Teenager z klanu Karashi 4. Akatsuki na scéně - sakra!

Dorazila jsem tam, ale nikdo neotevíral. Odemknula jsem si vlastním klíčem, který jsem dostala od bráchy, po tom co jsem mu musela přísahat, že si na Jeho půdu nebudu tahat kluky (Ha, řekl KLUKY – Gaara je jen jeden kluk, ne?), a šla rovnou do kuchyně. Na tohle pomůže jedině čokoláda. Než jsem se ale dostala k lednici, srazil mě někdo prudce k zemi. Byl to můj bratr. Že by poznal, na co jsem právě myslela?!
„Co děláš?! Nemáš být někde se svým týmem?“ zeptal se naléhavně a odtáhnul mě do sklepa.
„Nestojí o mě. Asuma mě poslal domů,“ postěžovala jsem si. Bratr otráveně syknul.
„Idiot, bojí se tě,“ snažil se mě utěšit, ale i přesto jsem začala slzet. Cítila jsem se hrozně odstrčeně a opomíjeně. Bratr mě obejmul a držel, dokud jsem nepřestala vzlykat. Oční linky – až na bradě.
„To bude v poho. Až se naučíš využívát svou plnou sílu, bude tě ještě na kolenou prosit, aby ses přidala do jeho ubohého týmu. V Konoze vůbec nemají ponětí o tom, co klan Karashi dokáže. Jsme legendární klan z Démonické země, ale nikdy dřív jsme nepatřili pod žádnou z vesnic. Teprve tvoje matka se přidala ke Konoze, protože ji víc vyhovoval pohodlný život v civilizaci. A potom se postupně jejích pět dětí rozuteklo od světa. Ty jsi zůstala v Konoze, já se usadil v Kamenné a dvojčata s nejstarším synem se stali zločinci,“ dokončil krátké vyprávění. Zůstala jsem stát jako přimražená.
„Já... Já mám další sourozence?“ zeptala jsem se vyjeveně. Bratr se podivil.
„Ty o nich nevíš?“ Zavrtěla jsem hlavou. Moje matka je tak trošku povětrná, vlastně ani pořádně neví, kdo je můj otec, a nepřekvapilo mě, že mám bratra v Kamenné – konec konců plno borců je z Kamenný, třeba ten slavnej popovej zpěvák Deidara (ctím jeho památku každý večer)... Ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla mít příbuzné mezi zločinci třídy S.
Bratr jen pokrčil rameny.
„Jsou celkem známí, ale moc se neví, že patří k našemu klanu. Nebo si to spíš nikdo nespojuje. Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Naše matka je opravdu dost...“ udělal rukama neslušné gesto naznačující promiskuitní ženu, „takže se nedivím, že si je jejich otci nechali. Navíc, oba dva patřily k nějákému silnému klanu, takže se tím vlastně některé techniky, které ovládám já, nebo ty zdeformovaly.“
Jen jsem kývala hlavou jako soška psa na palubní desce v autobuse. Úplně mě děsí, co všechno o sobě ještě nevím. Zvedla jsem se a prohlásila, že musím do koupelny. Zamyšleně jsem si tam asi pět minut myla ruce a přemýšlela o své matce. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že jí taky opustím a budu žít tady, když mě z myšlenek vytrhnul zvuk výbuchu. Vylekaně jsem odskočila od umyvadla. Vypnula jsem tiše vodu a ostražitě vykouknula ze dveří. Na chodbě bylo plno suti, ve zdi se právě vytvořil veliký otvor, způsobený nějakou bombou, či co.
„Říkal jsem ti, že se ze vzduchu dostaneme rovnou na půdu! Cos´ na tom nepochopil?“ zakřičel mužský hlas. Ženský mu odpověděl: „Ale mno tak, nerozčiluj se. Musíme zůstat v klidu, pokud to chceme úspěšně získat.“ Získat? Získat co? Snažila jsem se z rozhovoru pochytit o co jim jde.
