Hyuuga Naoki - 4.Zpátky v Konoze

„No tak už si pohni, Naruto!“ sykl černovlasý mladík s mléčně bílýma očima na svého kamaráda, který stále běžel vzadu. On sám celý tým vedl.
„Co zase já! Já jsem v záloze pro případ napadení!“ bránil se blonďatý Naruto.
„Naruto! Nebuď drzý!“ praštila Naruta růžovovlasá kunoichi, která se zastavila, aby mu mohla jednu vrazit. Když odletěl na nedaleký strom, tak se zase rozběhla dál a už si ho nevšímala.
„Sakuro, proč ho pořád mlátíš?“ zastavil se Neji a starostlivě se podíval na Naruta. Sakura si ho zhnuseně prohlédla.
„Proč ne?! Je to jen arogantní pitomec! Nic jinýho si nezaslouží,“ odsekla Sakura a naštvaně založila ruce na hrudi. Neji nad ní zavrtěl hlavou, a pak se vydal za Narutem.
Naruto otevřel oči a pomale se rozhlížel kolem sebe. Byl zmatený.
„V pohodě?“ zeptal se ho Neji a nabídl mu ruku. Naruto kývl, a pak se s Nejiho pomocí postavil. Ale nemohl nabrat rovnováhu, a tak se o kamaráda musel opřít.
Najednou se za nimi ozvalo zapraštění větvičky a všichni tři se připravili k boji. Po pár sekundách vylezla z lesa dívka.
Byla celkem vysoká, ale nebylo jí vidět do obličeje. Na sobě měla bílé kalhoty, které měla rozšířené a zavázané v polovině lýtek rudou stuhou. Lýtka byla třikrát tak menší než obvod kalhot nad nimi. Vypadala podivně. I hruď určitě měla tenčí, než ji dělalo oblečení, protože lehce nad boky měla bílé triko stažené taktéž rudou stuhou. Rukávy byly na stejném principu. Na sobě pak měla dívka černý plášť, který se zapínal pod krkem a jinak kolem ní vlál ve větru. Na hlavě měla kápi, proto jí nebylo vidět do obličeje.
„Kdo jsi?“ postavila se do útočného postoje Sakura.
„Jestli tohle má být výhružný postoj, tak já jsem… kdo jsem… hmm… už vím! Jiraya-sama!“ odsekla prudce dívka. Měla jasný a čistý hlas, ne tak pronikavý jako Sakura. Narutovi i Nejimu ten hlas připadal povědomý. Sakuře taky, ale ta byla tak naštvaná, že to neřešila.
„Nemyslím, že jsi chlap,“ namítl Naruto natvrdle.
„V tom to vězí… Uzumaki Naruto-kun,“ uchechtla se dívka. Naruto se zarazil.
„Odkud mě znáš?“ nechápal Naruto.
„No přece z Konohy. A Nejiho a… Sakuru taky,“ odvětila dívka a stáhla si kápi.
„N-naoki…?“ šokovaně si ji prohlížel Neji.
„Kdo jiný,“ usmála se a odhrnula si vlasy z obličeje. Už je měla stejně dlouhé jako on. Dokonce jí i stejně spadalo pár pramenů do obličeje. Jen vzadu neměla culík, nýbrž dlouhý cop.
Ten obličej. Naruto, Sakura ani Neji netušili, co mají říct. Nevypadala jako Naoki. Měla černě obtáhlé oči, černě namalované rty a obličej měla svislým rudým pruhem rozdělený na poloviny. Vypadala velice zvláštně. A pak to její oblečení. To byla skutečně ona?!
„Naoki!“ došlo to najednou Nejimu a ihned ji nadšeně objal. Taky se usmála, ale jen lehce. Její oči zůstávaly chladné. Neji se zarazil.
„Ráda tě zase vidím,“ podotkla Naoki.
„Já tebe taky. Moc jsi mi chyběla,“ přiznal Neji a objal ji kolem pasu. Nenápadně se z jeho objetí vymanila. Překvapeně si ji měřil.
„Na nic si nemusíš hrát, Neji. Já už to taky nedělám,“ pobídla ho Naoki. Naruto si ji překvapeně měřil. Takhle si ji rozhodně nepamatoval.
„Ale já nic nehraju, Naoki. Změnil jsem se,“ namítl Neji a zúžil oči.
„Já také,“ odsekla Naoki.
„Jak milé, že jste se potkali… ale my si máme pohnout do vesnice!“ sykla na ně naštvaně Sakura. Naoki se na ni přísně podívala.
„Já taky. Nadešel čas, abych se vrátila,“ odvětila Naoki.
„Ale proč?“ nechápal Neji. „Říkala jsi, že se chceš toho ještě víc naučit.“
„Umím toho dost a dost. Jsem připravená na návrat,“ odsekla Naoki.
„Tak jdeme,“ vyzval je Naruto. A tak se rozběhli do vesnice. Neji s Naoki vepředu. Ale nepromluvili spolu ani slovo. Neji se stále nemohl vzpamatovat z jejího chování.
„Jak to tam šlo? Myslím na hranicích?“ zeptal se Neji své sestry, když ona nepromluvila.
„Měla jsem dost času na trénink i práci,“ odvětila Naoki nevzrušeně.
„Hinata říkala, že už za tebou dlouho nebyli,“ řekl Neji.
