Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 10. - (ne) šťastný návrat

Návštěvník zavoláním samozřejmě přilákal pozornost. První přišel do vstupní haly Hidan. Očekával Deidaru, i když mu bylo divné, že by se takto dožadoval uvítání. Ale když uviděl osobu stojící před dveřmi, zůstal stát s otevřenou pusou neschopný nadávky. Poté na Itachiho zavolal, že to jsou opravdu blbé vipy. Uchiha přišel, viděl a nevěřil vlastnímu Sharinganu. Itachi pořádně zamrkal a štípl se do tváře. Opravdu si nevzpomínal, že by tu natražil genjutsu.
Člověku před ním se zřejmě nelíbilo jeho civění a zahřímal „No takhle se vítá šéf?“

Dei už byl tolik zblblý z toho svého vnitřního zmatku a vlivem jak z prostředí blázince, tak ještě vlivem omamující látky, že byl docela ochotný věřit, že ta stěna před ním je živá.
Ozvalo se ťukání do zdi. „Haló, jsi tam? Příjem?“
„Ten hlas ...,“zapřemýšlel Deidara, „oni tam zazdili Konan!“
Vedle se ozvala rána vycházející ze spadnutí nějakého předmětu. „Nejsem zazděná!“
Deidara zaklepal na zeď a usoudil, že není dutá. A pak mu to konečně došlo. „Konan, co děláš na tomhle místě? A jsi to vůbec ty?“
Ozvalo se bručivé „Jo.“
„Dokaž to?“
„Mám modrý vlasy, mé jutsu tvoří origami a přišla jsem nadávno na to, kdo mi bere stylové časopisy.“
„A jéje,“ řekl si pro sebe Dei a utáhl si culík.
„A taky kdo mi krade gumičky do vlasů.“
„Ale...“
„Fajn, to si vyříkáme později.“
„Co tu vlastně děláš?“
„Víš, vlastně je to kvůli Peinovi.“

Hidan se rozesmál. „Jasně, jasně. Velice si nás pobavil Deidaro, ale už to stačí.“
Mezitím se tu pozastavil Zetsu a překvapeně zíral na zrzka.
„Eh, Hidane,“ začal Itachi, ale Hidan ho nenechal domluvit.
„K**** Uchiho, já vím, že je to jasné henge.” Nesmrtelný popošel k Vůdci a s úšklepkem ho poplácal po rameni. „Jo, tváříš se přesně jako šéf, hraješ to vážně výborně. Jasně vidím šéfa, jak by se tvářil, kdyby viděl, že si z něj takhle děláš šprťouchala, chacha, ale teď už to skonči jo?“
Pein místo slovní odpovědi se na něj podíval stylem „Jseš fakt neskutečný malomozkový debil.“
„Hidane!“ Itachi se ozval trochu hlasitěji.
Nesmrtelný, ruku položenou stále na šéfově rameni, se po něm otočil, „Co je?“
„Tohle není Deidara.“
„Nedějel si ze mě pr***, jak to můžeš vědět?”
Itachi vykulil rudé oči. J-fanatikovi chvíli tralo, než mu to došlo a pak se nejistě podíval do očí zrzkovi. Žádný náznak po jasné modři, nebo po pobavení z povedeného vtípu. Byly fialové, příliš pichlavé, pronikavé, jasně rozvlněné, ale hlavně skutečně naštvané.
A jéje, blesklo Hidanovi hlavou. „Ale šéfe, já žertoval he-he,“ prohodil, zatvářil se naoko pobaveně a dál přátelsky poplácával šéfa po rameni. „Ani nevíte, jak moc jste nám chyběl, měli jsme o vás táákovou starost a tolik jsme se na vás těšili a vy už jste se nám vrátil. Není to skvělé kluci? Šéf se nám vrátil. He-he-he-he,“ řekl Hidan a dál se snažil usmívat, ale dosáhl jen potuleného šklebení a příliš nuceného smíchu.
Pein náhle roztáhl ústa od ucha k uchu a řekl: „Ano, vrátil jsem se a jsem moc rád, když vidím, jak moc jsem vám chyběl.“
„Zombie?“ Ozvalo se.
„Ne, ne Zetsu, já nejsem a nikdy jsem nebyl mrtvý. Neboj!“ Promluvil šéf ke kanibalovi a pak zvolal, „no tak, kdopak je doma? Šéf se vám vrátil!“
Na to přiběhli Kisame, Sasori a Kakuzu, které šéfův návrat také zaskočil.
„Tož hoši a kdepak máme Deidaru?“
Sasori informoval šéfa, že je v práci.
To Peina potěšilo. „Hodný to kluk, dělá i přesčasy, aby na naši organizaci nemusela padnout exekuce, nebo jiné následky současné krize. A vy už jsme po práci doma?“ Kývl k Sasorimu a Kisamemu. Oba výrazně kývli, nechtěli šéfa naštvat sdělením, že s tím dávno praštili. Kakuzu se také musel pochlubit, že našel zaměstnání.
Vůdce se zdál spokojen. „Bezva, bezva, ale kde je Konan?“

