The Writer 15

Vyděšeně jsem vyvalila oči a z leže se vymrštila do sedu. Pravděpodobně bych i nehledě na hloupé hadičky v mých rukou vstala z postele a šla se podívat na tolik velkého létajícího tvora schopného mít tak obrovský stín, to by se ale rázem nesměly otevřít dveře a dovnitř by neměla vstoupit zamračená sestřička.
,,Slečno Reduzsky, máte už dávno spát!" vyjela na mě a svoji rukou mi zatlačila na rameno.
Projela mnou vlna ostré bolesti, kvůli které jsem se musela znovu ponořit do měkké bílé postele.
Otráveně jsem si povzdechla a upřela na sestřičku nepěkný pohled.
,,To bych ráda, ale tam venku něco lítá," zamračila jsem se a sledovala její pobavením pozvednuté obočí.
,,Je bouřka, slečno. Prší a fouká silný vítr. Proto je klidně možné, že jste viděla jen poletující igelitovou tašku," povýšeně mi sdělila zatímco nastavovala nějaké údaje na vedle mě pípajícím stroji. ,,A teď spát!" rozkázala po chvíli a přitáhla mi peřinu co nejblíže ke krku.
,,Vždyť jo," zašeptala jsem otráveně tak, aby to neslyšela, a zavřela oči.
Postarší žena jen zakroutila hlavou a pomalými šouravými kroky se vydala pryč z pokoje. Ihned potom, co za ní klaply dveře, jsem se odvážila znovu otevřít oči. ,,Ženská protivná," oddechla jsem si a ruce vystrčila zpod peřiny.
I kdybych sama chtěla, usnout bych nedokázala. Celé mi to vrtalo hlavou.
,,Určitě to ale bude jen nějaká chvilková amnesie. Za pár dnů si zase na všechno vzpomenu," uklidňovala jsem se. ,,Do té doby mi to bude Shina připomínat. Jistě to tomu pomůže a já budu zase jako dřív."Přetočila jsem se na bok a chtěla si dát ruce pod hlavu, ale jehly zapíchané v jejich hřbetech mi to jaksi nedovolovaly.
,,Do háje se vším," zaklela jsem a obrátila se zase zpět na záda. ,,Už aby mě odsud pustili..."

Dny utíkaly jako voda. Celé jsem je proležela v nemocniční posteli, koukající do stropu. Sice tam za mnou maminka i tatínek každý den chodili, ale ti se jen věčně ptali na to, jak mi je, jak se cítím, jestli něco nepotřebuju. Jo...potřebovala jsem...a dost. Potřebovala jsem někoho, s kým bych si mohla úplně normálně popovídat. Člověka, který by byl schopen mě plně vyslechnout a neptat se jen na věčně oprašované otázky. Chtěla jsem Shinu.
Bohužel...bylo dva měsíce před maturitou a jak jsem znala naše učitele, určitě zase třídu tlačili, aby se na přípravu nevykašlala a udělala pro to co nejvíc. Což znamenalo věčné čučení do učebnic a učení se všemožných prkotin. Tudíž neměla má drahá kamarádka čas za mnou zajít.
Hlasitě jsem si povzdechla a hodila do sebe poslední prášek ležící na stolku vedle postele.
,,Niki!" uslyšela jsem ode dveří.
Trošku jsem povyskočila, protože mě nečekaná návštěva zaskočila.
,,Mami?" nadzvedla jsem obočí a přehodila nohy přes rám postele. ,,Co tady děláš?"
Zatvářila se napřed zaraženě, ale potom se široce usmála.
,,Copak jsi zapomněla, že tě dnes mají pustit?" Šťastně zamrkala a přišla ke mně.
,,Nezapomněla. Jenže to nevysvětluje, co tu děláš."
,,Přišla jsem přece pro tebe," pohladila mě po hlavě a dala mi pusu na čelo. ,,Jsi po vážném zranění, nemůžu si dovolit nechat tě jít samotnou," vysvětlila a přes rameno si přehodila můj batoh.
,,Aha," hlesla jsem a opatrně vstala z postele. Byla jsem po tak dlouhém ležení a skoro žádném chození pořádně unavená, takže se mi chodilo těžko.
Když tak o tom přemýšlím, byl vlastně dobrý nápad, že pro mě mamka přišla. Cestu domů bych asi neustála.
,,Tak můžeme jít?" naklonila hlavu a se zájmem se na mě zahleděla.
,,Ale jistě," pokusila jsem se usmát.
Chytla jsem se jí za loket, abych nespadla, a vypochodovala společně s ní ven z pokoje.
,,Nashledanou," kývla jsem hlavou na mladou sestřičku stojící za bílým pultem.
,,Nashledanou, slečno Reduzsky," usmála se mile, načež se znovu vrátila ke své práci.

