Zakázaná pravda - 1.kapitola

"Kdo to jen může být, tak pozdě?"
"Půjdu otevřít, matko představená."
Sayumi pomalu otevřela dveře, hodiny v klášteře právě odbily půlnoc.
"C-co to..." panenky se jí rozšířily do velikosti oka.
Hleděla na brečící díte, které, zabaleno jen v dece, leželo na prahu. Neváhala a vzala ho dovnitř.

...O 16 let později...
"Harune, to stačí, už jsi trénovala dost!"
"Jestli se chci dostat k Anbu, musím do toho dát všechno!" odpoví sebevědomě a dál pokračuje v tréninku.
Trénuje už tři dny bez přestávky. Pomyslela si Sayumi a sledovala ji s ustaraným výrazem ve tváři.
Nebylo to tak dávno, co ji našla přede dveřmi této budovy. Matka představená byla proti, ale ona si ji nechala. Sama měla dceru, která jí ale zemřela. Harune milovala jako svou vlastní. Harune...tvrdohlavá a sebevědomá divka. Má temné, černé oči a tmavě hnědé vlasy stažené do culíku. Naproti tomu Sayumi, která byla vždy klidná a rozvážná, vynikala se svítivě zelenýma očima a světlé pramínky se leskly v dlouhých, šedivých vlasech. Ale nejvetší rozdíl mezi nimi byl ve způsobu života. Zatímco Sajume byla obyčejný člověk, z Harune se stala velmi nadaná kunoichi. Přesto si byly vždy tak blízké.
"Haru, tady maš aspoň něco k jídlu," položila košík na louku a odešla.
"Díky mami," usmála se a s kusem chleba si sedla pod strom.
Chvilku si odpočinu. Zavřela oči a přemýšlela. Ví, že je adoptovaná, ale Sayumi měla ráda stejně jako ona ji. O svých pravých rodičích nikdy neslyšela. Zajímalo ji, jací byli, ale neřešila to. Je šťastná i bez nich. Po chvíli usnula opřena o kmen stromu.
"Sakra, spala jsem moc dlouho," zaklela, když uviděla na obloze svítit měsíc.
Jeho záře zbarvovala celé okolí do modré barvy. Mnoho lidí by se asi bálo v noci uprostřed lesa, ale Harune mezi ně nepatřila. Vstala a rozhodnuta pokračovat v tréninku, vytvořila zářící koule, které umístila na korunách stromů. V tu chvíli celá louka prosvitla, skoro jak za bílého dne. Harune vytáhla shurikeny a vrhala je na vyznačená místa. Samozřejmě se uměla trefit i za tmy, ale tu techniku mohla použít kdykoli, tak proč by ji nevyužila?
Ráno Sayumi s ostatními sestrami přichystaly snídaní pro děti z kláštera.
"Halune, ty uš si dotlénovala?" S úsměvěm ji pozdravila malá holčička s blonďatými lokýnky na hlavě.
"Ano Tori, už jsem skončila," opětovala dívence úsměv.
Po jídle se všichni sešli v jedné místnosti, aby se mohli s kunoichi rozloučit.
"Myslím, že už jsem připravená na zloušku," všechny pohledy se stočily na ni. "Děkuju všem, že jste mi pomáhali, bude se mi po vás stýskat," oznámila poslední větu se sklopenou hlavou.
Každý jí popřál štěstí a rozloučil se. Venku čekala Sayumi. Když se otevřely dveře, její oči zvlhly.
Přišla chvíle, kdy ji její dcerka opustí. Už se asi nikdy neuvidí a jestli ano, za jak dlouho? Jak bude vědět, že se jí nic nestalo? Pohltily ji vzpomínky na její sen z dětství, který vydržel až dodnes.
"Maminko, že mě nechytíš? Já jsem velká kunoichi," a hodila dřevěný kunai do dále.
"Mám tě," chytla svou malou dcerušku a s hlasitým smíchem spolu spadly do louky.
"Já... Už je čas," vytrhla ji Harune ze snění.
"Och Harune," vrátila se zas do reality. "Dávej na sebe pozor." S brekem ji pevně objala.
"Budu, sbohem," políbila matku na tvář a vyrazila na cestu.
Z očí jí vyklouzla slza, za ní další a další, až byl její obličej celý mokrý. Ale nikdo už její smutek neviděl.
Sayumi sledovala, jak mizí v hloubi lesa. Právě teď ztratila svou nejbližší osobu. Přesto doufala, že jednoho dne ji znovu obejme.