Dívka ze záhrobí - 8. kapitola - Rina si zvyká

V jídelně bylo živo. Vůdce seděl na čestném místě a mračil se na nového příživníka, čas od času pohlédl kritickým zrakem i na nejnovějšího člena Akatsuki, Tobiho. Nechtěl riskovat prozrazení identity, proto na společnou večeři dorazil celý zahalený v černém plášti, který si zapnul na zip, až mu z něho koukala jen špička nosu, kadeř rezavých vlasů a dvě pichlavé oči.
„My máme maškarní? Že jsem si nevšim,“ uchechtl se Deidara. Ostatní na svého velitele hleděli neméně zaraženě.
Hidan pochopil první. „Nechte těch schovávaček! Dyť si chudák nepamatuje ani naše jména, tak není nutný před ní tajit i podobu.“ Během svého zmateného výkladu sáhl po Vůdcově zipu a plášť mu rozepnul. Rina zvedla hlavu od jídla a pozorně si ho prohlížela. Pak opět sáhla po hůlkách.
„Tak to vidíte, Šéfe! Nelíbíte se jí!“ řehnil se nesmrtelný.
„Jsou chvíle, kdy toužím po Kakuzově smrtící síle,“ zabručel zrzek a díval se, co se bude dít dál.
Dívka se zvedla, schovala ruce za záda a upřeně zírala na svícen na stole, který zatím nikdo nezapálil, protože v místnosti byl stále ještě dostatek světla. „Mé jméno je Rina.“
„Kakuzu, víc vědět nepotřebuješ.“
„Říkají mi lamač dívčích srdcí, ale můžeš mi říkat Hidane,“ prohlásil bělovlasý s úplně vážnou tváří. Blonďáček se naplno rozchechtal a schytal za to od nesmrtelného ninji pohlavek. „Jo a tohle je naše děťátko Deidara,“ neodpustil si nenapravitelný pobožný chlubil.
„Tak hele! Já jsem úplně stejně dospělej jako ty!“ ohradil se blonďatý ninja a dodal: „Akorát ne tak starej!“
Vůdce utnul hádku v zárodku. „Jíst se bude, řekl jsem!“ zahřměl, sklonil se k jídlu, ale nepřestával je sledovat.
„Není mi jasné, proč se jí představujete vy dva,“ ozval se Sasori.
„Jsem to říkal už jednou! Nás už si taky nepamatuje!“ Na to už mu ninja loutkář neodpověděl.
Mladík, který seděl přímo naproti ní, natáhl ruku a druhou držel hůlky. Nepřestával se věnovat večerní krmi, jen utrousil: „Mé jméno zní Itachi Uchiha. Jestli ho znáš, sbal si věci a zmizni!“
Rina chvíli přemýšlela, jako by se snažila na něco si vzpomenout, ale pak zavrtěla hlavou a vrhla po černovlasém pohled vyjadřující naprosté znechucení.
„Ale Itachi, pročpak hned takové nepřátelství?“ Muž připomínající v obličeji žraloka šťouchl do svého týmového partnera loktem. „Jen tak mimochodem… jsem Kisame.“
Usmála se a opětovala stisk. Zetsu se představil tak, že mu nebylo skoro rozumět, jeho jméno jí museli přetlumočit. Jediná členka vyznačující se ženským pohlavím se na cizinku povzbudivě usmála.
Poslední se zvedl Sasori, který po přijetí podávané ruky ucukl, jako by jím projel elektrický výboj. „Ehm… vždycky jsi měla takhle ledový ruce?“ Kdyby byl citlivější, ztratil by se v pohledu, kterým ho počastovala. Místo toho jen pokrčil rameny a posadil se.
„Nechte ji už na pokoji! Musí být děsně utahaná!“ zastala se jí modrovláska, pomohla jí vstát a hned poté obě opustily jídelnu a nechaly ninji, ať se zabaví bez nich.