Kakashi between two kunoichi- 2. díl

Probudil se ve chvíli, kdy už prostě měl dost spánku, což znamenalo v pozdním dopoledni. Normálně vstával dřív, ale když ho v nejbližší době nečeká žádná mise…
Vyspal se tedy dostatečně, takříkajíc dorůžova. Žádné představy a myšlenky už ho nepronásledovaly- nebyla na to dostatečná atmosféra. Nebylo totiž večerní ticho a měkká tma, hebká jako samet, která se vždy večer shromáždila za oknem…
Ne že by ale na ty představy zapomněl. Pamatoval si je moc dobře. Dnes má naštěstí dost času- může vyrazit ven obhlédnout situaci.
Pak si ale vzpomněl, že by možná měl mít nějaký program se svým týmem…
Podrbal se na hlavě. Tohle byla tak nudná povinnost… Vůbec se mu do toho nechtělo, vzhledem k různorodým povahám svých malých genninů, které byly téměř neustále v konfliktu. Bylo nanejvýš nudné je hlídat, aby si neublížili, a to zvláště dneska, když chtěl mít na práci něco docela jiného…
Po chvíli přemýšlení ale dostal jednoduchý nápad, jak to vyřešit. Žádnou schůzku s nimi nemá, už teď zaspal, takže dneska budou mít volno… Stejně by řekl, že to ti malí genninové rádi uvítají…
S pocitem uspokojení se zvedl z postele, zase složil deku a poté i pohovku. Bylo uklizeno.
Vyrazil do kuchyně, aby si dal něco k jídlu. Otevřel lednici a zběžně prohlédl její obsah. Moc tam toho nebylo… Lednice bylo celkem prázdná, už dlouho se nevydal na nákup… Mimo jiné tam ale byl i ramen, který tak zbožňuje Naruto…
Ještě před chvílí by si ho dal, ale při vzpomínce na toho uřvaného Naruta raději sáhl po nějakém mléčném výrobku. Ne, že by bylo něco s mlékem lepší než ramen, ale při vzpomínce na své genniny si radši vybral ten mléčný výrobek. Zasedl ke stolu a pustil se do jídla.
Nebylo to tak, že by své genniny vyloženě nesnášel, prostě ale nechápal to, jak jsou malí, čili jejich chování… Nebyli jeho první tým, byli ale prvním týmem, se kterým byl nucen zůstat tak dlouho… A nejspíš ještě hezkou dobu zůstane.
Zachmuřeně snědl snídani a po umytí uklidil nádobí. Nebylo ho nijak extra mnoho, on také nikdy přílišné množství nádobí nevyužíval, musel by do toho totiž navařit a potom to všechno mýt… A on rozhodně nebyl žádná chůvička. Pokud už chtěl lepší jídlo, zašel si do restaurace. Většinou mu společnost dělal jeho tým, což ho trochu popuzovalo, protože byli neustále celí dychtiví se dozvědět co má pod maskou. Nenechali ho ani v klidu se najíst… Ale bez společnosti to jídlo taky nic moc není…
Tady na něj dopadla další potřeba toho, co si večer usmyslel. Mimo jiné potřeboval i společnost, ale takovou, která by ho příliš nenudila, se kterou by se mohl trochu oddat radovánkám a takovou, se kterou by radostné povídání nevypadalo podivně.
Ano, musel to udělat, to věděl.
Skočil do koupelny, aby se zase prohlédl v zrcadle. Tedy, spíše si učesal své vlasy, které byly nemožně rozcuchané, protože když uléhal, byly ještě mírně mokré. Vzal tedy jakýsi svůj speciální kartáč a učesal si je. Netrčely mu teď divně vzhůru a do strany, spíše normálně „visely“ kolem jeho obličeje. Aby mu vlasy držely nahoře, bylo nutné použít gel, který právě už asi dva týdny neměl, a proto se rozhodl, že trochu změní svoji image. Stejně mu to podle všeho nic neudělá… Nevěřil, že by si toho na něm někdo nějak výrazně všiml.
V obývací ložnici si sundal tílko a tříčtvrťáky; obojí položil na sedačku a začal se přehrabovat v zásuvkách u své nízké šatní skříně. Nechtělo se mu brát si zelenou chuuninskou vestu, už jí měl tak trochu po krk, omezovala v pohybu a ani za krkem nebyla příjemná… Mimo to se v ní cítil tak trošku podivně.
