Křečkovaná - Prolog + 1. kapitola - Ovládnutí Konohy se nekoná

Orochimaru a Uchiha Madara se dostali do Konohy a chtějí ji ovládnout. Jenže ne vše jde podle plánu a ti dva se nečekaně dostanou do domu jedné fanfictionářky a ještě ne úplně ve své pravé podobě...

Věnováno Kikince z tenrai.cz, mé pravé ruce

Prolog

Byl to geniální plán, na tom se shodly oba ty choré mozky. Jeden experimentátor netající se svými touhami před veřejností a druhý sadista pracující v utajení, pod maskou hodného hocha. Té noci se rozhodli, jen tak, zničehonic. Už delší dobu spolu udržovali kontakt, než je náhoda svedla na stejnou cestu. Ze dne na den jeden z nich opustil organizaci, kterou před mnoha lety sám založil. Ukryli se v podzemním komplexu, daleko od zraků slídilů. A zde vytvářeli… nástroj pomsty.

Trvalo to roky, než byla práce dokončena. Stála mnoho lidských obětí. Ninjové kvůli ní neváhali použít těch nejnečetnějších praktik, aby si zajistili vše potřebné. Ani jeden nezapomínal na to, že společná práce musí přinést i společné ovoce, ale v té chvíli na to nikdo z nich nemyslel.

Dva vůdci, dva egoisté se rozhodli společně ovládnout svět. A to nemohlo nikdy skončit jinak než katastrofou…

1. kapitola - Ovládnutí Konohy se nekoná

Orochimaru si promnul ruce. „Už jen pár kroků a… Listová bude v našich rukou!“
Madara spokojeně kývl hlavou. „Můžeme začít,“ uchechtl se.
Už před několika minutami zahodil svou masku, kterou už nebude nikdy potřebovat, protože už za okamžik… se stane pánem jedné z nejmocnějších ninivských vesnic v říši Shinobiů. Maloval si to však příliš růžově, protože jeho hadí přítel měl stejné plány.
Černovlasý muž s nápadně bledou pletí se rozchechtal a stiskl knoflík. Z přístroje v jeho rukou začaly tryskat světelné paprsky a valit se nafialovělá mlha.

Obyvatelé Skryté listové se zastavovali a ukazovali vzrušeně na nebe, kde slunce zakryly zvláštní mraky. Z nich začaly létat blesky a každý, koho zasáhly, znehybněl. Stačilo jen chvíli vyčkat, než byla vesnice zcela pod kontrolou. Orochimaru a Uchiha Madara na sebe mrkli a bez obtěžování hlídek strážících bránu došli až na nejširší prostranství v Konoze. Nejvíce „soch“ se nacházelo právě zde, protože tu právě probíhaly trhy.
„Dokázali jsme to! Teď stačí jen pohnout prstem a poslechnou nás na slovo!“ jásal ninivský kment.
„A nyní… musíme dát jméno tomu nástroji, který nám tohle malé dobrodružství umožnil a také usnadnil.“
„Dobrá, zvol si písmeno. Uděláme šifrovaný nápis.“
Orochimaru souhlasil. „S jako skvělý Sannin.“ Pyšně nadmul hruď a v duchu se divil své vynalézavosti.
„A já volím L jako Listová je moje!“ ušklíbl se Madara.
„Hloupé, ale tak fajn. Alel moje písmeno tam vyryjeme jako první!“
„Ne, přednostní právo mám já! Vymyslel jsem všechny ty páčky a hejblátka!“
„A já to sestrojil!“ hájil se Orochimaru.
Dalo se spolehlivě vydedukovat, co bude následovat. Dva muži se začali hádat a přetahovat.
„Nebýt mých jutsu, nepodařilo by se to sestrojit!“
„Kdybych to neotestoval, ani by to nemuselo fungovat!“
Jak odstrkovali ruce toho druhého, šmejdili s nimi po klávesnici plné zvláštních znaků. Jedny představovaly číslice, druhé písmena. Párkrát přístroj poskočil, vyšlehl z něj paprsek a propálil v zemi díru.
Kdyby věnovali větší pozornost tomu, co se kolem nich děje, všimli by si, že nechtěně vytvořili dvě časoprostorové brány. Jedna se zhmotnila v propálené díře, ta druhá těsně za nimi. Ta první se propojila s podsvětní říší a nenechala strádající mrtvé duše chladnými…

Chlapec s dívčí tváří se prohrabával hromadou popela. Čekal, až se vrátí jeho mistr. Věčnost s ním byla občas nesnesitelná, ale nikdy si ani jedinkrát nepostěžoval. Momochi Zabuza se k jeho údivu přihnal neobyčejně rychle a chňapl ho za ruku. „Něco prorazilo podsvětní bránu! Máme šanci začít znovu!“
Oba spěchali, aby si nenechali ujít příležitost obživnout. Taková možnost se už nemusí nikdy opakovat. Proskočili časoprostorovou branou, než je mohla zadržet stráž, která měla plné ruce práce se zbloudilými dušemi, které se pokoušely prchnout zpět do světa živých. Oba sborově zařvali a propadli se do hlubiny.

Itachi Uchiha se hnal lesem jako smyslů zbavený. „Až ho najdeme, vymlátím z něj duši. Zmetek jeden mrňavej!“
Za ním se držel modrý žralok. „Nechvátej tak! Když víme, kam prchnul, tak už nám neuteče!“
Byla to početná skupinka ninjů z Akatsuki, které vyslal jejich velitel pro zběha jménem Tobi. Neustále jim vtloukal do hlavy, jak je důležité, aby se vrátil zpátky do sídla, i když byl pryč už několik let. Ninjové sice neznali podrobnosti, ale chápali, že tahle mise je obzvlášť důležitá, zvláště poté, co jim Vůdce kvůli Tobiho útěku udělal ze života pravé peklo.
„Támhle je!“ vykřikl ninja s blonďatými vlasy a rozběhl se k bráně.
Rychle pochopili, že se v Konoze muselo něco stát, protože na ně nikdo nezaútočil.
Madara si jich samozřejmě všiml. Obezřetně uskočil, aby se mohl sehnout pro svou masku, kterou nosil jako Tobi, a přitom nehodlal pustit přístroj, na jehož vzniku se podílel a který se měl stát klíčem k jeho cíli být Hokagem.
„Couváš?“ vřískl Orochimaru, který si myslel, že se štěstí přiklonilo na jeho stranu.
„Zapomínáš na jedno…,“ zubil se Madara. „Já nemám v plánu se vzdávat!“

Akatsuki už k nim dobíhali. Dva zkušení bojovníci, kteří se právě teď nechovali o moc lépe než navztekané malé děti, sáhli každý po jednom písmenu.
„Moje první!“
„Ne! Moje!“
A když se jejich prsty dotkly písmen L a S, brána se rozšířila a pohltila všechny, kteří stáli v jejich těsné blízkosti. Ninjové z Akatsuki přidali do kroku a skočili za nimi, než se prostor definitivně uzavřel. Strnulé postavy procitly a začaly sborově ječet a mlátit jeden do druhého. Orochimaru škrtil Madaru, kterému následně vypadl jejich ničící stroj z rukou.
„Né!“