KakuHida aneb S láskou si hlavu nelámej 3.

„Tak, už jsme skoro tam,“ řekl Kakuzu vcelku veselým hlasem, a ukázal na ceduli Las Sunas 2 km. Hidan se na něj uraženě otočil: „Hey, když jsem se tě před chvílí ptal, jestli už tam budem, dal jsi mi akorát pěstí a teď s tím sám prudíš?“ Kakuzu protočil oči, ale úsměv mu z tváře nezmizel.
„Proč se tak idiotsky usmíváš?“ zeptal se Hidan. Kakuzu mu pocuchla vlasy.
„Protože tvůj dluh je už splacen, můžeš jít, můžeš vypadnout a jít pudit někoho jinýho,“ řekl a vítězně zapumpoval rukama. Hidan vykulil oči.
„Super,“ řekl s hraným úsměvem. Kakuzu mu hrubě strhnul ze zad batoh a beze slova rozloučení se vydal pryč. Po chvíli si ale všimnul, že ho Hidan následuje.
„Coe? Nelez za mnou! Jseš volnej, nic nedlužíš mě a já nic tobě, jasný?“
„Hele, nebuď tak sebestřednej, nelezu za tebou, jdu jen stejnou cestou,“ ohradil se Hidan. Kakuzu zrudnul: „Hele, takhle se od sebe nikdy neodlepíme – musíme se prostě rozhodnout, kdo půjde kam.“ Hidan přikývl.
„Dobře, tak já jdu do města a ty zpátky,“ navrhl s úsměvem, tentokrát pravým a zlomyslným.
„Tos uhod, s**či, nás rozsoudí jedině kámen-nůžy-papír,“ řekl Kakuzu a napřáhl k němu pěst. Hidan udělal to samé gesto.
„Kámen-nůžky-papír!“
Oba kámen.
„Kámen-nůžky-papír!“
Oba nůžky.
„Kámen-nůžky-papír!“
Oba kámen.
„Kámen-nůžky-papír!“
Oba papír.
„Kámen-nůžky-papír!“
Oba nůžky...
„Tohle nikam nevede. Budeme si tahat slámku, tam si nemůžeme vytáhnout stejnou,“ navrhnul Hidan a vytáhl z kapsy sirky. Dvě ukázal Kakuzovi v pěsti. Každý si jednu vytáhl – obě byly stejné.
„Jé, promiň, zapoměl jsem jednu zlomit,“ řekl Hidan a omluvně se zasmál. Kakuzu tu svojí naštvaně rozmáčkl v ruce, takže z ní zbyly jen třísky.
„Ne, debile, tyhle dvě byly poslední!“ zařval Hidan dotčeně. Kakuzu ho kopnul.
„Komu říkáš debile, ty jeden... debile?!“ zařval na něj, „teď padej do lesa a najdi dva stejný klacíky, místo těch sirek!“
„No jo, no jo, nemusíš tolik řvát,“ řekl Hidan a odcházel směrem do lesa.

Po asi pěti hodinách marného čekání se Kakuzu naštval a rozhodl se, že na něj čekat nebude a že prostě půjde do města sám. Přešel kopec, zatočil do leva a tam... uviděl Hidana, jak spí opřený o rozcestník.
„Debile, kreténe, idiote!“ začal Kakuzu vyjmenovávat ty nejhorší slova, co znal, a třást s Hidanem za ramena. Hidan ospale otevřel oči.
„Co je? He? Kakuzu..?“ zeptal se ještě než proletěl mlázím. Kakuzu si ho zase přitáhl chapadly a už ho chtěl začít mlátit, když mu Hidan začal čímsi mávat před obličejem.
„Ne, počkej, počkej, už vím, jak to vyřešíme. Našel jsem něco lepšího než klacíky,“ řekl. Kakuzu se zastavil a postavil ho na zem. Hidan vytáhl – těhotenský test.
„Vidíš, tohle jsem našel. V návodu píšou, že když to počůráš, tak se ti tam objeví buďto plus, nebo mínus. Tak ten, kdo tam bude mít plus půjde do města a ten kdo mínus se vrátí zpátky,“ řekl Hidan nadšeně. Kakuzu nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Hidane, prosím, řekni mi, že nejsi až takový idiot a že si jen děláš legraci.“
„Ne. Proč?“ zeptal se Hidan udiveně.
„Mno víš, problém je v tom, že jsme CHLAPI!“ zakřičel na něj Kakuzu až mu rozfoukal vlasy. Hidan chvíli přemýšlel a pak se praštil do čela.
„Mno jo! Sakra... To je blbý, byl nepoužitej...“ řekl Hidan a smutně se podíval na plastovou tyčinku.
„A dost, Hidane, je mi úplně volnej tvůj názor, prostě jdu do města a ty jdi třeba do p***le!“ křikl Kakuzu opravdu naštvaně. Hidan otevřel pusu, ale bleskově přez ní dostal.
„Dobře, dobře, tak já tady dneska přespím a ty můžeš jít napřed. A až se probudím, půjdu kam chci, jo?“ navrhl Hidan a třel si monokl. Kakuzu, který ho držel za límec, tedy souhlasil. Hidan si sedl k rozcestníku a Kakuzu bez rozloučení odešel. Když se Kakuzu stratil za obzorem, přestal Hidan marně mávat a smutně si vzdychl.
„Snad tě zase potkám, Kaku-chan...“