„Prý jsem na zkoušku přijela její sestra. Mohli by jsme na ní narazit, tak budtě ostražití. Musíme se dostat na půdu co nejvíc nenápadně. Pokud nás objeví, jsme v háji,“ šeptal ostražite další hlas. Přitiskla jsem hlavu na dveře, hlasy se pomalu vzdalovali, takže jsem je slyšela čím dál méně zřetelně. Namáčkla jsem se na dveře, ale ty povolili a já se vyvalila ven z koupelny. Naproti mně stáli čtyři divně oblečení lidé, dvě ženy a dva muži, a zírali na mě s nebezpečnou krvelačností v očích.
„Nechte to na mě,“ vyhrkla najednou žena s modrými vlasy a rozběhla se proti mně. V obraně jsem si zakryla tvář, ale když jsem se zase rozhlédla, viděla jsem jen změť papírového tornáda. Genjutsu, pomyslela jsem si. Přikázala jsem očkům, aby z mého těla dostali veškerou čakru a ihned znovu nabyla plného vědomí. Ale velmi slabá.
Žena ohromeně stála naproti mně.
„Prolomila moje genjutsu!“ zařvala dotčeně a otočila se ke mně zády. „Doražte jí, hned!“ zavelela. Než se ale kdokoliv o něco pokusil, objevil se můj bratr a všechny tři je uzavřel do čakrového pole. Druhá žena se pokusila o jakési jutsu, ale ti muži jí zastavili.
Na nic jsem nečekala a ze zadu modrovlásku probodla kunaiem.
Vyděšeně sebou trhla, ale to už měla nůž zaražený hluboko v hrudi. Vydala ze sebe přidušený pískavý zvuk, zřejmě měla proraženou plíci, a klesla v kolenou. Pustila jsem jí, čehož ale ihned využila. Zázračně ožila a úder mi vrátila stejnou cestou. Zabodnula mi kunai do levého prsa (zalitovala jsem, že jsem si na to rande nevzala push-upku s ocelovou výstuží) a zle se usmála. Úsměv jsem tvrdohlavě opětovala. Obě jsme na sebe cenily zuby z úst plných krve, která se nám hrnula krkem vzhůru, ale ani jedna se nepřestávala vítězoslavně šklebit.
Bratr se ke mně přiřítil a chytil mě za ramena. Potom jsem ztratila vědomí a skácela se na podlahu jako Kankura, když si zkoušel moje boty na podpatku.

Probouzím se, koukám, rozhlížím se.
Ležela jsem na... Co to je, Dřevěný operační lůžko? Jashin, to musí být zdravotní služby z Roku „Pojď na mě z boku“. V tu chvíli přiběhl brácha, naštvaně mě kopnul do holeně a se zatnutými pěstmi na mě začal řvát. Asi už přišel na to, kdo rozsedl jeho křečka, pomyslela jsem si. Ale proč teda kecá věci jako: „Neměl jsem to srdce, nechat tě vykrvácet!“ a „Rozejdi se s tím blbcem!“ Cítím divný chlad na prsou... Kouknula jsem se, co mě tak studí a – Ejhle! Silikon!
„Cos mi to provedl?!“ spustila jsem na bráchu.
„Nemůžu za to, že jsi tak... nevyspělá!“
„Tak to teda díky,“ rozkřiknula jsem se a naštvaně se posadila. Z vedlejšího pokoje se ozval jekot.
„Á, pane Bože, pane Bože! Ty omlazující pilulky zabraly i s vedlejšímy efekty! Né, o černých očích na krabičce nic nepsali! Né, za co se mi mstíš?! Vím, že jsem jednou ukradla v bance propisku! A taky jsem zabila plno lidí! A snědla jsem všechny hrozinky z Hidanova müsli! Ale tohle si nezasloužím!!!!“ Bratr přešel ke dveřím do toho pokoje a pak se ustrašeně kousnul do rtu. Vyskočila jsem na nohy, abych se tam taky šla podívat (napdalo mě, jestli tam náhodou není jedna z mých sestřiček! Měla podobný hlas jako matka...), ale překvapila mě výška v jaké jsme stáka. Dostala jsem závrať a spadnula zpátky na zadek. Co se tady děje?!
