Dívka ze záhrobí - 5. kapitola - Kam patřím?

„Kdo myslíš, že to je?“
„Copa já vím? Hlavně, že tu aspoň někdo zůstal!“
Oba se zarazili nad tím, jak je cizinka příšerně bledá. Ale to mohlo být ze strachu. „Třeba později chytne lepší barvu,“ mínil Hidan.

Trpělivě čekali, až se dívka úplně probere. „Kdo jste?“
„Hele, my se měli zeptat první!“ ohradil se ninja, co právě odložil na zem kosu, a tím mladou ženu rozesmál.
„Jsme přátelé,“ zabručel jeho společník. „Netušíš, co se tu stalo?“
„Kde?“ nechápala.
„Kousek odtud. Nikdo tam nepřežil.“
Zarazila se. „Já… vůbec nevím, o čem mluvíte.“
„Možná se praštila do hlavy a ztratila paměť,“ pošeptal nesmrtelný Kakuzovi do ucha.
„Jo, to by mohlo bejt,“ připustil.
Přisedli si k ní a dívali se na ni. Černovláska byla poněkud zmatená. Ninjové doufali, že z ní vymámí informace o schovaném pokladu, ale nijak nespěchali.

Orochimarova armáda se úspěšně navrátila do pečlivě hlídaného úkrytu. Pán mnoha zakázaných technik byl s jejich prací spokojen.
„Budete zjišťovat, jak je na tom?“ vyptával se Kabuto.
„Nebuď netrpělivý,“ odbyl ho Orochimaru a dál se pokusil soustředit. Jeho plán se zdařil. Předešlého večera implantoval své vražedkyni na zavolání několik buněk z vlastní krve. Chtěl, aby dostala jeho chakru. Nyní se za pomoci jednoho ze svých speciálních jutsu mohl na ni napojit. Dokončil rituál a náhle hleděl na svět Rininýma oříškově hnědýma očima.
Kabuto postřehl, že se jeho pán mračí. „Vidíte něco?“
„Jen tmu,“ zlobil se.
„Možná ještě spí,“ řekl mladík. Klidně to mohla být pravda. Orochimaru to ještě chvíli zkoušel a pak prohlásil, že to zkusí později.

Na druhý pokus už měl více štěstí. Spatřil bělovlasého chlápka v umolousané hnědé košili a hned vedle muže v černém kabátci, ze kterého koukaly jen svalnaté ruce a sytě zelené oči. „Vůdce se nezměnil, jak vidím. Pořád stejně opatrný,“ uchechtl se pro sebe a zaposlouchal se do hovoru nesourodé trojice.

„Zajímalo by nás tvý jméno.“
„Říkali mi Rina.“ Viděla, jak se maskovaný ninja uchechtl.
„Jo, my ti klidně řeknem svoje, protože mám takovej dojem, že s minimální trvanlivostí tvý paměti je stejně zase rychle zapomeneš,“ chechtal se nesmrtelný. „Já jsem Hidan.“
„Kakuzu.“ Ninjův hlas byl chladný a odměřený.
„Celou dobu jsi byla tady?“
„Pamatuju si, že mě někdo mučil. Jenže je to strašně, strašně dávno. Ale… ano, tady.“

Postavili ji na nohy, kolena se jí ještě třásla, jak byla oslabená, protože ji Orochimarova technika ubírala životní energii. Dovedli ji až do zdevastované vesnice. Zvedl se jí žaludek a skončila opět na zemi.
„Hele, asi o tom fakticky nevěděla.“ Hidan šťouchl do Kakuzy, ten jen kývl hlavou.
„Co… co se tu stalo?“ zeptala se po chvíli trapného ticha.
„Někdo tam vlítl, všechny povraždil a zapálil baráky. Ale podle těch šlápot soudím, že jich muselo bejt víc.“
„Ano, rozumím,“ přisvědčila Rina a tázavě pohlédla na Hidana. „Vy dva mi asi neřeknete, kdo jsem a kam patřím, že?“

Vize se rozplynula. Orochimaru se spokojeně zasmál. „Náš plán skvěle vychází, Kabuto. Jsem vážně spokojen!“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Ach ano, Hidan a Kakuzu, jak dobře si na ty dva pamatuju. Jednomu stačilo říct jen půl slova, aby vybuchl jako sopka a ten druhý nemluvil vůbec.“ Zdálo se, že se zasnil.
„Chtěl byste se vrátit do Akatsuki, Orochimaru-sama?“
Hadí ninja nejdříve zasyčel a pak se ohradil: „Ani náhodou! Kam na tyhle hloupé nápady pořád chodíš?“
„Promiňte, pane, myslel jsem, že…“
„Příště raději nemysli!“ přikázal mu pán zakázaných technik a odkráčel