Psycholog si poslechl, co mu Hidan šeptal a přeškrtl další možnost. Kakuzu se mračil, že by mu to měl Hidan říct, ale ten rozhodně vrtěl hlavou a ani pod hrozbou násilí neřekl nic.
„Mno... mám poslední dvě možnosti. Jedna pobuřující a jedna na spáchání sebevraždy. Takže potřebuju vyloučit nesptrávné tvrzení,“ řekl. Kakuzu chtěl vědět, jaká ta tvrzení jsou, ale psycholog na něj upřel brýlatý pohled a Kakuzu si z důvodu, který sám neznal, zase sednul a pokračoval.

Kakuzu vešel do bytu 3+1, který exekučně zabavil a sedl si na postel. Koukal na zbytek nábytku, který se nestačil vystěhovat, až mu zrak padl na špinavé akvárium. V jeho hlavě se objevil výjev z mládí, kdy na koleji choval neonky a skaláru jménem Jonatán. Kluci se mu kvůli jeho rybičce děnně smáli a jednou jí málem spláchli do záchodu, že prý když hodíš do kanálu zvíře, zmutuje v ninju. Rybička umřela na šok, když se jednou Kakuzu vrátil z rockového koncertu s opravdu děsným účesem. Tehdy to letělo. Koukl se z okna a uviděl zverimex na konci ulice. Napadlo ho, že už dlouho nechoval žádné zvířátko (pokud nepočítám Hidana, pomyslel si s úsměvem) a že by si tedy po dlouhé době mohl zase koupit rybičku. Tak se tedy převlékl do čistého a zašel si pro nového mazlíčka. Vešel dovnitř a ozval se děsně pronikavý zvuk zvonku, který se ozvýval vždy po otevření dveří. Prodavač se krčil pod pultem a srovnával konzervy pro psy.
„Dobrý den, mohl byste mi, prosím... HIDANE?!“ zařval překvapeně. Hidan za pultem jen nevěřícně koukal.
„CO TADY DĚLÁŠ, k***a?!“ zařval Kakuzu a několik rybiček pošlo. Hidan na Kakuza zíral, chvíli překvapeně, potom jak na vánoční stromeček, a pak jako na někoho, kdo ho chce zabít.
„Měl si zůstat u toho rozcestníku, idiote!“ zařval Kakuzu. Hidan se ale ohradil.
„Jo! Ale já tam seděl a okolo někdo prošel a nabídl mi práci za slušnej plat. To jsem mu měl říct, že mě můj kámoš-“
„Já NEJSEM tvůj kámoš,“ řekl Kakuzu chladně. Hidan přestal mluvit, chvíli se na Kakuza díval a potom se smutně podíval do země.
„A co seš můj?“ zetal se smutně. Kakuzu ho chytil za zápěstí a surově s ním trhnul přes pult.
„To hodlám zjistit,“ řekl a odvlekl ho po zemi přes ulici do velké budovy. Po asvaltu to ještě šlo, ale přez schody to zrovna příjemné nebylo. Kakuzu ho odvlekl před dveře a postavil ho před sebe. Hidan byl opravdu naštvaný.
„Poslouchej, Hidane, já prostě musím zjistit, proč zrovna my dva se od sebe nemůžeme odlepit!“ řekl. Hidan přitakal.
„Dobře, co chceš dělat?“ zeptal se. Kakuzu otevřel dveře se zlatou cedulkou. Oba vešli do místnosti a bez vyzvání si sedli na bleděmodrá plyšová křesla...

Psycholog přeškrtl jednu ze dvou zbývajících možností a podíval se na své dva klienty. Oba civěli a čekali, co jim řekne. Ten složil papíry na stůl.
„Mám pro každého z vás dvě zprávy,“ oznámil a upravil si brýle. Hidan i Kakuzu dál čekali.
„První je pro pana Kakuza, nevím, jestli jste to nevěděl už dřív a ujišťuji Vás, že jste se s tím narodil a nikdo tedy za nic nemůže: Jste Bisexuál,“ řekl vážně. Kakuzu překvapeně vykulil oči. Hidan se začal smát.
„Takže Kakuzu je obojetník!? HAHAHA! To je dobrý!“ křičel. Psycholog se na něj rychle otočil.
„A ohledně Vaší sexuální orientace... jste jen pro jedno pohlaví,“ začal psycholog.
„Ovšem že ano!“ skočil mu Hidan do řeči.
„Jste gay.“

Hidan se přestal smát. Kakuzu zvedl prst, ukázal na něj a suše řekl:
„Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp: Ha-ha.“ Psycholog si odkašlal.
„A ta druhá, společná zpráva... Vaše (n)emoc je sice neléčitelná, ale není smrtelná ani bolestivá, většinou si ani nevšimnete, že jí máte,“ řekl a chvíli se po nich rozhlížel. Oba byli nedočkaví.
„Láska,“ řekl psycholog...