Pomalu jsme se otočila k zrcadlu, podívala se do něj a-
„Néééééééééééééééééé!!!!!!!!!“

Bratr mě posadil ke stolu a udělal mi meltu. Vedle mě sedím já. Vedle ní sedí ona. Ne, nepropadla jsem z gramatiky, jen se snažím vyjádřit, co se děje. Bratr si sednul a začal vysvětlovat:
„Mno, moc se Vám omlouvám, za tento omyl. Když jste se praly, zničily jste si některé orgány, což vyžadovalo velmi obtížnou operaci. Abych Vás uchránil od špatných vzpomínek na ní a nebezpečí smrti na operačním stole, musel jsem Vám vyjmout duše z těla. A musel jsem pracovat rychle, aby se nerozpustily. Víte, duše bez těla nepřežije déle jak tři dny. Takže jsem Vaše těla opravil pomocí Bet-eyes, která se zmenšila a teď nahrazují vaše buňky na postižených místech, dokud se tělo neopraví samo. Jenže, když jsem se snažil vrátit duše na jejich místo... Ehehehe, trochu se to zvrtlo.“
Nejistě se na nás usmál.
„Trochu?! Tomuhle říkáš trochu?!“ začala řvát ta modrovláska...v mém těle, „mám zadek jako buldozer!“
„Cože!?“ vstala jsem naštvaně. „Ty nemáš co říkat, ty silikonová krávo!“
„To není silikon!“ ohradila se dotčeně ona.
„Tak co to teda je?“ zeptala jsem se ironicky.
„Mno... Si-li... kon. Ou!“ praštila se do čela. Všimla si, že se mi krásně vlní vlasy, když s nimy házím. Tedy jako mému tělu, mě teď zrovna ne, mám vlasy modré, mastné a hnusné.
Bratr nás zase usadil zpátky do křesel.
„Mno tak, dámy, přece se nebudete hádat.“ Obě jsme na něj upřely rozzuřené pohledy. „Eh... Nedáte si ještě Metlu?“ zeptal se a zvedl konvici do vzduchu. Někdo zaklepal na dveře.
„É, nevstupovat,“ pokusil se bratr, ale dveře se hned otevřely. Stál v nich Kankura.
„Nechcete jít dneska na Paintball? Sehnal jsem volňásky!“ zatřepal v ruce papírky. Všichni tři jsme mu svorně ukázali směr dveře. Nejistě se na nás díval. Potom teprve se otočil, aby se podíval na co ukazujeme.
„Mno... Dveře, mno,“ pokrčil rameny.
„Vypadni!“ křila jsem na něj a začala si sundávat boty, abych je po něm mohla hodit. Teprve, když jsem se o to pokusila po páté, došlo mi, že jsem bosá. Tak jsem tedy botu nahradila hrnkem.
„Melta! Vždyť jsi jí ani nedopila!“ zakřičel bratr zoufale.
„Hele, mě tohle všechno jedno, okamžitě nás vrať do našich těl a bude po problému,“ řekla Konan klidným hlasem. Bratr se začal drbat na hlavě.
„Jenže... To není tak lehké. Na tu poslední výměnu jsem vypotřeboval poslední Měsíční prášek. A bez něj to nejde.“ Obě jsme ztuhly.
„Takže... takhle zůstaneme... už napořád?“ zeptala jsem se opatrně. Bratr pokrčil rameny.
„Těžko říct, jestli nějaký Měsíční kámen seženu, rozmixuju ho na potřebný prášek a zase Vás vrátím. Snad ho najdu. Do té doby budete tady.“
Obě jsme posmutněly. Hysterie už z nás vyprchala, teď jsme spíš všichni přemýšleli jak to přestát do doby, než se ten kámen objeví.
„Navrhuji, abychom dělaly, jakože nic,“ řeklo mé tělo, „přeci to nikoho jen tak nenapadne, že jsme si prohodily duše. A takhle prostě budeme čekat, dokud ten šutr nenajdeš, jo?“
„Bacha na jazyk! Není to jen šutr, je to něco víc,“ ozval se dotčeně bratr. My dvě jsme se na sebe ironicky podívaly. „Tvůj návrh je dobrý, ale má to háček. Zaprvé, ani jedna nevíte, jak se ta druhá má chovat, za druhé, Konan je hledaný zločinec třídy S. I malé dítě by si jí všimlo, kdyby si to jen tak štrádovala po ulici. A navíc,“ teď trošku ztišil hlas, jakoby se bál naší reakce, „zítra je první kolo Chunninské zkoušky.“
„Cože? Čuňácké zkoušky?“ zeptala se ta holka, Konan, pitomě. Uchechtla jsem se a už jsem se jí chtěla začít posmívat, jak je hloupá, ale pak mi to došlo. Zoufale jsem zaúpěla.