„Nebyli… asi tak rok a půl. Stejně jako ty.“
„Měl jsem moc práce.“
„Vím, já též.“
„Přesto mi něco vyčítáš.“
„Kdyby to tak bylo, tvářila bych se jinak.“
„Tak co se teda stalo?“
„Co by se mělo stát?!“
„Jsi… jiná, než jsi bývala.“
„Kdepak. Vůbec jsem se nezměnila. Na hranicích poznáš, co je správné a co špatné. Zásadní je dodržování pravidel a plnění misí. Jinak se stane něco strašného. To ty ses změnil.“
„Každý se změnil. Jen ty, jak sama tvrdíš, ne.“
„Správně. Já ne. Nemám důvod měnit se. Můj život mi vyhovuje.“
„Není správný.“
„Nemluv přede mnou o tom, co je a co není správné, Neji. Bez urážky, ale viděla jsem víc věcí, než ty, i když jsi starší. Pochopila jsem, co je v mém životě důležité.“
„Je ti teprve patnáct. Je brzo na to, abys něco takového věděla.“
„Navenek mi je patnáct, Neji-niisan… ale jen navenek. Jak už jsem řekla. Viděla jsem toho víc než ty. Víc než tušíš…“
„Proto by jsi měla být jiná. Muselo se to na tobě přece nějak podepsat!“
„Nemuselo, bráško, nemuselo… nesbírám podpisy na potkání. Ale ty asi jo!“
„Na co tím narážíš?!“
„Kam se poděl ten starý Neji? Kde je? Nikde ho nevidím!“
„Jsem to pořád já, jen ty nechápeš změnu.“
„Chápu, že ses změnil… ale proč?! To se nemůže stát jen tak nárazově!“ Naoki už křičela. Nelíbila se jí změna jejího bratra. Někde uvnitř sice cítila, že právě ona je ta špatná, ale žila v tom samém přesvědčení spoustu let. Nedokázala se tak rychle přeorientovat jinam.
„Může! Jen ty prostě nejsi na změnu stavěná!“ bránil se Neji. Taktéž křikem.
Už ale byli u brány do vesnice, a tak jejich hádka zůstala nedokončená a jen tak visela ve vzduchu.
„Vy spolu něco máte?“ nechápal Naruto. Tázavě se zadíval na Naoki, vedle níž šel.
„Ne. Neji je můj starší bratr,“ odsekla Naoki a ani se na blonďáka nepodívala.
„To jsem nevěděl,“ pokrčil Naruto rameny.
„Nedivím se. To moc lidí neví,“ řekl Neji.
„Neji!“ ozvalo se za nimi a oni se otočili. Všichni čtyři. Z jedné vedlejší uličky k nim přibíhali tři mladí lidé – asi tak Naokiina věku. Dva chlapci, jedna dívka. A velký bílý pes. Akamaru. A spolu s ním hnědovlasý Inuzuka Kiba, zahalený Aburame Shino a fialovovlasá Hinata.
„Naoki-chan!“ vyhrkli ze sebe všichni tři, když uviděli černovlasou dívku a všichni ji najednou objali.
„Ahoj,“ pozdravila je odměřeně Naoki. Zarazili se, přestali ji objímat a poodstoupili od ní. Pozorně si ji prohlédlo. Nejen její oblečení jim k ní nesedělo.
„Konečně jsi se vrátila, Naoki-chan,“ usmál se na ni Shino. Narutovi málem vypadly oči z důlků… Shino se usmíval?!
„Už se mi po tobě stýskalo,“ usmála se Hinata, ale vzápětí zrudla a stáhla se do sebe, protože uviděla Naruta.
„Chyběla jsi nám,“ dodal Kiba.
„Ráda vás zase vidím. Ale teď musím jít za Hokage-sama,“ odvětila Naoki s ledovým výrazem ve tváři a vydala se k hlavní budově se znakem ohně.
„Co se jí stalo?“ nechápal Shino.
„Je úplně jiná…“ vydechla šokovaně Hinata.
Kiba se za ní jen tiše díval. Její chování mu vrtalo hlavou.
„Není. Spíš je pořád stejná. Jen to už neskrývá v sobě…“ namítl Neji smutným hlasem.
„Co v sobě skrývala?“ zajímalo Kibu.
„Písečného Shinobi… vždycky byla taková. Jen navenek si hrála na milou a hodnou holku. Já… doufal jsem, že se tam změní. K lepšímu. A už nebude taková jako dřív… no zmýlil jsem se. A pěkně jsme se pohádali,“ přiznal Neji.
„Je to mrcha. Co s tím naděláš,“ pokrčila rameny Sakura.
Hinata se na ni ukřivděně podívala, a pak se rozbrečela. Bylo toho na ni moc. Jenže ji neměl kdo uklidnit… i její týmoví partneři byli otřeseni. Najednou ji někdo objal. Byl to Neji. Hinata mu zabořila hlavu na rameno a nechala slzy stékat volně po tvářích. Tohle ji zasáhlo.
Všichni se hnusně podívali na Sakuru. Ta ale jenom pokrčila rameny. Chtěla něco říct, ale Naruto po ní hodil tak zhnusený pohled, že si na to netroufla. Ani nevěděla proč.

Ťuk, ťuk. Zaklepala Naoki na dveře pracovny Godaime Hokage.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř a Naoki vešla.
„Dobrý den,“ pozdravila slušně Naoki hnědookou blondýnku, která šéfovala vesnici po smrti Sandaimeho.
„Čekala jsem tě později, Naoki,“ usmála se Godaime na dívku.
„Vím. Ale stejně jsem raději spěchala. Proč jste mě odvolala a zakázala mi, abych o tom někomu něco říkala?“ zeptala se jí přímo Naoki.
„Vesnice se ocitla ve velice prekérní situaci…“ začala vyprávět Tsunade. Naoki pozorně poslouchala.