Písečná na obzoru! Kapitola 1) Ahoj, jsem Mitsuko…

Když jsem kráčela do brány Písečné, sevřel se mi žaludek: Můj nový domov. Co tu najdu? Koho tu potkám?
Nakráčela jsem do kanceláře Kage a ohlásila se u blondýny, co vyhlížela nepříjemně přísným dojmem.
„Kazekage-sama, zde slečna…“
„Uchiha Mitsuko,“ breptla jsem, protože jsem chtěla vědět jak Kazekage vypadá, jen jsem o něm slyšela.
„…žádá o přijetí jako kunoichi do vesnice, je Jounin.“
„Dobře, dej jí čelenku, pak si s ní promluvím, ubytuj ji a proveď ji tu, Temari.“ Ozvalo se z křesla. Hleděl ven a já neviděla ani jeho vlasy, ale hlas se mi zařízl do těla jako nůž, takhle vzrušující hlas jsem v životě neslyšela, ten muž musí být úžasný! „pak ji přiveď, až se zabydlí.“
„Hai, kazekage-sama!“
Dostala jsem čelenku písečné a pak Temari, jak jsem zjistila z rozhovoru, mě vzala ven.
„Já jsem Temari,“
„Mitsuko, těší mě,“ usmála jsem se.
„Pojď, budeš bydlet se mnou, pokud ti to nevadí, myslím že jsme tak stejně staré, ne?“
„Jo, je mi 19, Jouninem jsem se stala teprve nedávno a těším se na svůj tým, pokud tedy nějaký dostanu,“ šly jsme městem, všude bylo plno lidí a někteří si mě prohlíželi, zvláště muži nelenili se za mnou i otočit.
„Řeknu ti, že jsem tak krásnou dívku jako ty nikdy neviděla, musíš být obletovaná ne?“
„To právě je ten problém, prý jsem tak krásná, že na mě muži koukají, ale neodváží se mi nic říct, protože si myslí, že u mě nemají šanci, a já zatím toho pravého nepotkala, a ty?“
„Potkala jsem, ale je z jiné vesnice a myslím, že o mě asi zájem vůbec nemá,“ sklopila oči a viděla jsem na ní stín smutku. Došly jsme k jejímu domu, byl veliký, zřejmě tam bydlela s více lidmi.
„Jo, bydlí tu s námi i Kazekage, což je shodou náhod můj bratr, a můj druhý bratr, Kankurou, doufám že nevadí?“
„Ne, vůbec, stačí když budu mít svůj pokoj,“

Než jsem se zabydlela, staly se z nás velmi dobré kamarádky, rozuměly jsme si a já myslím, že už bych nikde jinde bydlet nechtěla.
„Vážně jsi Uchiha? Znám jednoho Uchihu, bydlel v Listové a kamarádka se kvůli němu stále trápí, protože si myslí, že za to může ona, protože mu nezabránila v odchodu. Řekla mu že ho miluje, on jí poděkoval, uspal ji a nechal ji na kamenné lavičce. Od té doby se trápí, na minulé misi se potkali a málem zabil jejího týmového partnera, to sou věci co?“
„Ty jo, jak z telenovely!“ usmála jsem se, „hele, a jaký je kazekage? Má přítelkyni?“
„Gaara? Nemá, on je samotář, ale myslím, že ještě nenašel tu pravou, která by ho okouzlila…“
„Aha,“

