Těžká pravidla války 2/2

A svět skončil. Výbuch proměnil v atomy vše, na co sáhl. Tak proč nebyla ukončena i bolest, kterou cítil? Copak nám smrt nenabídne úlevu, cožpak neutiší naši bolest?
Tělo napůl pohřbené v sutinách, hlíně, krvi, kusy masa i trávy sebou nepatrně škublo. Pak sebou škublo ještě jednou a pak potřetí se vztyčilo. Mladý muž začal chrchlat prach. Potácivě se vztyčil na nohy, nebezpečně se zakymácel, ale udržel se, a začal zvracet. Když už neměl co zvracet, přestal. Sednul si na zadek. Když si chtěl z úst otřít zvratky, s ohlušujícím vřeštěním zjistil, že nemá ruce.
"Panebože, panebože!" křičel a zíral na pahýlky, co mu zůstaly místo horních končetin. Začal hystericky plakat a hlavu si opřel o kolena.
A vůbec, kde je náš druhý hrdina? Je mrtvý, jako většina těch, co se dostali do dosahu miny, a nebo jen někde leží a poslouchá přítelovy vzlyky?
"Z..z...Zak..Zak-ku?" ozvalo se zpod velkého kusu betonu.
"D-dosu?" Zaku potáhl nudle do nosu a ignoroval bolest v pahýlcích rukou.
"D-dej pryč ten z-zku*venej balvan..ať tě m-můžu o-obejmout," vykoktal Dosu.
"D-dosu..." Zakuovi se začaly zase řinout slzy z očí,"já ne-nemůžu."
"J-jak to?"
"Dosu já....nemám ruce." Zaku začal vzlykat.
"Neplač," ozval se Dosu. Beton se malinko pohnul směrem od Zakua a Dosu se tou malinkou škvírou protáhl ven. Přitom se na Zakua ani nepodíval. Se sklopenou hlavou k němu přišel, přisedl si k němu, podíval se mu na ruce(respektive na ramena), nahrnuly se mu slzy do očí a láskyplně jej objal. Plakal velice tiše, skoro neznatelně. Zaku se podíval na oblohu. Smrákalo se a ještě pořád pršelo. Válka už skončila a nebe oplakávalo mrtvé a smývalo krev.

"Je mi líto, že jsem tě neochránil, Zaku," řekl ztrápeně Dosu, když o pár hodin později seděl u Zakua na ošetřovně.
"Nemohl jsi tomu zabránit." usmál se na něj Zaku."Přežil ještě někdo?" Dosu zavrtěl hlavou.
"Je to divné. Všichni kromě nás dvou jsou mrtví." Dosu tiše smrknul s očima upřenýma někam k Zakuovým kolenům.
"Hm." Dlouho ani jeden nepromluvil. Jenom se vyvarovali pohledu z očí do očí. Nakonec to Dosu nevydržel a vychrlil ze sebe:
"Zaku, jak jsi říkal o tom, že v každé válce někdo umře.."
"Hm?"
"Myslel jsi tím nás?" Zavládlo ticho.
"Já..ani nevím. Myslel jsem, že jsem umřel, ale asi mi tam někdo nahoře pomohl. Netuším, Dosu."
"Aha." Ticho. Oba pociťovali příliš velké rozpaky, než aby spolu normálně hovořili.
"Konec návštěv!" oznámila sestra při těle, která právě vešla do místnosti. Dosu se zvedl, rozloučil se se Zakuem a odešel pryč.
Venku lilo jako z konve. Dosu šel zmáčený deštěm a myslí mu probíhaly melancholické myšlenky.
Je mi líto těch lidí, co zemřeli. Možná mi dochází, proč. Ano, vím to. Zemřeli, aby jsme my mohli žít. Ale proč zrovna my dva? Něco nás pojí k sobě. Ale co? Bolí mě hlava. Moment - bolí mě hlava? Co to znamená? Mám migrénu? Nebo je toho dnes na mě moc? Nevím. Ale ta hlava mě bolí tak ukrutně, že to nejde vydržet. Možná je to odplata za ty životy. Za naše životy. Opravdu nevím. Život je nespravedlivý. S těmito myšlenkami se Dosu svalil na zem a ztratil nit. Kdosi si jej všiml a dovezl ho do nemocnice.

"Víš, Dosu, tak si říkám takovou jednu věc," oslovil Dosua nesměle Zaku, když ležel v nemocnici vedle něj.
"Jakou?" zavrčel Dosu.
"Že nám život nedovolí být od sebe daleko." řekl Zaku vážně a pak se rozchechtal."A nemrač se, vypadáš srandovně."

To jsou pravidla války. V každé válce někdo zemře.