„Jakpak to, hm?“
Konan vedle si povzdechla. „Asi tušíš, kolikrát jsem se ho snažila dostat odtud. A pak jsem dostala nápad.“
„Jste se vyměnili, nebo co?“
„To ne,“ odpověděla Konan a nahlas vzpomínala.

Plán měl proběhnout za onoho svěžího rána. Konan seděla přikrčená v křoví za supervysokým dátěných plotem, který odděloval areál psychiatrické léčebny od okolního světa. Pozorovala okno, které patřilo kanceláři ředitele kliniky a hlavního psycho – odborníka. Svým dřívějíším pozorováním věděla, že pokaždé, když doktor přijde ráno do služby, otevře okno do pracovny. Zdřejmě věřil ve zdravou psychiku při čerstvém vzduchu.
Čekala, čekala, až se dočkala. V místnosti ji neušel pohyb a zanedlouho již bylo vidět doktora, jak stojí mezi okenicemi a hledí do dálky.
Konan počkala, až stařík zasedne za stůl a vyplížila se z křoví. Ujistila se, že ji nikdo nesleduje. Na dohled bylo jen pár stromů a široká vyschlá planina a kdesi v dáli se rýsovala Skrytá Deštná. A pár metrů za plotem je podlouhá strana léčebny, kde má kanceláře personál, na druhé straně měli pokoje pacienti a také tam byl vycházková parcela s hranicemi taktéž oraničenými plotem.
To si Konan zmapovala během těch mnoha padlých pokusů o vysvobození šéfa Akatsuki. Ale teď už je čas zahájit ackci!
Konan si ještě trochu rozcuchala vlasy a spustila své číslo. Zařvala ve stylu divé šelmy a spustila se na všechny čtyři. Ujistila se, že upoutala Akiho pozornost a začala poskakovat a prozpěvovat si různé písničky. Poté zamňoukala, zaštěkala a začala houkat jako sova. To už běhala po dvou a mávala divoce rukama.
Aki Toki samozdřejmě zpozoroval podivně chovající se ženu oděnou v roztrhaném oblečení připomínající hadry a také ji šel prověřit. A tak to začalo.

„Bylo to po tom, co Kakuzu vymyslel ten plán s akciemi. Chtěla jsem být tak do dvou dnů zpět i s Peinem, ale on tu prostě nebyl. A nejhorší je, že když jednou toho psychomachra přesvědčíš, že jsi na hlavu, tak není jednoduché ho poté přesvědčit, že už jsi zase normální,“ dodala Blue a bylo ticho.
„Ale ...“
„Jistěže. Zkoušela jsem utéct, ale ono to není odtud zrovna lehké. Ne nadarmo tento ústav je velice dobře seznámen i s možnostmi ninjů a také se podle toho řídí.“