Otevřela jsem dveře od červené Mitsubishi Carismy a vstoupila na úzkou kamenitou cestičku vedoucí k našemu domu.
,,Jak se cítíš?" zeptala se hned mamka, zatímco brala z kufru batoh a zamykala druhé rodinné auto.
,,Je to dobrý," usmála jsem se a vydala se směrem k domu.
Otevřela jsem dveře a vsála tu úžasnou vůni domova. Před očima se mi však z ničeho nic mihl záblesk...
Celá udýchaná jsem doběhla domů a pořádně za sebou praštila dveřmi. Bylo pozdě a mě bylo jasné, že dostanu zaracha přinejmenším na týden. Jediné, co jsem ale uslyšela, byla naplno puštěná televize a na ní přilepený vzkaz. Rychle jsem se k ní rozběhla a v duchu si představovala hororový scénář znázorňující lísteček se vzkazem od těch zlých... ninjů? Kunoichi? Byla jsem vážně cvok. Přeskočila jsem sedačku a po kolenech sklouzla k televizi.
Zakolísala jsem a musela se chytnout jednoho z držáků na kabáty, abych nespadla.
,,Niki! Jsi v pořádku?" přiběhla ke mně bleskurychle mamka a snažila se mě svým malým tělem podepřít.
,,To je dobrý, mami. Jen asi nejsem zvyklá na tolik pohybu," zazubila jsem se a vymanila se z jejího sevření.
,,Když myslíš...," uslyšela jsem ještě předtím, než jsem otevřela dveře pokoje a potichu je za sebou zavřela.
Všechno bylo tak, jak jsem si to pamatovala.
,,Proč jsem ale zapomněla všechno jen kolem těch věcí, o kterých mi říkala Shina? Jako kdyby to bylo naschvál..." přemýšlela jsem a přitom otevřela velké, skleněné dveře vedoucí na terasu. V tom se mi ale znovu před očima zatmělo a já tak měla možnost spatři další...vzpomínku?
Rukama jsem šáhla na onen objekt, přičemž se mi prsty rozjely po doteku na lepkavou kapalinu.
,,Inkoust?" podivila jsem se a ještě jednou se na střechu podívala. Nikde nikdo.
Přidržela jsem se zábradlí a hlasitě se přitom nadechovala. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Tyhle...věci, které se mi ukazovaly, mně připadali hrozně známé. Jako bych je už někdy zažila. Ale přitom jsem si na nic z toho nepamatovala. Že by se snad začala v mé hlavě dávat do pořádku skládanka věcí, dějících se před tím úrazem, a tyhle záblesky byly články přesně do ní zapadající?
,,Niki, máš tu čaj!" uslyšela jsem z kuchyně volat maminku.
,,Jistě, už jdu!" houkla jsem zpátky a otočila se zády k lesu před terasou.

,,Zítra bych už asi měla jít do školy, co?" ptala jsem se usrkávajíc z šálku teplý čaj.
,,Záleží to na tom, jak se cítíš. Jestli je ti dobře, asi by nebylo dobré to odkládat. Víš jak špatně se to potom dohání." odpověděla, zatímco umývala nádobí od snídaně.
,,Jasně, tak já si půjdu nachystat věci," kývla jsem hlavou. Vstala jsem z kovové židle, vzala do ruky hrníček s nápojem a odpochodovala do pokoje.
Položila jsem nádobu na stůl a vytáhla zpod klavíru v rohu místnosti batoh.
Otevřela jsem největší kapsu a vytáhla z ní všechny učebnice potřebné pro středeční hodiny.
,,Takže co zítra mám....matika, fyzika, biologie, chemie, tělocvik, jednu hodinu volna a potom dvouhodinovku angličtiny...," mumlala jsem si jen tak pro sebe, přičemž jsem vytahovala z krabice položené na stole potřebné učebnice a sešity.
Nakonec se mi podařil sestavit obsah batohu, takže jsem jen přihodila pouzdro s tupými tužkami a nepíšící propiskou a nechala plný batoh ležet pod stolem.
,,Třeba bych mohla zavolat Shině....," řekla jsem si a vytáhla z kapsy mobil. ,,Zpráva?" podivila jsem se při pohledu na displej.
Rozklikla jsem ji a očima přejížděla po známém textu. ,,Upozorňujeme na nízký stav kreditu...," dál to ani nemělo cenu číst.
,,Nesnáším mobily...," prohodila jsem jen tak do větru a nechala černou nokiu spadnout na postel. ,,Budu muset asi zavolat z pevné."
Přešla jsem do obýváku, ze kterého jsem sebrala telefon, a odkráčela s ním znovu do svého království.
Vytočila jsem Shinino číslo a čekala, dokud ho někdo nezvedne.
,,Halo?" ozvalo se po pěti vteřinách na druhém konci drátu.
,,Dobrý den, tady Nikita. Je Shina doma?" zeptala jsem se Shininy maminky.
