Dcera Jashinova - 15. kapitola - Ztracená

Kanibal se probral, před očima hvězdičky a… Kisameho s Deidarou. Hlasitě zasténal. „Zlatíčko naše zelený! Ty žiješ!“ zašklebil se blonďáček a přitiskl se na něj.
„To tě mám sežrat hned?“ Zetsu výhružně zamlaskal, blonďatý ninja od něho uskočil, ale přitom se nepřestával chechtat. „Zavolejte Sasoriho,“ zafuněl. Chtěl vstát, ale moc mu to nešlo.Kisame ho podepřel.
„Neviděl jsi někde Prtě? Všude ji hledáme,“ zeptal se Deidara jen tak mimochodem.
Kanibal zaprskal: „Tu už nenajdete! Rozprchla se do všech koutů Shinobi světa.“ Ještě měl v živé paměti tu zuřivou smečku bledých holčiček, která mu přímo před nosem vyskákala z okna v přízemí a zmizela neznámo kam.
„Co to blábolíš, Zetsu? Praštili tě snad do hlavy?“
„To není úplně nepřesný,“ zněla kanibalova odpověď.
„Deidaro! Řekni Konan, ať donese ten svůj zklidňující čaj!“
Dvoubarevný Shinobi znovu zaúpěl. „Přiveďte Sasoriho!“ funěla bílá.
„Ne, ženskou ne. Ženskou ne!“ ječela černá.
Kisame pokrčil rameny a obrátil se k blonďáčkovi: „No tak, hni sebou!“

Loutkář se během chvilky dostavil v plné polní. „Oba ven!“ vykázal dva zvědavé členy Akatsuki z místnosti a přiklekl ke kanibalovi. „Tak spusť, Zetsu!“ vybídl ho. Dvoubarevný mu všechno řekl. Sasori smutně pokýval hlavou. „Je to tak, jak jsem si myslel. Musíme ji co nejdřív najít, nebo je po nás!“ Zběžně mu ošetřil drobné zranění na hlavě a rozběhl se okamžitě do chodby a po schodech nahoru. Nesmí ztrácet čas!

Bělovlasé děvčátko pobíhalo po mokré trávě, celé bylo zmáčené. Právě před malou chvilinkou zapršelo. Prtě se rozhlížela, jako by něco hledala, ale přitom ani na vteřinku nepřestala dovádět. Když se přiblížila k cestě, spatřila mladou ženu, která nastavovala tvář slunci a byla zřejmě hluboce zamyšlená. Brzy si však malého vetřelce všimla. Šlehla po něm pohledem plným opovržení. Pak ji ale přepadla zvědavost.
„Čípak jsi, mrně? Kdo tě tu nechal?“ Holčička jí neodpověděla. Dospívající děvče došlo až k ní, nebála se jí. Hned zjistila, že promokla. Vzdychla. „No tak pojď!“
Nedaleko byla jeskyně, kde se na chvíli zastavily. Holčička si dívku prohlížela zvědavým pohledem. „Řekneš mi své jméno?“ zeptala se s nevinným obličejíkem.
„Matsumi!“ odbyla ji a začala svlékat a rozdělávat své kimono. Část odvázala a zakryla jí malé děvčátko.
„Odkud jsi?“ vyzvídalo dál.
„To tě nemusí zajímat.“ Mladá žena k ní klekla a zabalila ji do několika kusů látky. „Toho, co teď dělám, budu asi pořádně litovat, ale zmrznout tady prostě nemůžeš.“
Prtě se široce usmála. „Matsumi,“ pravila a dotkla se svou dlaní jejího čela. „Dám ti dar. Budeš předávat mé poselství!“

Sasori zburcoval všechny v Akatsuki, že je naprosto nevyhnutelné jít hledat malou bělovlásku. Ninjové se s chutí vrhli do pátrání, Zetsua zastoupil Tobi, Itachi se nezúčastnil a Šéfovi o akci neřekli. Hidan nejdřív běsnil, a kdyby mohl, třískal by se vším, na co by momentálně natrefil. „Tak vy jste mi ztratili dceru?“ Nakonec to však byl on, kdo ji našel. Běhala po lese… dočista nahá. Nejdříve si promnul oči, aby se přesvědčil, že skutečně dobře vidí, a pak zrychlil krok. Kosu v běhu hodil za sebe, aby mu nepřekážela, a vrhl se k „dcerunce“. „Holka nešťastná!“ zaúpěl. „To, co tady předvádíš, si můžu dovolit tak akorát já!“ Sundal si plášť a celou ji do něj zabalil. Chtěla k němu natáhnout ručičky, a když jí to nedovolil, upřela na něho smutná očka. Vzdychl. „No jo, co se dá dělat? Holt seš po tátovi!“