Buď kunoichi! 1/2

Byl prostředek podzimu, ale něco nebylo v pořádku. Padal sníh a mrazilo. Všichni se schovávali domů a když vyšli ven, zabalili se do nejrůznějších teplých bund a svetrů, nikdo nevyšel méně zabalený. Až na jednu ženu. Seděla na zahradě svého domu a sníh se jí zachytával do vlasů. Černé šaty na tom byly stejně jako vlasy a bílá kůže jenom svítila. Pohybovala se velmi pomalu a nerozhodně. Výraz měla lhostejný, ale jinak měla přenádherný obličej. Dokonale panenskou pleť, krásné, černé oči s dlouhýma, stejně zabarvenýma řasama a plné rty rudé jako krev. Pohledem se zasekávala tu do téhle vločky, tu zas do téhle. Z dřevěné verandy se stříškou jí pozoroval muž s černýma očima a vlasy téže barvy. Pod očima měl dvě hluboké rýhy, dalo by se říci kruhy pod očima. Po chvíli to již nevydržel a přešel k ženě na zasněžené zahradě.
"Není ti zima?" optal se jí a lehce se dotkl její studené ruky. Žena pomalu otočil hlavu a dívala se na něj, pak teprve odvětila.
"Ne," Ačkoliv na zahradě seděla už dlouhou dobu, její hlas nezněl nijak neopotřebovaně nebo ochraptěle. Pak dvakrát nebo třikrát mrkla a znovu se zahleděla na vločky.
"Pojď už dovnitř, Konoko. Mohla bys nastydnout." Muž pohladil její ruku a pak jí pomohl vstát. Žena, kterou muž oslovil Konoko, se usmála, když vstala. Položila ruku na mužovo rameno a políbila jej na tvář. Gestem, který se obyčejně používá při plesech, ji nabídl ruku. Chopila se jí a odešli do domu.
Konoko položila na stůl dva hrnečky plné čaje. Posadila se k němu a malinko se napila.
"Děti už spí?" zeptala se, když polkla.
"Ano. Ketchui dělal zezačátku problémy, ale uklidnil jsem ho. A malá Raichi - ta usnula hned." usmál se muž a pohlédl na svou manželku.
"Itachi..." začala Konoko a položila svou ruku na jeho, volně položenou na stole."Miluju tě." Ty slova skoro zašeptala. Ale Itachi je slyšel a políbil Konoko na čelo. Pak se myslí přesunul jinam, šest let zpátky...

"Já jí zabiju!" procedil mezi zuby Itachi, jakmile seskočil z postele a šlápl bosou nohou do kyblíku rozmašírovaných vajíček. Zrudl vzteky a vyndal nohu z kyblíku. Vzal nejbližší hadr a utřel si s ním postiženou nohu. Asi po pěti minutách přišel do kuchyně Akatsuki, kde snídala celá Akatsuki. No, celá - pokud nepočítáte muckající se Konoko s Deidarou v rohu, tak celá. Konoko postřehla příchozího Itachiho a štouchla do Deidary, který se otočil po směru jejího bílého prstu. Oba se začali neovladatelně chichotat.
"To jste byli vy s těma vajíčkama?" Itachi pouze stěží ovládal svůj hlas, jak byl rozčilený.
"Zasloužíš si to, za tu houbu." odpověděla mu Konoko pobaveným tónem.
"Tu sis zasloužila ty, za -"
"Přestaňte! Jediné, co ještě potřebuji, je rozhádaná organizace! Nechte toho, oba dva!" vykřikl na oba Pein, jejich šéf."Mám důležitou informaci. Až se trochu najíte, řeknu vám to." Všichni se ve spěchu najedli. Tobi se z toho málem pozvracel a Sasori mu dal jakýsi prášek. Každopádně pomohl.
"Už nám dáte tu misi, pane?" optal se zvídavě Kisame.
"Ale jistě. Pojedou na ni tyto týmy - Deidara s Tobim, já s Konan a .... Konoko s Itachim."

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