The Writer 14

Vyvalila na mě své hnědé oči a párkrát zamrkala. Připadalo mi to, jako by si v hlavě snažila urovnat všechny události, které tam měla namačkané, a zjistit, jestli to, co jsem jí údajně řekla, nebyl sen.
,,Ty to nevíš?" promluvila na mě po chvíli ticha.
Jen jsem pokrčila rameny a ústa roztáhla do pobaveného úšklebku.
,,Ne, nevím. Teda....pamatuju si, že to byla japonská bitevní loď," zasmála jsem se a uvelebila se hlouběji v polštáři.
,,Bitevní loď...jasně...," mumlala si pro sebe Evča a podívala se do země. Pár minut jen koukala na šedivý koberec, než na mě znovu hodila upřený pohled.
,,A já jsem kdo?" zeptala se.
Tentokrát jsem vyvalila oči já.
,,Jak to myslíš, kdo jsi? Jsi moje kamarádka Eva Nav...," chtěla jsem normálně odpovědět, ale přerušila mě rukou zdvihnutou do vzduchu.
,,Ne, tohle jsem nemyslela," zesmutněla a podívala se ven z okna. ,,Chodily jsme spolu na základku a potom i na Jarošku. A od sedmé třídy jsme psaly povídky. Chtěla jsem nám vymyslet nějakou japonskou přezdívku, ale ty jsi byla proti. Nechala sis svoje jméno, zatímco já jsem si říkala Shina. Shina Yamada, na to si nepamatuješ?" naléhala na mě, až jsem byla nucena stáhnout svůj obličej dál od toho jejího.
Shina? Ne... na to jsem si opravdu nepamatovala. Nic mi to neříkalo. Žádná japonština... vždyť já přece umím jen angličtinu a němčinu, ne? Možná nějaké základy ruštiny, ale japonštinu? To je blbost. Musela si ze mě dělat srandu. Určitě za tím bílým závěsem stojí kameraman a všechno tohle natáčí.
Chtěla jsem Evči nebo Shině... já už vlastně nevím, odpovědět nějakou vkusnou poznámkou, která by usadila její pokus udělat ze mě blbečka, ale její seriózní obličej zastavil mé počínání.
Tohle nebyl vtip. Tohle byla skutečnost. A já jsem asi zapomněla něco, co jsem zapomenou neměla.
Podívala jsem se jí do smutných očí a snažila se v nich něco vyčíst. Bezúspěšně. Tohle mi nikdy nešlo...číst v lidech jako v otevřené knize uměl Neji, ale já js... Moment!
Nehledě na bolest jsem se prudce posadila a naléhavě se na...Shinu otočila.
,,Prosím tě, kdo je Neji?" vybafla jsem na ni a chytla ji na zápěstí.
Brunetka chvíli zaraženě seděla, než se její ústa otevřela a ona na mě koukala stylem žába na výsluní. ,,Tak kdo je to?!" skoro jsem křičela, toužíc znát odpověď.
Shina několikrát za sebou polkla, než byla schopna mi normálně odpovědět.
,,No... ono to... Neříkala jsi, že nevíš, kdo je to Yamato?" položila mi místo odpovědi otázku.
,,Jo... to jsem říkala. Já vážně nevím, kdo nebo co je Yamato. Já jen vím, že existuje nějakej Neji. A ten Neji umí číst v lidech," pokrčila jsem rameny a už klidněji sáhla po sklenici vody na malém stolku u postele.
Moje kamarádka se zhluboka nadechla, než mi začala vyprávět rozvleklý příběh.
,,Jak už jsem ti řekla, v sedmé třídě jsme začaly psát fanouškovské povídky. Věděla o tom skoro celá třída, protože jsme tím byly doslova posedlé. Nejednou jsme naše slohové práce napsaly zrovna na tohle téma, za což jsme potom byly považovány za úplné idioty. Důležité ale bylo, že to nevadilo ani nám, ani naší češtinářce.
Po tom, co jsme se dostaly na gympl, jsme na chvíli s psaním přestaly, ale to trvalo jen něco málo kolem čtyř měsíců. Po malé známkové krizi jsme se do toho znovu vžily a začaly psát líp, než kdy před...," chtěla pokračovat, ale teď jsem ji na oplátku přerušila já.
