Láska s překážkou 01

Láska s překážkou 01

Moje první sériovka s mým oblíbeným párem NaruHina.
Snad si ještě dovolím dodat, že hlavním hrdinům je devatenáct. Další informace budou odhalovány postupně v dalších kapitolách.

Nádherný, slunný letní den. Hřejivé paprsky prostupovaly uličkami Konohy, přes okna vstupovaly lidem do bytů a naplňovaly každého zvláštním pocitem radosti a štěstí.
Na rohu jedné uličky, opřený o zeď některého z domů stál vysoký blonďák s čelenkou se znakem Listové vesnice uvázanou na čele. Jeho čistě modré oči se rozhlížely po okolí, zatímco si jen tak ledabyle pískal. Nejspíš na něco čekal. Prostě Naruto.
„Báááááf,“ skočil z ničeho nic na dívku, která k němu přicházela po chodníku vedle domu, u kterého byl právě opřený.
Ta dívka měla tmavě fialové, dlouhé, rovné a lesklé vlasy, vpředu na čele zastřižené do slušivé ofinky. Na svět se koukala mléčnýma očima, které, ač jejich barva nebyla zrovna obvyklá, jí poskytovaly spousty možností. Hinata.
„Naruto, máš představu, jak jsem se lekla?“ vyjela na něj trochu podrážděně Hinata, ale v hlase se jí místy ozýval smích. Ve skutečnosti na něj nebyla naštvaná.
Naruto si ji jemně obrátil k sobě, dal jí ruce kolem pasu a dlouze se jí podíval do očí.
„Ahoj,“ pozdravil, předstírajíc, že nic z jejího nadávání neslyšel.
„Nesnaž se to zamluvit. Napadlo tě vůbec někdy, že by sis mě s někým spletl a vystrašil někoho jiného?“ domlouvala mu.
„Ne,“ odvětil okamžitě, „na to tě moc dobře znám. Vím, jak zní tvoje kroky, jak rychle chodíš, poznám tě i podle drobného zasmání nebo povzdechnutí. Tebe bych si s nikým nespletl. Nikdy.“
Vzal její tvář do dlaní a dal jí pusu.
„Naruto,“ začervenala se Hinata. To byla jedna z věcí, kterou na ní měl Naruto nejradši. Pokaždé, když jí složil nějaký kompliment, na tvářích se jí objevil ruměnec. Avšak právě tenhle ruměnec ji dělal ještě krásnější.
Naruto se na ni vesele usmál a vzal ji za ruku.
„Zajdeme si na zmrzlinu, co říkáš?“ navrhl. Hinata kývla, tudíž mohli vyrazit.
„Zítra to budou dva roky,“ prohlásila během cesty do cukrárny Hin. Naruto měl naštěstí vycvičené uši, takže dobře slyšel, co řekla, i když komukoliv jinému by se to nejspíš nepodařilo zaslechnout.
„Dva roky?“ přemýšlel chvilku. Jestli se za ta léta něco nezměnilo, tak to byla jeho bystrost. „Jóóó. Vždyť máme zítra výročí.“
Hinata se znovu pousmála a přitakala. Ano, skutečně už spolu byli téměř dva roky.
Jak si to mířili k cukrárně, bezstarostně procházeli ulicemi Konohy a Naruto spatřil květinářství.
„Počkej chvilku,“ vybídl Hinatu, pohladil ji po zápěstí a vešel dovnitř.
„Ahoj Ino,“ pozdravil svoji kamarádku hned při vstupu a koukal se po obchodě, vybírajíc si vhodnou květinku pro Hinatu. Kolem obou stěn stály na zemi i na regálech vázy pěkné čerstvých, voňavých květin. Vážně nebylo lehké zvolit nějakou z nich.
„Ahoj Naruto,“ oplatila mu pozdrav blonďatá prodavačka a opřela se rukama o pult.
„Dej mi támhletu růžovou růži,“ požádal ji Naruto poté, co si už vybral.
„Pro Hinatu?“ mrkla Ino na nejprve něj, poté i přes výlohu ven. Hinata stála na ulici, rozhlížela se kolem sebe.
„Jasně,“ přitakal blonďák, který si prohrabával kapsy, aby jí posléze mohl zaplatit.
