkusila ještě jednou.
„Měla jsem v úmyslu s tebou pobýt a řádně si tenhle sváteční den užít.“ Tak, tohle už bylo lepší. Ale červeň stále nemizela, ani ta jeho, ač se zdálo, že je šťastný. Cítila jsem se líp, dokázala jsem ho rozveselit.
„Vážně? Můj vánoční dárek je strávit čas s tebou?“
„Jo, baka! Copak jsem to právě neřekla?“ Už jsem byla malinko naštvaná, tahle trapná chvíle nebrala konce. Naruto však nemohl vypadat šťastněji. To byla na Narutovi jedna z dobrých věcí, nikdy nesoudil nikoho, dokud neukázal svou druhou stránku. Možná mám ještě šanci.
„Pojď dál, Sakuro-chan. Ah… um…“ Zřejmě si teprve nyní uvědomil, že měl na sobě jen zeleno modré boxerky a okamžitě zčervenal.
„Jen mě nech, ať na sebe něco hodím, jo! Buď jako doma!“
Procházela jsem chodbou a všimla jsem si, že bíle vymalované stěny zdobí několik obrazů. Po pár metrech vedla chodba do obýváku a ten následně do kuchyňky. U jedné stěny v obývacím pokoji stál starý hnědý gauč, naproti němu byly dveře do ložnice. Věděla jsem to, protože mě tam vzal, když jsem byla nemocná.
Sedla jsem si na pohovku, v tu chvíli jsem si vzpomněla na tričko a trenky, které jsem držela v ruce a zapomněla jsem se o nich zmínit. Byla jsem asi fakt mimo.
Bylo půl sedmé, v tuhle hodinu obvykle vstávám. Nato, že už jsem byla nějakou dobu vzhůru, jsem se necítila ospale nebo unaveně. Dnes to byla výjimka.
Narutovi to v těch šortkách slušelo, komentovalo mé podvědomí. Musela jsem souhlasit. Ačkoli byly pravděpodobně z doby, kdy byl mladší, vypadal dobře.
Předmět mých myšlenek se pohyboval v kuchyni, v rychlosti si ještě zapínal rovné černé tričko s dlouhými rukávy. To měl přetažené přes své oranžové tříčtvrteční kalhoty, konce nohavic byly ohrnuté a částečně zakrývaly černé sandály.
Rozježené vlasy mu padaly do tváře. Jeden z pramínků mu zasahoval až do jeho nádherného modrého oka. Srdce mi v hrudi poskočilo.
Rychle jsem upřela zrak na něco jiného a náhle jsem si všimla neuvěřitelného nedostatku vánoční výzdoby. To nedrží Vánoce?
„Naruto,“ začala jsem, „proč nemáš žádnou vánoční výzdobu?“
Jakmile mi ta slova vyklouzla z úst, přála jsem si, aby se to nestalo. Zarazil se, přes obličej se mu přehnal další bolestivý úšklebek, oči mu povadly a smutně se zadíval do země. Apaticky pokrčil rameny.
„Nemám peníze,“ zamumlal.
„Kromě toho, stejně se mnou nechce nikdo slavit Vánoce.“
Přiškrcený vzdech se mi vydral z krku. Předtím, než jsem si to uvědomila, odpověděla jsem.
„Ty jsi s nikým nikdy netrávil Vánoce? Proč? Já… Jak..?“ Byla jsem tak nakrknutá, že jsem nestvořila kloudnou větu. Nezlobila jsem se na něho, byla jsem naštvaná na sebe, na všechny ostatní, co prohlašují, že mají „srdce Vánoc“ a nikdy mého osamělého týmového kolegu nepozvali.
Znovu svěsil ramena.
„Příležitostně jsem šel se staříkem na večeři. Myslím Sandaime Hokageho.“
„On ti nikdy nic nedal?“ Hlas se mi chvěl. Bože, jak já jsem si přála, abych bývala Narutovi věnovala víc pozornosti!
„Hm, říkával, že můj dárek je rámen nebo že mi pomůže s tréninkem. To nebylo příliš často, protože většinou na to byla venku zima…“
Alespoň… alespoň, že náš Sandaime byl k Narutovi milý a něco pro něho udělal.
„To byly dárky, Naruto,“ zašeptala jsem.
„Vždycky… když jsi byl se Sandaimem, to představovalo tvoje dárky.“
Přes obličej se mu přehnal široký úsměv, ale já jsem se dokázala jen ušklíbnout. Ani já jsem ho nebrala. Nebyla jsem lepší než ti zatracení vesničané, ale nezkoušela jsem to. Jen jsem si přála, abych si ho všimla dřív. Mé smaragdové oči se zabodly do jeho azurově modrých a on si přede mne náhle klekl.
„Sakuro-chan? Můžu tě znovu požádat o misku tvého vynikajícího rámenu?“
Usmála jsem se a přikývla, i když jsem si tiše pomyslela, že by měl jíst i něco jiného než všechny tyhle kalorie. Naruto radostně vykřikl, když jsem vstoupila do kuchyně. Rychle jsem dala vařit vodu a snažila si vzpomenout, jaké koření jsem použila, když jsem rámen vařila posledně.
Sedli jsme si a povídali, přestože o ničem určitým, bylo to hezký a jednoduchý, nic nebylo trapné. Měla jsem z toho dobrý pocit, Naruto byl jeden z mých dobrých přátel a chtěla jsem, aby to takhle zůstalo. Nechtěla jsem, aby mezi námi bylo něco trapného, o čem bychom nemohli mluvit, aby byl náš vztah normální. Sakra, nezměnilo by se nic, ani kdyby byl můj přítel, stejně bych ho praštila a dohadovala se s ním, kdyby udělal něco hloupého.
Najednou mě Naruto čapl za ruku a táhnul mě ven ze svého bytu. Zřejmě zaslechl něco, co já ne.
Poté, co se ujistil, že zamkl dveře, jsme vyběhli z budovy do té zimy. Vlekl mě za sebou, dokud jsme se nedostali na tréninkové hřiště sedm. Krajina se změnila od té doby, co jsem ji viděla naposledy, a to ne jen kvůli sněhu.
Po každé straně byly zasněžené záhony s růžemi, několik jsem jich zahlédla, jak trčí ze sněhu.
*Rána*