,,Tak počkej...," kroutila jsem hlavou, ,,vyprávíš mi tu něco, co si sice díky ráně do hlavy nepamatuju, ale nevysvětluješ mi tím, kdo je vlastně Neji," zamračila jsem se a propálila svoji kamarádku pohledem.
,,No jasně, ale kdybys mě nepřerušovala, určitě bych se k tomu už dostala," setřela mě a znovu se pustila do vypravování.
,,Ty povídky nebyly jen tak obyčejné. Víš...ono existuje jedno anime, kte...?" než se stačila ponořit do hloubi vyprávění, znovu jsem ji přerušila jednou ze svých blbých otázek.
,,Co je anime?" povytáhla jsem obočí a párkrát zamrkala.
Opětovně na mě vyvalila oči a chvíli na mě skoro bezduše hleděla, ale potom se začala smát, div nespadla ze židle.
,,Co je?" zašklebila jsem se a snažila se z její reakce vyčíst, co ji na mé otázce tolik pobavilo.
Shina se konečně přestala smát, ale usměv jí z tváře nezmizel.
,,Jednou jsme byly s kamarády z Konohy, to je český server o jednom anime, na velkém srazu. Jeli jsme vlakem a do tebe schválně strčil nějaký dospělý kluk. Blbý výrostek s nechutným pohledem, brýlemi a spoustou pupínků na tváři. Začal se nejen tobě, ale i nám ostatním smát, že jsme jen blbí Narutardi a máme vymytý mozky. Jenže to bys nebyla ty, aby sis nezačala nějakou hádku. Jednoduše jsi mu položila otázku, na kterou ses zeptala teď před chvílí mě. No a on na ni nedokázal odpovědět. Celá naše garda se mu začala smát a on se ke všemu ztrapnil před svojí holkou," uculila se Shina a pobaveně se dívala na můj užaslý obličej.
,,No dobře... fajn...možná jsem blbeček, ale nějak mi z hlavy vypadlo, co to teda to anime je. Myslíš, že bys mi to mohla vysvětlit?" roztáhla jsem ústa do ironického úsměvu a zatvářila se jako měsíček na hnoji.
,,Jo, jasně," zasmála se a znovu se nadechla na dlouhé vyprávění.
,,Anime je animovaný film nebo seriál kreslený japonským ,,stylem mangy". Do téhle kategorie spadá například naše oblíbené Naruto, to je anime, na které píšeme ty fanouškovské příběhy. Dál tam je třeba Bleach, Death Note, Blood +, Mononoke Hime, Pokemon, Digimon a podobně. Spoustu jich znáš, sama ses na ně několikrát dívala. Ještě na základce jsme milovaly Pokemony i digimony. Potom jsme ale vyrostly," u téhle pasáže se začala nehorázně smát, ,,a začaly jsme pozorovat něco na větší úrovni," dokončila svůj výklad a sledovala moji maličkost, jak se snaží udržet spodní patro přitisknuté na horním.
Já jsem sledovala Pokemony?
,,No, ale teď abych se dostala k postatě věci. Neji je jedna z posta...," začala mi konečně vysvětlovat mou prvotní otázku, ale zas a znova byla přerušena. Tentokrát otevřením dveří, ze kterých se na mě vyvalila celá moje rodina.
Maminka i tatínek s ustaraným výrazem ve tváři se na mě nahrnuli jako lavina a odstrčili tak nevinnou Shinu, která si jen otráveně povzdechla.
Za svými rodiči jsem spatřila babičku s malou Zorkou v náručí, tetu, strýce a překvapivě i bratrance.
,,Niki, jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Nechceš něco přinést? Nemám zavolat doktora?" nahrnula na mě mamka ze začátku hrozně moc otázek, až je můj mozek skoro nestíhal vstřebávat.
Mírně jsem se oklepala a otočila se k máminu vyděšenému obličeji.
,,Nic mi není, mami. Jsem v pořádku. Sice mě jen trochu bolí hlava, ale to přejde," usmála jsem se. Nechtěla jsem jí říkat nic o tom, že jsem zřejmě ztratila paměť. Jistě to ale bude nějaký typ amnesie a já si zase za pár dní na všechno vzpomenu.
,,Sestřička nám říkala, že ses nepěkně uhodila do hlavy. Máš velký otřes mozku a pobudeš si tu asi týden, ale jinak ti nic vážného nehrozí. Víc nám k tomu prý řekne ještě doktor."