„Já nechci být za blbku,“ řekla jsem smutně. Najednou se ze dvorku ozvalo, jakoby někdo přejel psa. Podívala jsem se na holé zápěstí. Bylo přesně devět, takže asi právě projel pošťák a bába s pejskem vyšla z domu, ale dnes bylo něco špatně.
Všichni jsme nechali hovoru a vyřítili se před dům. Na trávníku stála obří sova.
Seděla na ní ta blodnýna a četla noviny a teprve když bratr zakašlal si všimnula, že let byl ukončen.
Složila noviny a vesele na mě zamávala. Potom praštila hřbetem ruky do dnešního tisku.
„To bys nevěřila, že kvůli nám přesunuli Zkoušku ještě o tři dny!“ Oddechla jsem si.
„Děkuji ti za dobré zprávy, Blondý,“ řekla jsme mile. Zřejmě byly s Konan kamarádky, takže jsem se snažila chovat přátelsky. Blondýna se ale zamračila.
„Neříkej mi Blondý!“ křikla a hodila po mě noviny. Konan v mém těle vyprskla smíchy.
„Pojď,“ chytla mě Blondýna za ruku a táhla mě k sobě. Chtěla jsem odporovat, mezitím co se Konan hystericky smála a ani nemyslela na to, že by mi pomohla.
„Dělej,“ napomenula mě blondýna otráveně, „Pein už na tebe čeká a říkal že to odloučení ho hrozně frustrovalo...“ V tu chvíli se Konan přestala smát a začala mě táhnout na zem.
„Ne, to ne, to mi nemůžete udělat!“ začala vzlykat. Blondýna ji ale rychle odmrštila.
„Ty se na mě nelep, puso,“ řekla mému tělu a hvízdla.
„Neflirtuj se mnou!“ vykřikla jsem prozměnu já. Ona se po nás zmateně rozhlídla.
„Sempai, dělejte, chce se mi čúrat,“ ozvalo se zpoza sovy. Když mě na ní blondýna i přes Konaniny protesty vytáhla, všimla jsem si, že za soví pařát se drží část těch, co napadali náš dům. Než jsem se nadála, už jsme letěli nad zemí.
„Tak co? Trochu to dneska háže, ne?“ otočila se na mě... Blondýna...
V tu chvíli mi přišla děsně povědomá. Nemohla jsem jí zařadit, ale připomínala mi někoho známého. Asi v půlce cesty mi to konečně došlo.
„Deidaro!“ vykřikla jsem ohromeně.
„Mno,“ otočil se na mě lhostejně. Málem se mi zastavilo srdce. Tohle byl přece Deidara, ten slavnej zpěvák! Můj idol už od Akademie. Vyrostla jsem na jeho písničkách. Už jsem byla o hodně klidnější. Nejdřív jsem se bála, že mě zaveze JashinVí kam, ale teď mi bylo jasné, že s ním se mi nic zlého nemůže stát.
Prudce jsem ho ze zadu objala a uháněla s ním skrz mračna.
„Konan, není ti něco?“ ozvala se otázka ze sovího pařátu.
„Ne, jsem úplně v pohodě!“ já na to.
„Vážně?“ ozvalo se znovu a ten někdo začal šplhat nahoru. Nejdřív se oběvil obrovský „nanuk“, potom se sovího peří chytily dvě modré ruce a nakonec se nahoru vyškrábal... žralok!
„Ááááá!“ zaječela jsem.
„Ááááá!“ zaječel on.
„Ááááá!“ zaječela jsem znovu.
„Ááááá!“ zaječel on znovu.
„Ehh... Ááááá!“
„Hele, já vím že tohle má bejt srandovní povídka, ale už je to trochu trapný,“ řekl na to on.
„Jo dobře, takže: Fuj, co to je?!“ řeknu znechuceně.
„Konan, není ti něco? Jsi v pohodě?“ zeptá se pro změnu Dei-dei.
„Senpai, už jste přeletěl naší rezidenci,“ ozval se kluk s maskou.
„Už se vracím.“

Jashine, jak tohle dopadne?!!!