Vešli jsme do kanceláře. Temari se vzdálila a já tam zůstala stát jako solný sloup. Pořád seděl na křesle ke mně zády a já byla čím dál zvědavější na jeho vzhled. Konečně se otočil a… málem mi vyskočilo srdce z hrudi! Je nádherný, rudé vlasy, oči jako dvě studánky, pohledná tvář a tvrdé mužské rysy. Byl přiměřeně vysoký a vypracovaný, bože…. Asi jsem se zamilovala! Pohlédl na mě, a jakoby zkameněl. Snad se mu aspoň trochu líbím.
Nedal na sobě nic znát a pokynul mi, abych si sedla.
„Takže, tady je rozpis týmu, který budete mít, Mitsuko-san, doufám, že se vám tady zatím líbí.“ Nepatrně mu zaškubaly koutky, jako by se chtěl usmát, ale rozmyslel si to a podíval se na mě tak pronikavým pohledem, že by klidně mohl vidět mé zběsile bušící srdce, které už vědělo, dřív než já, že nebude tlouct pro nikoho jiného než pro něho!
„Jistě, moc se mi tu líbí,“
„Můžete jít, váš tým na vás bude čekat zítra v osm na cvičišti 2, na viděnou,“ a vypakoval mě, odešla jsem a byla plná dojmů, totálně jsem se zbláznila! Tohle se mi ještě nestalo, abych se zamilovala takhle na první pohled, a ještě do tohoto typu kluka, který ani neupřednostňuji, líbí se mi černovlasí s modrýma očima…
Od Temari jsem si vyslechla sáhodlouhý proslov na téma: „jak se tu mám chovat,“ co dělat smím a co ne, ale většinou to byly věci, které ani nedělám. Nejhorší je, že máme všichni čtyři jednu koupelnu, což je horor!
„Kankurou, pojď sem!“ zařvala Temari z obývacího pokoje. Jejich dům byl úžasný, velká hala měla naleštěnou mramorovou podlahu, stěny byl z tvrzeného pískovce, okna byla kulatá, vybavení bylo luxusní, a můj pokoj měl podlahu dřevěnou, měla jsem tam koberec, velkou postel, krb, velké okno, pár květin, psací stůl, skříň a malou komodu.
Do obýváku strčil hlavu muž v černém, na hlavě měl kapuci a pomalovaný obličej fialovými barvítky, docela cool!
„Chci ti představit naši novou spolubydlící, Uchiha Mitsuko,“ usmála jsem se na něj a on se málem přerazil o konferenční stolek, aby mi mohl potřást rukou.
„Těší mě,“
„Mě víc,“ usmál se a zase zmizel.
„Mno, myslím že spolubydlení s námi nebude problém, Kankura většinou žádná holka nezajímá, ale ty jsi dokázala, aby se choval normálně. Dobře ty!“ usmála se na mě Temari.

Odpoledne jsem vyrazila na nákupy, musela jsem si pořídit nějaké nové oblečení, protože v tom mém hávu už jsem nemohla chodit ba ani bojovat. Zalezla jsem do prvního obchodu s oblečením a vybírala si z nesčetně oblečení, než se mi něco konečně líbilo.
Černé tříčtvrteční kalhoty, na pravé noze obvaz a na něm pouzdro na kunaie, na tom jsem měla krátkou mini tmavě zelené barvy. Tílko bylo také v černé, mělo volná záda pokrytá síťovitou látkou a bylo jen pod prsa. Část od prsou k mini jsem měla obvázanou bílým obvazem, na rukou jsem měla obvazy, které končily kus pod rameny, na jedné černý a na druhé bílý. Znak Suny jsem měla uvázaný kolem boků, na zádech katanu. Boty byly černé po kotníky. Ještě jsem si připnula svoji mošničku, zaplatila a vyšla z obchodu.
Já se nenávidím! Proč na mě všichni tak čumí? Zalezla jsem hned vedle do obchodu se zbraněmi.
„Dobrý den, co si bude slečna přát?“ usmála se na mě vedoucí obchodu, a chlapec, který jí vypomáhal, se na mě usmál a upustil několik shurikenů na zem, jak zapomněl, že je má v ruce…
„Potřebovala bych deset kunaiů, deset shurikenů, dvacet jehel, dvacet výbušných lístků. To bude všechno.“
„Jistě, hned bude vše připraveno,“ usmála se a zapřáhla chlapce, když jsem měla vše, zaplatila jsem a rychle se za pozorování nejednoho mužského oka přesunula do domu, který už budu navěky nazývat svým domovem, snad…