Maminka mě pohladila po vlasech a sedla si vedle mě na postel.
,,Tak já už půjdu, Niki. Paní učitelka stejně bude chtít vědět, jak se cítíš," rozloučila se Shina a dřív, než jsem stačila namítnout něco proti jejímu odchodu, protože jsem chtěla vědět, kdo vlastně Neji je, se vypařila jako pára nad hrncem.
,,A co že jste přišli v takové sestavě?" nahodila jsem po chvíli s dalším z řady svých ironických úsměvů a zaměřila se na vysokého blonďatého bratrance s věčně neučesanými vlasy, který se tvářil jako kakabus.
,,Ale Niki!" vyjela po mě mamka, ovšem její sestra jí jemným tónem hlasu zastavila.
,,Jen ji nech, Krist," usmála se na mě a loktem strčila do svého syna. ,,Přijeli jsme se podívat, jak na tom jsi. Mysleli jsme, že bys v téhle situaci teď neměla být sama, ale mít kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi."
Její úsměv mě hřál u srdce. Najednou jsem se zastyděla za tón hlasu, kterým jsem k nim promlouvala.
Hodila jsem po tetě omluvný pohled, ale mladá žena jen němě přikývla a spokojeně zavřela na pár vteřin oči.
,,Mami, můžeme už jít?" ozvalo se po chvíli ticha otráveným tónem.
Otočila jsem se na svého bratrance a propálila ho pohledem. On si mě ale nevšímal, jen hleděl na svoji naštvanou matku.
,,A dost, Dane! Sotva jsme přijeli! A navíc není slušné odejít od chudáka Niki," promlouvala mu do duše mámina sestra a znovu mladého kluka jako upomínku dloubla loktem do břicha.
Devatenáctiletý výrostek se jen bolestně zašklebil, ale nevypustil přes své popraskané rty ani hlásku. Nechtěl ze sebe dělat slabocha.
,,To je vopruz," pronesl po chvíli a naštvaným pohledem se na mě podíval.
Ignorovala jsem ho a místo toho se obrátila k právě se otevírajícím dveřím.
,,Tak kohopak to tu máme...," ozvalo se veselým hlasem patřícím postaršímu hnědovlasému doktorovi. ,,Slečna Nikita Reduzsky...velký otřes mozku, pár malých oděrek, pohmožděnina na levé ruce, podle předběžné zprávy prokázána amnesie...."
Dál jsem ho neposlouchala. To, co řekl, mi stačilo k tomu, abych si uvědomila, že zranění hlavy s sebou přineslo jen zbytečné nepříjemnosti. Zřejmě jsem před nárazem věděla něco, co bylo hrozně důležité, a chtěla jsem to Shině říct. Jenže ten blbý basketbal mi zapříčinil otřes mozku a amnesii. Kdybych si tak mohla vzpomenout...

Bylo pozdě večer. Oblohu pokrývaly černé mraky, pod kterými se zřejmě připravovalo hotové boží dopuštění.
Přitáhla jsem si bílou přikrývku blíž ke krku a zavřela oči. Chtěla jsem se i převalit na bok, ale hadičky zapíchané v obou dvou rukách mi nedovolovaly spočinout v jiné poloze, než leže na zádech.
Podrážděně jsem si odfrkla a snažila se myslet na něco pozitivního, ale můj mozek zaplňovaly jen samé chmurné myšlenky.
,,A já jsem kdo?"
V hlavě mi pořád zněla Shinina slova. Zapomněla jsem dalo by se říct nejpoužívanější jméno mé nejlepší kamarádky! Copak tohle se zapomíná? A navíc... proč si nemůžu vzpomenout jen na věci týkající se toho.... aline? Ne...amine...to taky není ono...anime! Jo, bylo to anime. Už si nepamatuju název, který k tomu přiřadila, ale jistě to bylo něco, co sehrálo v mém životě velkou roli.
První blesk ozářil oblohu a přinutil mě otevřít obě oči.
Chvíli jsem se na tu světelnou show dívala, ale když mě moje kukadla začala pálit únavou, rozhodla jsem se jít definitivně na kutě. To by se ale před mým oknem nesměl mihnout podezřele velký stín.