Ino přidala ke květině ještě něco okrasného a umně na ní zavázala stuhu. Podala ji Narutovi, který jí vyskládal na pult drobné mince v odpovídající hodnotě.
„Díky,“ poděkoval Naruto.
„Já taky, čau,“ rozloučila se s ním blondýnka.
Naruto s úsměvem nakráčel ke svojí dívce. Hinatka ho uvítala s úlevným úsměvem, protože ji nikdy nebavilo čekat sama na ulici.
„Květiny pro tu nejkrásnější dívku na světě,“ pronesl Naruto, jakoby citoval z nějaké divadelní hry, když jí slavnostně předával právě koupenou růžičku.
„Naruto,“ vydechla zaskočeně Hinata, „tak je krásná! Děkuji.“
„Pro tebe cokoliv,“ pousmál se blonďák a dal jí pusu na tvář. Znovu se vzali za ruce, tentokrát už bez zastávek došli až k cukrárně.
Díky teplému počasí si mohli sednout na venkovní zahrádku, krytou jenom dřevěnou stříškou. Větřík mírně foukal, což bylo velmi osvěžující.
Posadili se naproti sobě, aby si viděli do očí.
„Dobrý den, co si dáte?“ přiskočila k nim hbitě hnědovlasá servírka.
„Chtěli bychom zmrzlinový pohár. Jaké máte?“ začal Naruto.
„Vanilkový, čokoládový, jahodový, banánový, tropický, jogurtovo-tvarohový,“ popisovala jim složení nabídky.
„Já si dám vanilkový,“ pípla Hinata trochu silnějším hlasem.
„A pro mě jeden čokoládový,“ požádal Naruto.
Ta dívka si všechno pečlivě zapsala a s příslibem, že tu všechno bude za chvilku, odešla. Dvojice zůstala sama.
Oba tvořili krásný pár. Naruto byl tou polovinou, která je divoká a nespoutaná, Hinata zastupovala klidnou část. Vzájemně se doplňovali, jednou ona krotila jeho, podruhé zase on povzbuzoval ji.
Naruto se s ní cítil šťastný. Nic mu nezakazovala, naopak, ve většině jeho činností ho podporovala. Vždycky byla při něm.
I Hinata byla spokojená. Být s Narutem byl vždycky její sen. Upřímně, v prvních několika týdnech, kdy byli spolu, ani nemohla uvěřit, že to bylo skutečné. Pořád si myslela, že se jí zdá nějaký krásný, dlouhý sen.Ale teď už věděla, že všechno je realita a byla za to moc vděčná.
„Tady. Jeden vanilkový pohár a jeden čokoládový,“ oznámila servírka, když jim pokládala na stůl dva zmrzlinové poháry. Ještě se na ně příjemně usmála než odešla zase zpátky.
„Výborně,“ obživl Naruto, který se okamžitě pustil do své porce zmrzliny.
Jeho přítelkyně se zasmála, jakmile uviděla jeho nadšení a také ona se chopila lžičky, aby si mohla vychutnat svoji zmrzlinu. Narutovi snědení stejné porce trvalo o hodně kratčeji než Hinatě, takže to nakonec dopadlo tak, že on už měl dávno snědeno a jí v poháru zmrzlina pořád zbývala.
„Já už nemůžu,“ povzdechla si, jakmile se na ni Naruto docela netrpělivě podíval.
„Fajn, dojím to,“ nabídl se pohotově. Hned si k sobě přisunul její pohár, aby mohl začít jíst. Hinata se usmála – moc ráda ho takhle pozorovala.
Najednou uviděla někoho jít po cestě. Seděla totiž na místě, odkud měla dobrý výhled na chodník. Byl to muž, velice povědomý muž. Bílé vlasy, podivné oblečení, vysoké boty, svitky na zádech...chvíli přemýšlela, než jí došlo, koho vlastně vidí.
„Naruto,“ oslovila ho. „Není to támhle Jiraya-sama?“
Blonďák se nejprve zarazil. Vykulil na ni oči, než mu došlo, že by si to mohl sám ověřit. Otočil se a opravdu...ten, kdo kráčel po ulici byl Jiraya.
„Héééj, Zvrhlej poustevníku!“ zakřičel na něho z plných plic.