Vyhrabal tedy radši modré, staré džínsy s dolními okraji roztřepenými, a černé tričko s dlouhým rukávem; obojí si oblékl na sebe. Spací úbor složil a uschoval zpět do zásuvky, kterou následně zastrčil.
Černou pásku z jemné látky vyměnil za ochrannou čelenku, na ruce si navlékl typické černé rukavice, které nezakrývaly špičky prstů, aby mohl lépe uchopovat různé věci.
Nakonec vytáhl jakýsi obvaz, na kterém bylo připevněno pouzdro na shuriken a připevnil si ho obvázání na jedno ze svých stehen. Shuriken si tam nedal, nebyla pohotovost, tohle nosil spíše jen tak symbolicky. Taštičku se základním vybavením si ani nebral, nechtělo se mu.
Teď, když byl vybaven, rozhodl se, že začne nákupem a při něm se bude snažit něco zjistit. Nákup prostě byl v tuhle chvíli nejdůležitější, v lednici to vypadalo, jako kdyby mu to tam přes noc vyžraly myši.

Vzal si peněženku, vyšel z bytu a pečlivě za sebou zamkl. Ne, že by měl doma příliš co schovávat, zrovna Konožští obyvatelé o něm věděli snad všechno, ale přesto… Prostě to byl zvyk.
Dlouhými kroky se vydal nejkratší cestou k nejméně vzdálenému obchodu, kde se dalo nakoupit zboží opravdu různého druhu. V domech na ulicích totiž byly lecjaké krámy, ale většina z nich se specializovala jen na jeden druh zboží… Což znamenalo, že kdyby chtěl všechny zásoby dokoupit tam, strávil by nakupováním většinu dne.
Cestou ho spousta lidí zdravila a on jim odpovídal. Byl tu hrozně známý i mezi normálními lidmi, ale jen známý, těžko říct, jestli oblíbený… To sám netušil, většina lidí se k němu ale chovala velice zdvořile, vzhledem k tomu, jak jeho služba byla vesnici potřebná…
Rozhlédl se po ulici a přemýšlel o tom, jak nejlépe splnit svůj záměr. Asi by měl začít tím, že ji blíže specifikuje. Ženy v Konoze se daly rozdělit na dvě velké části. Obyčejné ženy a kunoichi. Téměř okamžitě se rozhodl, že by to měla být kunoichi, aby život s ní byl zajímavější. Dalším takovým širokým specifickým znakem byl věk, rozhodl se ale, že to nebude příliš řešit, o pár let starší, o pár let mladší, to je toho… Nedokázal si totiž vzpomenout na žádnou nezadanou kunoichi v jeho věku. Ostatní věci byly už spíše detailní, pro začátek stačilo, aby jaksi zaměřil několik kunoichi a s nimi potom mohl jaksi dál „pracovat“.
To, že už alespoň něco ví, ho povzbudilo. Vykročil ještě rychleji. Už to nebylo daleko.
Bohužel pro něj zapomněl na to, že bude hodně těžké nějak slušně vyzvědět věk všech možných kunoichi, které uvidí. Ačkoliv se některé pohybovaly v jeho blízkosti a s většinou z nich už spolupracoval, nikdy ho žádná blíže nezajímala, nezjišťoval ničí věk. Byla to chyba úsudku…
Otevřel dveře a vešel do obchodu. Vzal si kovový košík a zapadl mezi regály- byla to samoobsluha. Spíše než na nákup se soustředil na svůj plán; mírně ho to rozptylovalo. Mezitím co dělal, že si prohlíží zboží a vybírá, jaký druh džusu si koupí, zkušeným okem nikým nespatřen zkoumal své okolí. Viděl několik žen… Ale žádná z nich nebyla kunoichi.
Protože už asi deset minut vybíral džus a některé ženy (hlavně starší babičky) pohybující se kolem něho se na něj dívaly a nechápavě vrtěly hlavou, jeden z mnoha druhů si vybral a dal si ho do košíku. Opatrně se přesunul k pečivu. Housky nebo rohlíky? A nebo něco tvaru a velikosti bagety? Nevěděl, protože jeho myšlení plně zaměstnávalo sledování příchozích žen a určování, jestli jsou a nebo nejsou kunoichi. Nakonec popadl několik housek a vstrčil si je do pytlíku. Přesunul se zase dál.