,,No...jo, je doma, Niky. Hned ti ji dám," odpověděla.
Chvíli po tom bylo jen hrobové ticho. Neslyšela jsem nic, žádné pokládání věcí, či snad kroky. Když tu najednou...
,,Zdarec!" vybafla na mě, až jsem byla nucena nadskočit. Byla jsem si jistá, že kdyby to bylo na ostro, dostala bych infarkt.
,,Ahoj," pozdravila jsem.
,,Jak je? Myslela jsem, že ještě budeš v nemocnici."
,,Dneska mě pustili. A i kdyby nechtěli, podepsala bych reverz. Bylo to příšerný...hlavně jedna sestřička. Dělala ze mě nějakou fajnovou slečinku. Znáš to...prostě otrava," zašklebila jsem se. ,,A co ty? Co novýho? Škola pořád nudná?"
,,Ani se neptej...učitelé pořád otravují...maturita je za dva měsíce a já umím jen polovinu otázek. Navíc teď onemocněla Pospíšilová, takže máme na biologii supl. Nějakýho mladýho učitele...sice toho hrozně moc zná, ale je divnej. Řeknu ti...vypadá skoro jako zombie," zasmála se.
,,To si dovedu živě představit," kývla jsem a poslouchajíc její další povídání jsem si sedla na dřevěné zábradlí terasy.
,,No a u mě...je to hrozný. Mám hrozně slabej procesor a k tomu mi nejdou rozehrát noví simíci. Myslela jsem, že z toho zešílím...," vylívala si své ubohé The Sims posedlé srdíčko div nezačala fňukat.
,,Přestaň s tím! Ještě nejsem tak úplně uzdravená, abych se tu mohla smát na celý kolo," s úšklebkem jsem ji napomínala.
,,Tolik se toho snad nestalo...," naoko se urazila, ale hned na to přešla k velice důležitému tématu.
,,A...už sis na něco vzpomněla?" ptala se opatrně.
Napřed jsem mlčela. Zavřela jsem oči a snažila se její otázku ignorovat, protože mi byla příliš nepříjemná, ale realitě se někdo musel postavit čelem.
,,Ne...nevzpomněla," zesmutněla jsem a sklopila pohled do země.
,,Aha...," hlesla.
,,Ale přece jen...," začala jsem napínavě, ,,když jsem se vrátila z nemocnice domů, v hlavě se mi objevily nějaké záblesky...možná minulost. Jinak nevím, co by to mohlo být.
První znázorňoval můj návrat domů. Cítila jsem strach. Hrozný strach. Strach z nějakých zlých lidí. Strach o rodiče a Zorku. Ale ten najednou polevil, když jsem si přečetla vzkaz přilepený na televizi.
Druhý mi ukazoval večer, kdy jsem na terase našla kapky inkoustu. Padaly ze střechy. Jenže když jsem se na ni znovu podívala....nikdo tam nebyl," vypověděla jsem a pokrčila rameny.
,,Inkoust říkáš?" ujišťovala se.
,,Jo," přitakala jsem a seskočila ze zábradlí do mokré trávy. ,,Může to mít s tím tvým anime nějakou spojitost?" ptala jsem se se zájmem.
,,To nevím," odpověděla po chvíli. Na jejím hlase se mi ale něco nelíbilo. Byl...jiný. Jako by mi lhala.
Rozhodla jsem se to ale nepitvat a místo toho se zaměřila na další informace.
,,No a řekneš mi teda konečně něco o Narutu? Třeba mi to pomůže vzpomenout si...," žadonila jsem.
,,Myslím, že teď to nepůjde," smutně mě odmítla. Nemám tolik času. Dneska jdeme totiž s mamkou do divadla a já se musím chystat."
,,To je to tak na dlouho?" vyvalila jsem oči.
,,Jasně," zazubila se. ,,Když tak si to najdi na internetu. Stačí si do vyhledávače zadat ,,Naruto" a ono ti to vyhledá celkem dobrý odkazy," poradila mi.
,,Díky moc."
,,A nebo taky...," začala, přičemž se trošku zadrhávala.
,,No?"
,,Měla jsi svoji tajnou skrýš. Věděla jsem oni jen já a ty. Ani Dizi jsi o tom neřekla. Byla to středně velká krabice s veškerými materiály o Narutu. Byly tam jak informace o postavách, tak i tvoje i cizí povídky. Možná ti to pomůže víc než internet."
,,Skvěle. Jen...kde tu krabici mám?" zasmála jsem se.
,,Pod postelí," oplatila mi stejně humorným tónem.
,,Jdu na to!" odpověděla jsem jako voják.
,,Fajn, tak ať se daří. Všechny pozdravuj!" rozloučila se.
,,Ty taky," povzdechla jsem si a vypnula telefon.
Můj pohled ihned na to padl na velkou bílým prostěradlem povlečenou postel. ,,Tak jde se na to."