Orochimaru a Anko, pomsta přichází 02

Svědomí

Temná místnost, kterou osvětlovaly jen občasné blesky, byla nyní jeho úkrytem. Bouře, která trvala už několik hodin, nedala Orochimarovi spát. Kapky, které bušily na střechu a okna, byly hlučné a Orochimaru začal přemýšlet, místo aby spal a rychle se zotavil ze získání nového těla...
Neznal tyhle pocity, smísily se v něm dvě mysli, dvě duše a on se ted proti zákonům přírody snažil je spojit v jednu, bylo to bolestivé a namáhavé, stále neměl vyhráno, ještě mohl zemřít. A to nebylo tak nepravděpodobné, jak by se mohlo zdát.
Ty kapky ho začaly postupně znervózňovat, připomínaly mu slzy těch, co před ním klečeli a zbaběle prosili o slitování, znělo to, jako kdyby všichni ti, co zabil pro své experimenty, bušili teď na jeho skromný příbytek, a snažili se ho zničit za to, co jim provedl.
Bylo mu jich, nevěděl jak to popsat, ale pak si vzpomněl...
tenhle pocit také znal, byla to lítost, bylo mu jich jednoduše líto, i když věděl, že mohli v klidu žít, nebýt jeho šílenosti a zvrácenosti, kéž by mohl vrátit čas...
Kdysi, kdysi dávno znal tenhle pocit, i všechny jiné, znal i lásku, upřímnost, pravdu, rovnováhu, všechno, co mu třetí Hokage vštěpoval od doby, co se u něj učil, všechno znal, do té chvíle, kdy se dočista pomátl.
Nikdy nechtěl vidět Tsunade trpět, nejdříve, když zemřel Nawaki, a poté, když viděl její zoufalou snahu oživit Dana, tenkrát v lese...
Nechtěl si to přiznat, ale už od prvního pohledu pro ni měl slabost, ne, nemiloval ji, ale cítil potřebu ji ochránit, za každou cenu, a dopřát ji to nejlepší... kdysi.
Bouře ustala...
Chtěl, aby se z toho vzpamatovala, a proto se začal učit zakázané techniky, chtěl, aby byla taková jako kdysi, veselá, křehká a přitom silná žena. Býval by dokázal oživit jejího bratra a přítele, jenže Třetí, ten tomu neporozuměl, a tak začal být Orochimaru považován za blázna, který si hraje s zakázanými technikami. Nikdo nevěděl, že to vše dělal pro ni, nakonec i zabil Třetího, aby mohla získat titul Hokageho a pomáhat lidem, tak jak vždy chtěla.
Všichni ho brali jako odpad, špínu a ostudu Konohy. To on nevydržel, všichni, na kterých mu záleželo, dokonce i sám jeho sensei. Dovedlo ho to k šílenství, začal experimentovat s lidmi, ale tentokrát za účelem moci, stal se tím, za kterého ho všichni v té době považovali. Zrůdou.
Zmýlil se. V lidech, ve všem, čemu věřil a musel se uchýlit k životu, jaký má teď. I v Sasukem se zmýlil, odvedl ho z Listové k sobě, do bezpečí před Konohou, protože v něm vycítil podobného člověka jako v sobě, také ho nikdo nepochopil, ale na rozdíl od něj, on úmyslně zradil ty nejbližší, jenom pro svou pomstu. Zranil Sakuřiny city, nemiloval ji, ale chtěl ji chránit, chránil by ji, ale byl zaslepený pomstou, jen pomstou...
Orochimaru a Itachi byli stejní, snažili se chránit Konohu zvenčí, oba byli vyhoštěni a oba byli naprosto nepochopení.
Neprožíval tenhle pocit, empatii, již dlouho, ale i přesto... Stále chtěl mít Sasukeho sharingan, aby mohl snadno Tsunade vysvětlit všechny své činny, třeba by potom zrušila jeho vyhoštění....
Už nebyl zaslepený, získal svědomí a čistou hlavu.
Tiše zašeptal: „Děkuji, Kabuto, odměním tě.“ a hodlal se uložit ke spánku, když v tom zavrzaly staré dřevěné dveře.
„Jsem zde, mistře.“