Stál u mléčných výrobků a snažil se vymyslet, který si vezme jogurt- zároveň však sledoval situaci v obchodě. Hodně se snažil sledovat tamější ženy, když se ale přisihl, že místo sledování jen tupě zírá na jogurty, nechal toho, pár si jich vybral a rozhodl se, že pro začátek raději nakoupí, pak se uvidí. Rychle vykročil obchodem, vybíral si zboží a nonšalantně si ho strkal do košíku, okolí příliš nevěnoval pozornost, prostě už chtěl co nejdříve vypadnout z tohoto obchodu, než se ještě více ztrapní.
Konečně měl plný košík a vydal se k pokladně, aby zaplatil. Nastrkal si všechno zboží do papírových pytlíků, protože s nákupní taškou by vypadal velice podivně, a vydal se ven. Kráčel po ulici, rozhlížel se po okolí a přitom přemýšlel, takže to rozhlížení téměř nemělo cenu, protože své okolí příliš nevnímal.
Byl trochu zkroušený skutečností, že se mu zatím nepodařilo najít žádnou ženu, která by připadala v úvahu. Už ho napadlo, že byl tak trochu hlupák, když si myslel, že jen jednou vyrazí do města a ihned si najde nějakou ženu… Ale i přesto, i přes to, že to takhle chápal, velice ho to zkrušovalo a ubíralo mu to na dobré náladě, kterou si ale okamžitě začal v duchu zlepšovat. Však se to podaří jindy nebo třeba ještě dnes, vždyť na to má celý den…
Byl tak zamyšlený, že nevnímal své okolí, a málem proto nepostřehl, že ho někdo pozdravil. Jen co ale k jeho uším dolehl ten libý, zvonivý hlas, přivedlo ho to k vědomí. Sice tomu zvuku nerozuměl, protože nedával pozor, brzy se mu to ale v hlavě zformovalo do několika slov: „Dobré ráno, Kakashi-san…“
Zatřepal hlavou a rozhlédl se, ale nositel toho hlasu už nestál před ním. Zřejmě ho už přešel…
Rychle se otočil a zaslechl smích, ale ne ten posměvačný, jen v něm byl cítit nádech jemného pobavení. Určitě to byl stejný hlas, který řekl ta slova…
Hladově jako pes očima pátral mezi lidmi. Kdo to řekl? Moc ho to zajímalo… Ten hlas byl úžasný a probudil v jeho srdci zvláštní touhu…
Pátral po zvuku toho smíchu- ulice nebyla nijak přeplněná a tak brzy zjistil jeho původce. Byla to kunoichi a ještě se za ním otáčela, pobavena jeho zmatením… Nakonec se ale otočila a vydala se svou cestou.
Sledoval ji zezadu. Nejprve nemohl rozeznat, kdo to je, ale teď to věděl najisto. Sledoval to ladné, mladé tělo, černé vlasy, svázané do roztřepeného culíku, a když se k němu otočila, viděl i její zelenavé, jemně nahnědlé oči. Věděl, kdo to je…
Cítil v sobě jakousi hladovou touhu, ano, tohle byla jedna z těch, které připadaly v úvahu… Ještě se zaposlouchal do jejího smíchu, aby si ten zvuk zapamatoval a sledoval ji, jak zabočila za roh, dlouhými kroky vstříc svému domovu.
Teprve když ji ztratil z očí, jaksi ho to přivedlo k vědomí. Znovu zatřepal hlavou, aby si ji pročistil a rozhlédl se kolem. Lidé se zastavovali a trochu na něj nechápavě civěli, nevědíce, proč tak stojí uprostřed ulice s pohledem zabodnutým do davu tak pevně, až to vypadalo, že je uhranutý… Některé starší stařenky se ale usmívaly, chápajíce, co se asi tak stalo.
Když tohle všechno viděl a uvědomil si podivnost svého postoje a výrazu, narovnal se, nervózně se usmál a rozpačitě si prohrábl vlasy. Netušil, jak z téhle nepříjemné situace vycouvat, bylo to ale tak jasné… Odrazil se a jedním skokem přistál na střeše nejbližšího domu, po které se vydal do svého bytu.

Všechny nakoupené suroviny uklidil do příslušných přihrádek a pak se teprve jal oddat se svému přemýšlení. Měl pocit, že po chvíli bezúspěšného kopání konečně narazil na zlato…
Sedl si na parapet svého velkého okna, postaveného vysoko nad ostatními domy a shlížel dolů na Konohu. Uvolněně se nadechl vonícího větru a znovu si představil zlato, které právě vykopal, tedy tu kunoichi, kterou ani ne před deseti minutami potkal. Věděl, jak se jmenuje.
Anko-chan…