Fight with snow 5

Cítila jsem, jak mi sněhové vločky dopadají na nechráněné vlasy, upřela jsem zrak na klidné, šedé mraky. Drobné vločky příjemně poletovaly kolem mě a kůže na mých nohách mě varovala, jak moc chladno venku je. Objala jsem se ruka kolem hrudníku, doufaje, že si udržím vrchní část těla v teple, což by nohám aspoň o trošku pomohlo.
Zdálo se, že to funguje. Jeho mikina, navzdory její velikosti a z jaké byla látky, až překvapivě hřála. Pospíchala jsem ulicemi, až jsem s úlevným vzdychnutím stanula přede dveřmi rodičů. Váhavě jsem zvedla ruku, potom jsem lehce zaklepala na dveře. Mamka mi téměř okamžitě otevřela.
„Ahoj, mami,“ usmála jsem se ostýchavě.
„Tak, hm, nejspíš už jsou Vánoce.“
Mamka přikývla, ale na tváři jí hrál úsměv, když dveře otevřela dokořán.
„Pojď dál, zlato. Pořád tu máš svůj pokoj. Jsem ráda, že jsi na nás nezapomněla přes celý rok lékařských povinností.“
Mít rodiče, kteří mě dokázali povzbudit, třeba i nějakou malinkou věcí, bylo vždycky plus. Od té doby, co jsem se odstěhovala, bylo mou jedinou povinností vzpomenout si na jejich narozeniny, výročí, svátek nebo jinou zvláštní událost. A to jim stačilo. Prošla jsem chodbou do svého pokoje, mamka sledovala každý můj pohyb.
„Postaral se o tebe Naruto?“
Strnula jsem. Jak to mohla vědět?
Zahihňala se.
„Tohle je jeho oblečení, Sakuro. Krom toho, Tsunade-sama mi řekla, že jsi nemocná a že by bylo rozumné, kdyby se o tebe postaral. Byl by schopný tě ochránit všemi svými silami a to se mi líbilo.“
Dech, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji, mi unikl z úst.
Díky bohu byli mí rodiče jedni z těch, kterým Naruto nevadil. Nebyl to z mých vrstevníků jeden z jejich nejoblíbenějších ninjů, ale vždycky k němu byli milí a nikdy proti němu nepronesli jediné slovo. Byla jsem vděčná, že ho má mamka ráda, i když věděla, že je Jinchuuriki.
„Díky, mami,“ oddychla jsem si.
„Ale můžu být teď na chvíli sama? Potřebuju přemýšlet.“
Vědoucí úsměv se jí přehnal přes obličej a přešlápla si z jedné nohy na druhou.
„Samozřejmě, broučku. Dej mi vědět, až budeš chtít večeři.“
Ztěžka jsem si oddechla. Tohle byl ale dlouhý den.

Byl vánoční den, šest hodin ráno a já už byla vzhůru. Ne proto, že bych byla rozrušená z toho, co dostanu od rodičů. Nemohla jsem spát, jelikož jsem Naruta nemohla dostat z hlavy. Dokonce jsem nešla ani ven, abych našim koupila nějaké dárky. Zůstala jsem celý den uvnitř, hloubala nad tím, proč se pokaždé, když na něj pomyslím, cítím takhle.
Uchopila jsem jeho černo oranžovou mikinu, která mi ležela v klíně. Pořád jsem ji měla a nemohla jsem najít odvahu mu ji vrátit, dokud ho znovu neuvidím.
Stáhla jsem koutky úst do zamračeného šklebu a zadívala se jinam. Uvolňoval se ve mně vztek…
Tu noc, co jsem přišla domů od Naruta, jsem nemohla spát. Vlastně jsem postrádala teplo od toho idiota! Nikdy bych si nepomyslela, že by mi to mohlo chybět. Musela jsem spát v jeho mikině a cítit tu vůni, abych mohla vůbec usnout.
Vždyť mi jen pomohl, když jsem byla nemocná. Tak proč postrádám jeho teplo?
