SasuSaku *Když Láska Neumírá*/díl 11. - "Zvládli jsme to"

Všechno se seběhlo moc rychle. Krátce po Zetsuově „přátelském pozdravu“ se kolem mě mihly postavy, aniž bych to postřehla. Byla jsem příliš dezorientovaná.
Sasuke s Madarou se bez váhání vrhli na Danza a ty dva papaláše. Zetsuovi se během chvilky povedlo omráčit jednoho z Rootu, boj se zbylýma dvěma mi však zakryla papírová stěna, kterou vytvořila Konan svým jutsu. Uvěznila do ní jednoho z ninjů, kteří chránili papaláše.
Probral mě však až moment, kdy se na mě rozeběhla křehká dívka. Co jsem mohla dělat? Rozkaz od Madary zněl jasně – zadržet, nezabít. Nešlo jim o ně, chtěli, spíše Sasuke chtěl, zabít jen Danzoa a papaláše. Jejich ochránci se pouze nemají plést do cesty. Rozběhla jsem se proti ní. Vypadala tak křehce. Netušila jsem, že bude tak zákeřná. Použila nějaké jutsu suitonu, jelikož po složení pečetí se v potoce, který tekl opodál, zvedla hladina tak, že se vylil ven a obrovská vlna si prorážela cestu lesem až ke mně. Použila jsem kawarimi, nebylo příliš času přemýšlet nad pořádným plánem. Ona na mě nepůjde zlehka – tak já také ne.
Než se voda přehnala přes místo, na kterém jsem stála, a ona si stihla uvědomit, že tam leží kus dřeva místo mě, využila jsem její nevědomosti a objevila se za ní. Než se stihla otočit, nabrala jsem chakru do ruky a velkou silou ji odhodila do stromu. Přerazila kmen vejpůl, proletěla stromem a zastavila se o kámen. Vypadala omráčeně. Opatrně jsem přišla blíž, skutečně byla mimo.
Pevně, ale rychle jsem ji svázala lanem. Pak jsem se otočila. Konan seděla na zemi, na první pohled vypadala klidně. Zbylí tři ninjové, o které jsme měli za úkol se postarat, už byli pohlcení v komínech z papíru, a nebo papíry přivázáni ke stromům. Zvláštní jutsu to měla, ale v konečném výsledku vypadalo nádherně. Připadala jsem si trochu zahanbeně, že ona zdolala dva muže a jednu dívku a já za tu samou dobu zvládla jen jednu holčinu. Ale uklidnilo mě vědomí, že já nejsem bojovnice, ale lékařský ninja, mým účelem je udržet se na živu a zachraňovat zbytek týmu, ne útočit.
Pousmála jsem se, když jsem si to konečně ujasnila a svižným krokem se rozešla ke Konan. Naše část mise byla splněna. Po pár krocích jsem se zastavila. Konan neseděla v klidu. Svíjela se v křečích a z břicha jí tekla krev. Rychle jsem se k ní rozběhla.
„Konan-san!“ vydechla jsem. Ani nevím proč, neměla jsem v plánu tam přidat koncovku. Asi má úcta k ní, kterou jsem hluboko uvnitř chovala, přemohla mé hlasivky.
Doběhla jsem k ní a rozepnula jí plášť. Na břiše měla velkou sečnou ránu, zřejmě od katany. Zranil ji jeden z těch ochránců, o tom nebylo pochyb. Krvácela silně, a zhoršovalo se to ještě víc, jelikož se Konan soustředila na to, aby všechny ty poskoky udržela ve svém jutsu. Měla jsem chuť jí říct: „Povol to jutsu!“ Ale nemohla jsem, jelikož mi bylo jasné, že v tom momentě, kdy by jutsu povolilo, by opět zaútočili, a než bych je zneškodnila, Konan by zaručeně vykrvácela.
Chakry jsem měla ještě hodně, aspoň mi to tak připadalo, a tudíž jsem neotálela a začala s léčením.
Konan bolestí vyjekla, ale vzápětí se uklidnila a zatínala zuby ve snaze umlčet další výkřik.
Asi po pěti minutách se mi podařilo zastavit krvácení a za dalších pět jsem ránu vyhojila. Když bylo hotovo, vysíleně jsem padla do leže na zem vedle Konan. Bylo to vážné zranění, chakry jsem nyní už neměla moc. Konan se zvedla na loktech. Zaposlouchala jsem se do zvuků kolem. Zjevně stále ještě nebylo dobojováno.
Najednou jsem uslyšela výkřik, který zněl jako Sasukeho. Rychle jsem se postavila, s jedinou myšlenkou: rozběhnout se a pomoct Sasukemu. Jenže jakmila jsem si stoupla, cítila jsem změnu tlaku, pak se mi zatmělo před očima a pak už nic, prázdno.

„Příchází k sobě,“ slyšela jsem známý hlas a pootevřela oči.
„Sasuke-kun?“
„Jsem tady, neboj,“ usmál se. Viděla jsem, jak krajina kolem nás rychle ubíhá a cítila jsem vítr ve vlasech.
„Kde to jsme? A kde je Danzo?!“ Otevřela jsem oči do kořán při myšlence na toho basta*da.
„Jsme na cestě domů. Už je po všem. Všechno šlo podle plánu. Já s Madarou jsme zabili Danzoa i tu stařenu s tím dědkem. Počkali jsme, až se ti jejich „ninjové“ proberou a pak jsme je poslali domů s těly a se zprávou o tom, kdo je zabil. Zetsu si také vedl dobře,“ domluvil a něžně se na mě usmál.
„A co Konan-san? Co její zranění?“ opět jsem nevěděla, proč používám příponu, ale začínala jsem si na to zvykat.
„Jsem v pohodě,“ odpověděl mi milý hlas kousek od nás a já spatřila Konanin úsměv.
„Takže hotovo? Čistý vzduch? Už je po pomstě?“ Dívala jsem se Sasukemu do očí a kladla mu jednu otázku za druhou.
„Ano… Ano, už je po pomstě. Teď už jsi jen ty a já,“ domluvil a políbil mě na čelo. Chvíli jsme utíkali mlčky. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají kapičky.
„Sakuro, ty pláčeš?“ podíval se na mě Sasuke překvapeně.
„Já jen… Jsem hrozně šťastná, víš, Sasuke-kun. Nikdy bych nečekala, že se tohle stane skutečností… Sasuke-kun! Ty ses zranil!“ vykřikla jsem, když jsem uviděla šrám na jeho paži.
„To nic není, vážně, je to jen škrábnutí. Nedělej si s tím starosti, z nás všech jsi vypotřebovala asi nejvíc chakry, a to na léčbu Konanina vážného zranění. Nemít tam tebe, do minuty by vykrvácela. Spinkej, musíš si odpočinout,“ věnoval mi krátký úsměv a na chviličku zlehka přitiskl své rty na moje. Poté jsem cítila, jak opět usínám.
„Zvládli jsme to,“ byla poslední slova, která mi zašeptal, než jsem se ponořila do hlubokých vod tvrdého spánku.

Když jsme dorazili zpět k úkrytu a já se probudila, byla jsem velmi dezorientovaná. Sasuke mě postavil na nohy a já se začala rozebírat a vybavovat si, kde to jsem. Obloha se barvila do zlato-růžova, což naznačovalo, že přichází východ, nebo západ slunce. Když jsem si probrala události posledního dne, došlo mi, že to bude západ.
Jakmile jsem se vrátila do současnosti, viděla jsem Sasukeho děkujícího Konan a Zetsuovi. Bylo moc zvláštní, vidět Sasukeho děkovat. Pak měl ještě delší rozhovor s Madarou alias Tobim.
Celou tu dobu jsem tam stála a civěla na Sasukeho. Když domluvil s Madarou, přišel ke mně a chytil mě za ruku. Madara během sekundy zmizel a já tam se Sasukem zůstala sama. Rychle jsem se mu vrhla kolem krku a pevně ho objala. Po tvářích mi začaly stékat další slzy. Slzy štěstí.
„Ach Sasuke-kun, já jsem tak šťastná!“
„Já taky, zvládli jsme to, teď už bude jedině dobře.“
Trochu si poodtáhl můj obličej a vášnivě mě políbil. Hladil mě po celých zádech a tisknul mé tělo ke svému, mé ruce mu zase zajížděly do havraních vlasů a tiskly jeho obličej k mému, tudíž byly polibky čím dál víc náruživější.
„Hehehe,“ ozval se za námi pro mě povědomý smích. Když mi hlavou problesklo, komu patří, přejel mi mráz po zádech.
„No Sakuro!“ ozval se za mnou hlas, jehož tón zněl výsměšně. Pomalu jsem poodtáhla obličej od Sasukeho, a stále jej objímajíc jsem se otočila za sebe. Stál tam přesně ten, koho jsem čekala.

Poznámky: 

Slovíčko Závěrem
Začnu celkem klasickou řečí =D Omlouvám se za spoždění xD Ne oprvdu, to víte, konec prázdnin, člověk si ho chce užít, a tak jsem byla dnem i nocí v tahu a jediné pauzy, které jsem měla, byly na spánek, snad chápete . A tak jsem se ke compu nedostala dřív jak dnes (teď). Takže sem tuhle FFku dávám . Nechala jsem vás trochu naplé co =D (si fandím =D)? Zkusíte si tipnout, kdo stojí opodál Sasukeho a Sakury ? Malá nápověda: Asi se budete v myšlenkách muset vrátit trochu do minulosti této povídky ... Tak a teď už na mě kašlete, co =D? Ne, dobře, přestávám s těma nudnýma kecama xD. Další díl vyjde (nechci strašit, nejsem si tím jistá, jak mi to vyjde s rozložením, ale existuje určitá pravděpodobnost, že bude poslední)3.9.2009, tak se zatím mějte krááásně, mám vás ráda =**

S Pozdravem, Vaše Shiori Uchiha =c**