ITACHIHO NOVÁ CESTA ŽIVOTEM 001 - KTERAK TOBI DO ÚSTAVU PŘIŠEL

Flame Hall - Sobota 23:03

„No to byla tragédie!“ neslo se z backstage koncertní haly. Akatsuki právě dohráli svůj poslední koncert svého velkého turné po zemi Ohně. Jejich boyband BBBB (Bang Bang Butterfly Boys, název vymýšlel Deidara) zaznamenal hned ze začátku nečekaný úspěch, hlavně díky fanynkám z Akatsuki fan-clubů, které byly rozesety pocelém světě. Poslední dobou jim to však skřípalo.
„Sakra, Zetsu, to je tak zatraceně složitý si zapamatovat choreografii, která zahrnuje máchání prádla, jeho věšení a následně elektrickej mandl s otočkou?“ pěnil Deidara a nervózně si plácal z plastelíny karikaturu Michaela Jacksona.
„Tobě se to kecá, ty nemáš rozdvojenou osobnost, říkáš si, že teď máš dělat tohle, ale ten druhej blbec chce zase dělat něco jinýho a nakonec ti vyjde toto,“ odsekla Zetsuova bílá strana a následně začal předvádět tanec, něco mezi epileptickým záchvatem a padounicí, který nápadně připomínal kreace Karla Gotta.
„A neruš, mám něco na práci!“ okřikla ho černá půlka a oba se obrátili zpět k fíkusu, který stál v rohu místnosti.
„No tak to je super! To by vám šlo! K***y, chlast a chlebíčky. Ale co umělecký záměr?“ prskal dál Deidara a zoufale se snažil karikatuře Jacksona upevnit nos. Moc mu to nešlo, neboť mu neustále padal.
„Do háje s uměním, hlavně že se sypou prachy,“ ozvalo se ode dveří a všichni rázem poznali, že se vrátil Kakuzu z obhlídky stánků s Akatsuki zbožím.
„Chlapi, je to dobrý, všechny trička jsou vyprodaný, ted už to můžu zabalit, jsem spokojenej,“ promnul si spokojeně peněženku v kapse a nakráčel k Deidarovi.
„A co se tebe týká, blonďatej, nejdřív se nauč pořádně vyzpívávat výšky, to, že pištíš jak parní siréna, ještě neznamená, že zvládneš géčkovou stupnici,“ odseknul Kakuzu a s výrazem dravce začal znovu přepočítávat bankovky.
Na to Deidara pouze oněměle civěl, otvíraje přitom pusu jako rybka s astmatickým záchvatem. Kakuzu se jenom ušklíbnul a odvrátil pohled zpět na peníze.
„Hele, jak dlouho se vy přiblblý hovada budete dohadovat? Už mám těch vypatlanejch fanynek až po krk. Chci zpátky do sídla a dát si konečně teplou sprchu!“ běsnil s pěnou u huby Hidan, když vyhodil v pořadí už pátou fanynku s otázkou, jestli je to opravdu pravé, nebo jestli používá vycpávku do rozkroku.
Deidara, nadále v šoku, pokračoval v němém lapání po dechu.
„A Pein?“
„Jsem slavný!“
„KDE – JE - PEIN?!“
„Jsem slavný!“
„Sakra Tobi, to my všichni! Ptám se tě KDE – JE – PEIN?“
„Vy jste taky slavní?“
„Bože, to je vůl jak dělo,“ povzdychnul si Kisame a začal si přebrušovat zubiska.
„Jestli hledáte Peina, tak je venku, volá s Konan. Tepe ho, že neumyl okna,“ ozval se dutě Sasori a s nepřítomným výrazem si počal vybírat červotoče a sprejovat se repelentem proti termitům.
Jediný, kdo byl v tu chvíli v klidu, byl Itachi. Chladným pohledem, který se v Uchiha klanu dědí z pokolení na pokolení a je všeobecně uznávaný jako nejlepší zbraň na roštěnky, neustále sondoval místnost. Zničehonic však vstal a vyšel ke dveřím.
„Kampak Itafi?“ zahuhňal od lednice Kisame s plnou pusou rybích prstů.
"Do Autobusu. Až to tady dořešíte, tak bysme už mohli jet," řekl, prošel kolem Deidary, který pořád předváděl svoji parodii na zlatou rybku, a sepnul do genjutsu první stovku fanynek, která se vyvalila zpoza otevřených dveří.
"Pofkej na mě..." dovíral Kisame nohou dvířka od lednice a hrnul se za ním.
Po půl hodině se v autobusu sešli všichni, poslední Pein s uchem nateklým tak, že málem neprošel dveřma. A mohlo se vyjet.
Dorazili po hodině cesty, během které stihli tři láhve sektu, pytel buráků, kousek Foresta Gumpa a vyděsit Tobiho, který usnul a nechal si po probuzení namluvit, že zabloudili a umřou.

Sídlo Akatsuki - Neděle 10:06

Do celého kraje přišlo krásné letní ráno a jeho vláda plynule přecházela do rozpáleného dopoledne. Itachi seděl před hlavním sídlem u bílého zahradního stolečku, usrkával kávu a luštil křížovku. Pohroužen do hledání toho správného slova přestával vnímat kolem pobíhajícího Tobiho, síťkou na motýly se ohánějícího a věčně pokřikujícího zásadní slova toho dne - „jasná šance! skoro! to je sv*ně! Itachi, nehejbej se!“
"Hm..?" Itachi zvedl hlavu od křížovky a v tu chvíli mu na ní přistála ona síťka.
"Mám ho, mám ho!" dětinský smích, plný neskrývané radosti se rozléhal všude kolem.
"Někdy se divím, proč tě Pein z toho diagnosťáku vytáhl..."
"Hahaha, mám ho, mám ho..."
"Chjo," povzdechl si Itachi, sundal z hlavy síťku, zvedl se ze židle a odcházel do útrob sídla teroristické organizace. Poslední dobou se cítil nesvůj, připadalo mu, že má něco přijít, něco špatného. Zavřel za sebou vchodové dveře, a tak přirozeně utichla zvuková kulisa, linoucí se z Tobiho úst - „no tááák, póóóď... neboj, koukej jaký mám na tebe hezký špendlíky...“
Itachi prošel chodbou a vešel do kuchyně. U stolu a vůbec v celé místnosti seděl jen Kisame, který si právě zaléval misku tablet Calgonit mlékem a sledoval svůj oblíbený pořad v televizi.
„Hehe, šikovná, šikovná.. no ták ještě trošičku se pootoč… jóó, jóó to je ten správný úhel pohledu, hihihi,“ tetelil se blahem před obrazovkou, a ani si nevšimnul, že se mu krev z jeho nosu mísí s obsahem v misce. Pak si ale všimnul Itachiho.
"Čus," pozdravil a rozkousnul další 3+1.
"Heh... že ti to chutná...," oklepal se Itachi a posadil ke stolu naproti němu.
"Je to zdravý. A uhni máš tlustý sklo," zahuhlal Kisame s plnou pusou.
"Moc čumíš na televizi. Zase ty tvoje šáhlý dokumenty o žralocích?" změnil místo Itachi, opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a povzdechl si.
"No a? Ou, ou! Podívej na tuhle krasavici! Ty zubiska…." vyleťěl vzrušeně Kisame a přitisknul obličej přímo k obrazovce. Přitom se mu dál zdárně valila krev z nosu, o jeho slintání nemluvě.
"Nic, jen že je dost stupidní smrt umřít na vykrvácení z nosu. Nebo být zabitej Konan za to, že děláš bordel na podlaze," odvětil Itachi a sledoval, jak se na zemi mísí krev se slinami. No, dost odpudivý pohled.
Pak bylo ticho. Chvíli.
"KDE JE, KU**A, MŮJ GEL NA VLASY?" Peinův řev se rozléhal sídlem jako Trautemberkovo lamentování Krkonošema.
"Co je mu zas?" podíval se od televize Kisame na Itachiho.
"Vím já? Že prej gel, nebo co...," řekl nepřítomně Itachi.
"To je vůl, zase ho Konan seřve, že dělá bordel kvůli každý kravině." Dořekl a utřel si nos.
"To by musela Tobiho už dávno zrušit," konstatoval Itachi a odšrouboval víčko od antidepresiv. Ve stejný okamžik dostal Pein odpověď.
"KOLIKRÁT TI MÁM ŘÍKAT, ABYS NEŘVAL?!" zařvala Konan.
"PROMIŇ, LÁSKO, ALE MŮJ GEL..."
"ZKLAPNI A PŘINES MI NĚCO K JÍDLU!"
"ANO, LÁSKO..."
"Ty voe, to je jak z tý tvý televize, jdu se projít," Itachi se zvedl a jak řekl, tak i učinil. Když vycházel z kuchyně, málem se srazil s Peinem - "uhni v**e!" - chvátajícím ke sporáku.
Při zavírání těžkých vchodových dveří ještě zaznamenal útržek rozhovoru, a to právě z kuchyně -
"Kisame! Nečum, vem pánev, dvě vejce, máslo... a nebo ne, máslo ne... vem ten volivovej volej... TO JE SÁDLO TY PITOMČE, CHCEŠ ABY MĚ ZABILA?!"
"ŘEKLA JSEM - NEŘVI !!!"
"Chjo...," povzdechl si Itachi, zabouchl a vyrazil po cestě do lesa. Všude byl klid, v lese bylo světlo ředěno hustou hradbou korun stromů a ten kámen, co si po chvíli našel, tak ten byl... jedním slovem luxusní, lehce obrostlý mechem, dostatečně velký na pohodlné posezení. Konečně má chvíli klidu, kdy ho neotravují ti přitroublí kumpáni. Ideální podmínky pro meditaci, přemýšlení... posadil se a uvolnil.
V tom mu zazvonil telefon - skryté ID. Stiskl zelené tlačítko
"Ano?" řekl a ihned odtáhl telefon od ucha. Hluk, linoucí se ze sluchátka vyplašil i pět kilometrů vzdálené, klidně se pasoucí stádo jelenů.
Když se hluk utišil, přiložil jej zpět k uchu.
"Ahoj, bráško...," řekl klidně Itachi.
Následoval emotivní řev ze sluchátka, řev stále se opakujících slov.
"Jo, jo, zabiješ mě... já vím," zakroutil Itachi hlavou a přitom šťoural kunaiem v kameni.
"Co? Hmmm... ehm... jo... heh... ta bloncka, jo? No jo, pošlu ti číslo.... jo, já vím, že to nic nemění na tom, že mě zabiješ... jo, vždyť říkám, že jasný...jo, jo, jo... pozdravuj Ora a vyřiď mu, že mi pořád dluží prachy... co? No jo, mu to vyřídím sám... co? CO? Hele, ztlum ty emouše, nebo to položím...."
Rámus v pozadí utichl.
"Jo, jasný... já vím, že je to kůl kapela, jasný no... co? Co mně je po tom, že bubeník má skvělý tričko.. ne, nekoupím...jo... už se opakuješ..."
Chvíli jen poslouchal.
"Jak se mám? Na ho*no... hmm? Ne... ne! Ne, ty jsi vůl, vždyť je hnusná... ty jsi úchyl, fakt že jo. Hele musím končit, tak si pusť ty v luxusních tričkách a...jo... jo... jo, jo, jo... ČAU!!"
"Fíha... že já jsem ho tenkrát nesejmul taky..."
Chvíli se ještě na kameni utvrzoval ve svém přesvědčení změnit svůj dosavadní život a na to se zvedl a vyrazil zpátky.
Byl krásný slunečný den a nebe bylo jako vymetené. Slunce svítilo a všude byl cítit život - skrz trávu, stromy, poletující hmyz a zvuky ptáků. A slunko jasně svítilo. Itachi došel až na pár desítek metrů ke skále, ve které sídlil jejich Band.
„Nádherný den.“ zašeptal Itachi. Pak to šlo ráz naráz. Blýsknul se Mangekyou, lakonické pronesení „AMATERASU!“
A pak už jenom sledoval, jak se celá skála zmítá v černých plamenech. Takové bárbekjů nedělají ani američani na Den nezávislosti. Itachi ještě chvíli zaujatě sledoval, kolikrát skála pukne, než se složí celá k zemi, a pak se se spokojeným výrazem otočil.
"Itachi-sempaaaaai!" Tobiho výkřik v něm způsobil chvilkovou zástavu srdce. Tobi k němu doběhl a ptal se, jestli taky viděl ten oheň.
"Ne…. Tobi, nechtěl by sis zahrát jednu pěknou hru? Mám na ni takovou pěknou bílou košilku se zavazováním vzadu."
A jelikož byl Tobi jelito, souhlasil. Jediného přeživšího člena Akatsuki sbalil Itachi do svěrací kazajky a velmi pečlivě zavřel do bedny. Potom mu vysvětlil, že je to nová verze hry na tichou poštu.
„Takže drž zobák a všechno bude fajn.“ doporučil mu tím nejlaskavějším hlasem, na který se zmohl. To už stáli před opravdovou poštou.
„Máte přání?“ zeptala se mile pošťačka.
„Ano. Odešlete tenhle balík. Express do diagnostického ústavu.“
„A kam přesně?“
„To je fuk. Prostě do diagnosťáku a někam hodně daleko,“ zavrčel nebezpečně Itachi. Tohle už mu začínalo lízt krkem. Pošťačka se sice ještě pořád chtěla dohadovat, stačilo však vyzkoušet nové genjutsu, ve kterém zpívali sto let svůj věčně se opakující duet Aťka Janoušková a Jirka Krytinář, a bylo po problémech.
„Tak, teď je to konečně nádherný den. Takhle se asi cítil Bůh, když stvořil svět,“ pronesl Itachi hlasem, který překypoval spokojeností. Ještě se podíval, jak nádražním zřízencům několikrát spadla bedna s Tobim z nákladního jeřábu, a pak se již vydal za dalším dobrodružstvím.