Byla jsem nemocná, nebylo to jako, že bych si toho byla vědomá, zatímco jsem vedle něho spala.
Nahněvaně jsem zavrčela.
Nedařilo se mi na to přijít.
Chtěla jsem ho vidět (naléhavě), ale má pýcha odmítala uvěřit, že by mi mohl scházet čas strávený s mým přiblblým týmovým partnerem. Opravdu…. Opravdu mám Naruta ráda? Nebo ho dokonce… miluju?
Rodiče by se ještě nevzbudili. Z jejich ložnice se neozýval žádný zvuk, cítila jsem se provinile, že jsem jim nic nekoupila. Ale mnohem větší vinu jsem cítila, že jsem se včera stranila lidem, obzvlášť Narutovi.
Nedokázala jsem pochopit ten jeho smutný pohled, když jsem se zmínila o Vánocích.
Chtěla jsem mu pod stromeček něco dát, ale co? Chtěla jsem, aby byl ten dárek speciální. Všichni věděli, že má rád rámen. Já jsem si přála, aby věděl, že je to ode mě. Aby si vzpomněl, že je to MŮJ dárek.
S remcáním jsem vylezla z postele, na chvíli jsem se zarazila, když jsem se zadívala na oblečení, které mi půjčil. Rychle jsem odvrátila toužebný pohled, sehnula se dolů a čapla svůj každodenní oblek kunoichi. Nebyla jsem na to počasí připravená, na své červené tričko bez rukávů jsem hodila Narutovu mikinu. Oblékla jsem si jouninské kalhoty, které by mi měly udržet nohy v teple. Nohavice jsem si zasunula do vysokých bojových bot a na pravou nohu umístila pouzdro s kunaii. Růžovou sukni s rozparky jsem si přetáhla přes vršek kalhot a k pasu rychle připnula brašničku se shurikeny.
Naštěstí mamka s taťkou dál spali, i když jsem stoupla na schod, který mírně skřípe, potom jsem se po špičkách vplížila do kuchyně. Napsala jsem vzkaz škrabopisem, jež jsem používala ve spěchu, a umístila ho na ledničku.
Ještě jsem se naposledy ohlédla, vyšla ze dveří a zamířila k Narutovu domu.
Takže je to pravda.
„Jo,“ zašeptala jsem, když jsem omylem nahlas odpověděla svému podvědomí.
Opravdu máme toho blonďáka rády… že jo? Jelikož jsem neodpovídala, rychle dodalo.
Jen jsem si dělala srandu, vždyť víš….chtěla jsem vidět, co by udělal, kdybys ho požádala, aby zůstal. Pohrávala jsem si s tvou myslí. Opravdu jsem si nemyslela, že je to pravda, ani jsem si nemyslela, že se budeš cítit tak zle, když uvidíš jeho ztrápenou tvář.
„Já vím.“
Promiň.
Pousmála jsem se.
Na omluvy je příliš pozdě. Už se neomlouvej. Já jsem vlastně… ráda, že jsem si uvědomila, co k Narutovi cítím. Myslím, že je milý, pozorný, soucitný, i když někdy dokáže být totální idiot.
Tiše jsem se zasmála.
Ale je to… je to můj idiot.
Náš idiot. To se mi líbí. Zní to hezky. Usmála se vnitřní Sakura.
Jo, to zní. Usmála jsem se zpět.
Já vím, nikdy jsme si, až do onoho dne, neuvědomily všechny věci, co pro nás dělá.
A je doopravdy hezký. Nemůžu věřit, že jsme si toho nikdy nevšimly.
Možná jsme se nedívaly. Vzpomínáš, jak říkával, že nás miluje? Možná jsme neposlouchaly. Možná jsme to neviděly. Zkoušel nám to říct slovy i věcmi, co pro nás dělala, ale my nevěnovaly pozornost. Možná jsme měly…
Najednou jsem stála před Narutovým domem. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala…